Kdybychom měli jmenovat jeden příklad, kde člověk ve snaze vylepšit svět kolem sebe přírodu dokázal dokonale ničit nebo alespoň převrátit vzhůru nohama, museli bychom ukázat na Austrálii. Nejmenší kontinent světa obývali živočichové, kteří měli tu výhodu, že tu kvůli izolaci světadílu od okolního světa žili poměrně v klidu a rovnováze. Dokud sem nepřišel jeden vysoce přemnožený druh a nezačal do zdejší přírody zasahovat.
Reklama
Všechno to začalo králíkem. Ten divoký měl původně domov v jižní Evropě. Do Austrálie se dostaly první exempláře s prvními kolonizátory už koncem 18. století. Zpočátku byl klid. Ránu za uši dostala ovšem tamní příroda až po roce 1859, kdy si jeden z farmářů ve státě Victoria, prý se jmenoval Thomas Austin, nechal na Vánoce přivézt koroptve, zajíce a právě králíky.
Bohužel nikdo nedokázal králíky přesvědčit, že mají zůstat jen na jedné straně plotu.
Ti, kteří neskončili na svátečním stole, se začali bez přirozených nepřátel rychle šířit. Už o pětatřicet let později způsobili první kalamitu a do konce století osídlili celý kontinent. Krajina obsazená králíky se rychle měnila v poušť. Nejenže připravili o pastvu původní druhy, ale půda zbavená rostlin byla vystavena ničivé erozi. Během 19. a 20. století tak vinou králíků vyhynul každý desátý původní živočišný druh.
Na první pohled roztomilý králík zamořil celý kontinent. Je rezistentní vůči virům i blechám
Lov, pasti a jed se ukázaly jako naprosto nedostatečné. Australané tedy začali stavět ploty. Ten nejdelší z roku 1907 měřil téměř dva tisíce kilometrů. Bohužel nikdo nedokázal králíky přesvědčit, že mají zůstat jen na jedné straně. Vysazení lišek, koček a promyk bylo dalším nedomyšleným krokem, protože šelmy daly přednost malým místním vačnatcům. Jsou pro ně lehčí kořistí, která se navíc nebrání. Do Austrálie tak přibyli další škodící tvorové.
Ani blecha, ani virus
Co naplat. Australská vláda to na králíky zkusila s virem myxomatózy. Zpočátku v některých oblastech zůstal naživu prakticky jen každý stý králík a dohromady přežila pouhá sedmina populace. Ovšem už se získanou imunitou. Při další vlně uměle šířené nákazy se účinnost snížila ani ne na polovinu té původní.
Nezvladatelné žíznící stádo zdupalo vše především okolo nádrží na vodu, dokonce i některé méně zdatné jedince svého druhu.
V polovině 20. století měly králíky pomoci decimovat také blechy speciálně dovezené ze Španělska, ale na rozdíl od králíků nebyl tento drobný parazit schopen přežít horké a suché klima. Na konci minulého století přišel na řadu další virus, který nakrátko ponechal naživu jen každého pátého králíka. Dnes je opět vše při starém. Jen starý svět se děsí toho, že by se superodolný australský králík vrátil tam, odkud do Austrálie přišel.
Žízeň jako velbloud
Suché australské vnitrozemí by bylo pro první bílé kolonisty jen těžko k překonání, kdyby si na pomoc nepřivezli velbloudy. S jejich pomocí mapovali území nebo budovali telegraf. Pak ovšem přišla technika a velbloudi byli ponecháni vlastnímu osudu. Problém, co s množícími se koráby pouště, dlouho nikdo neřešil.
Australský velbloud divoký? Už je to tak
V roce 2009 se pak ale pár desítek volně žijících velbloudů zatoulalo do městečka Kaltukatjara v Northern Territory. Chvilku se potulovali, tu a tam něco z místní zeleně zkonzumovali, napili se z volně přístupné nádrže a zase odešli.
Ropucha má za hlavou a na hřbetě jedovaté žlázy a i krokodýl si rozmyslí, jestli si má dát to skákající sousto, po kterém mu bylo posledně tak šoufl.
Když o rok později nastalo ve vnitrozemí nadměrné sucho, vrátili se sem. Ne sami, přišlo jich několik tisíc, což byla proti pár stovkám obyvatel městečka skutečná přesila. Nezvladatelné žíznící stádo zdupalo vše především okolo nádrží na vodu, dokonce i některé méně zdatné jedince svého druhu. Místní zkázu sledovali ze svých bungalovů, protože se nikdo mezi žízní vystresovaná zvířata neodvážil.
Vrána nad ropuchou
Na severovýchodě Austrálie jsou velké plantáže cukrové třtiny. Tu však začal ničit cizopasný brouček Dermolepida albohirtum, a tak nějaká chytrá hlava nechala dovézt v roce 1935 na plantáže ropuchu obrovskou, která pochází z Jižní a Střední Ameriky, aby broučky zlikvidovala. Jistě tušíte, jaký to vzalo obrat. Ropuchy se přemnožily, a ze severovýchodu se přískokem vpřed vydaly objevovat celý kontinent.
Při pitvách několika tisíců odchycených koček vědci zjistili, že v obsahu jejich žaludků jsou především ještěrky a hadi.
Na ropuchu vyzraje jen vrána. Krokodýlům se z nich dělá šoufl
Tam, kam se dostala, začaly klesat stavy zvířat. Ropucha má totiž za hlavou a na hřbetě jedovaté žlázy a i krokodýl si rozmyslí, jestli si má dát to skákající sousto, po kterém mu bylo posledně tak šoufl. Ropuchy obrovské se navíc bohužel velmi rychle rozmnožují, a tak Australané dnes čelí několika stovkám milionů těchto obojživelníků. Jediný živočich, který na jedovatou ropuchu vyzrál, jsou vrány. Dovedou je obrátit na záda, a pak se pustí do břicha, jež není jedovatými žlázami chráněno.
Kočky na ještěrkách
O kočkách, které měly likvidovat králíky, jsme se už zmínili. Přestože zoologové průběžně dokumentují jejich škodlivé působení, poslední zpráva, která vyšla mimo jiné nyní v červnu v časopisu Wildlife Research, spustila poplach. Předpokládalo se, že škodí především lovem ptáků a drobných savců. Ovšem nyní se ukázalo, že zdivočelé kočky pořádají hostiny především z plazů.
Šéf výzkumu, profesor John Woinarski z Charles Darwin University ve zprávě uvedl, že při pitvách několika tisíců odchycených koček vědci zjistili, že v obsahu jejich žaludků jsou především ještěrky a hadi. Jakýmsi rekordmanem pak byl kocour, u něhož našli pozůstatky po čtyřech desítkách ještěrek, z velké části ohrožených druhů. Proč jinde kočky loví ptáky a myši a proč zrovna tady ještěrky a hady? Profesor John Woinarski soudí, že právě v Austrálii jsou plazi hojnější než jinde ve světě a kočky toho dokážou využít.
foto: Shutterstock, zdroj: UPI
