Miliardy zvířat v zajetí. Kdo může za osud dobytka a domácí drůbeže

Pětadevadesát procent Kanaďanů chce jíst maso. Mají ale podmínku: to maso musí pocházet ze spokojených zvířat, která měla šťastný a v rámci možností svobodný život. Světem se postupně šíří omezování antibiotik v zemědělství a lidé stále častěji demonstrují za větší klece slepic, nebo dokonce za jejich úplně vymýcení – tedy těch klecí, ne slepic.

Za svobodu zvířat bojuje i slavný izraelský spisovatel a historik Yuval Noah Harari, jehož knihy ve svém ročním knižním seznamu doporučuje například bývalý prezident USA Barack Obama. Harari tentokrát pro britský The Guardian tvrdí, že nejstrašnější osud na planetě zažívá dobytek a domácí drůbež. A vina za to padá na hlavu člověka.

Zločin na planetě

To, jak zacházíme s domácími zvířaty v průmyslových velkochovech, je možná ten nejhorší zločin v historii vůbec. A to i pro budoucnost planety, vysvětluje izraelský publicista.

Kuře bývalo velmi vzácný pták žijící v Jižní Asii, dnes žijí biliony kuřat v každém koutu světa.

Už naši předci způsobili před desítkami tisíc let hned několik závažných ekologických katastrof. Například poté, co před 45 000 lety dorazili do Austrálie, tak velmi rychle zařídili vyhubení devadesáti procent všech tamních větších zvířat. Vědci si dlouhou dobu mysleli, že za vyhynutím třeba vačnatého lva nebo mihirunga, největšího ptáka na světě, stála klimatická změna, ale ukazuje se, že to byla lidská ruka, která vykácela tolik stromů, že se zvířata neměla kde schovat, a postupně vymřela.

Ptají se na jatkách, jak se jejich hovězí mělo za života? Asi ne.

Před patnácti tisíci let Homo sapiens připlul k břehům Ameriky a hned na začátek vyhubil zhruba pětasedmdesát procent kontinentálních savců.

Domestikace zvířat

Dalším velkým milníkem v genocidě zvířat byl moment, kdy se lidé proměnili ze stěhovavých lovců na farmáře, kteří začali osidlovat stále větší a větší území. Poprvé v historii celé planety přichází na scénu domestikovaná zvířata.

To, že jsme dokázali zvířata domestikovat, neznamená, že jsme jim vzali genetickou informaci jejich divokých předků.

I když se povedlo domestikovat asi jen dvacet druhů savců a ptáků, v průběhu let těchto dvacet druhů rozšířilo své řady o obrovská čísla. Vezměme si třeba takové kuře. Deset tisíc let zpátky to byl velmi vzácný pták žijící v Jižní Asii, dnes žijí biliony kuřat v každém koutu světa od Česka až k Antarktidě.

Kuřata, prasata anebo krávy za růst své populace platí strašlivou cenu v podobě hrůzného týrání. Říše zvířat je postavena na systému silnějšího a slabšího, a zná tak mnoho druhů bolesti a utrpení, ale zemědělská revoluce pozvedla pojem utrpení na úplně nový level.

Jak se žije v zajetí

Na první pohled se možná může zdát, že domácí zvířata mají mnohem lepší život než jejich bratři a sestry v divočině. Třeba takový buvol stráví v divočině klidně celé dlouhé dny hledáním vody, jídla a bezpečného místa, kde bude lépe chráněn před predátory. Kdežto prase domácí si užívá péči a ochranu lidí, kteří mu dají jídlo a postarají se o ně, když je nemocné. Na konci toho všeho sice skončí na jatkách, ale je to horší než osud buvola, který pravděpodobně skončí mezi zuby lva nebo krokodýla?

I pro chov drůbeže je potřeba svoboda. V klecích nikdy nic kvalitního nevychováte

Mnozí z nás si to dnes neuvědomují, ale to, že jsme dokázali zvířata domestikovat, neznamená, že jsme jim vzali genetickou informaci jejich divokých předků, a to informaci, která v sobě nese chuť po svobodě, socializaci a také emoce. V boji o to, aby bylo zemědělství a chov co nejlevnější, vězníme zvířata v malých boxech a klecích, mrzačíme je pilováním rohů a stříháním ocasů, oddělujeme matky od novorozených mláďat a tak dále.

Domácí zvířata možná nejsou tak inteligentní jako lidské bytosti, ale rozhodně znají bolest, strach a pocit opuštění.

Zemědělství nebylo vůči zvířatům tak kruté odjakživa. Ve středověkých vesničkách kuřata pobíhala mezi domy, sbírala semínka a červy a slepice stavěly hnízda v opuštěných stodolách. Kdyby se tehdy nějaký ambiciózní farmář rozhodl vzít tisíc z nich a zavřít je to klecí, velmi brzy by ho zkrotila ptačí chřipka, která by nezkosila jen všechna kuřata, ale také mnoho vesničanů. Nikdo by tomu tehdy nezabránil. Dnes nám bohužel moderní věda dovoluje napíchat zvířata vakcínami a nakrmit je hormony a antibiotiky, tím podobným scénářům předejít a dovolit lidem omezovat svobodu zvířat.

Divoká nerovnováha

Osud zvířat se stává zásadní etickou otázkou moderní doby také kvůli obřím číslům, která vycházejí ze statistik. Většina z nás má představu, že země je obývaná z velké části divokou zvěří, představujeme si lvy, slony, velryby, tučňáky... Ve skutečnosti na planetě žije 40 tisíc lvů, půl milionu slonů a padesát milionů tučňáků, a to v porovnání s více než miliardou domestikovaných prasat, miliardou a půl krav a dvaceti miliardami kuřat.

Domácí zvířata možná nejsou tak inteligentní jako lidské bytosti, ale rozhodně znají bolest, strach a pocit opuštění. Vědí, co je to utrpení, a také vědí, jak chutná radost. Ví to každý, kdo má doma psa nebo kočku. A kráva nebo prase nejsou, když přijde na emoce, v ničem rozdílní.

Po čtyři miliardy let byl život na zemi ovládán přirozeným výběrem. Dnes je ovládán lidskou inteligencí. Biotechnologie, nanotechnologie a umělá inteligence brzy umožní lidem naprosto redefinovat život, jak ho známe, a vytvořit naprosto nový svět. Až na to dojde, možná bychom v tom novém světě měli myslet na to, že ho obývají i další tvorové, nejen Homo sapiens.