Kde se bere hadí jed a chuť chovat jedovaté hady

Podzim je prozatím teplý, takže si to u nás pěkně užívají i hadi. Praha, přesněji tedy čtvrť Hlubočepy, sledovala několikadenní hon na mambu zelenou. Ta měla podle odborníka na hady umrznout pěkně v domě, ale ona mezitím "prchla" a uvelebila se na stromě pár set metrů od domu. V době, kdy jsme dávali dohromady tento článek, se neznámý had proháněl v Kauflandu u Orlové na Ostravsku. Nakonec se z něj vyklubala užovka. Jsou hadi obecně nebezpeční? A proč se jim u nás tak daří?

Reklama

Had je v zásadě plachý a před člověkem uteče, tedy spíš se odplazí. Pokud to ovšem není třeba krajta v Indonésii, která letos v červnu spolkla ženu, která si v poklidu plela zahrádku. Pokud neuteče had, utíká člověk. Zvláště pak pokud trpí chorobou, která tolik trápila Indiana Jonese. Jde o ofidiofobii a ten, kdo ji má, má také nesnesitelný strach z hadů. Co ale lidem na těchto zajímavých zvířátkách vadí? Hadi jsou prý odporně slizcí, divně se dívají, nemrkají, mají rozeklaný jazyk a občas jsou také jedovatí.

Komáři jsou horší

Had každopádně slizký není. To by se musela mamba v Hlubočepích plazit obalená listím, větévkami a hlínou, což by jí šlo špatně. A jazýček je rozeklaný z toho důvodu, že se s ním hadi lépe prostorově orientují v pachových stopách v okolí, když jsou třeba na lovu. Jazýček je jejich důležitý smyslový orgán a díky tvaru horní čelisti při jeho vysouvání nemusejí ani otevírat tlamu. V orientaci jim také pomáhají termoreceptory v přední části hlavy, jimiž zaregistrují i minimální rozdíly v okolní teplotě. Proto herpetologové nastražují ony termopasti, které ovšem v teplém počasí nezafungovaly.

Hadi každý rok na celém světě uštknou pět milionů lidí, z nichž každý padesátý zemře a každý jedenáctý si odnáší trvalé následky.

Hadi zato špatně slyší a vidí, takže při setkání s hadem je celkem zbytečné křičet, zato dupání je vystraší zaručeně, protože hadi velice dobře vnímají vibrace. Jedovatí ovšem jsou, a to dokonce skoro všichni, ale k útoku a k lovu kořisti jed používá jen asi čtyři sta druhů z dvou tisíc sedmi set.

Těm ostatním pomáhá třeba k rychlejšímu rozložení kořisti v trávicím traktu. Ovšem i ty čtyři stovky jedovatých stačí k tomu, aby za jeden rok přivodily smrt více lidem než všichni ostatní predátoři dohromady – odhaduje se, že hadi každý rok na celém světě uštknou pět milionů lidí, z nichž každý padesátý zemře a každý jedenáctý si odnáší trvalé následky. Více lidských obětí mají na svědomí už jen komáři přenášející malárii.

Pochoutka pro hadilovy

Samotní hadi ovšem nejsou neohrožení predátoři. Žerou se třeba mezi sebou navzájem – například kobra královská si na hadech doslova pochutnává. Hady ale napadají ryby, třeba anakondu dokážou ohlodat pirani, ptáci, jako je hadilov písař v Africe, kukačka kohoutí v Severní Americe (ta má ráda chřestýše) nebo v Austrálii ledňák obrovský. Malé plazy baští velké žáby (skokan volský) a pochopitelně spousta savců, jako jsou promyky, medojedi nebo ježek západní. Na hadech si rádo pochutná i divoké prase. To domácí leda v případě, že byste mu hada donesli. Pak je tady ještě zástup kopytníků, kteří sice hady nežerou, ale s chutí si na ně dupnou. Jsou tím známí například sloni, buvoli pakoně nebo zebry. A také daňci.

Čínští labužníci tvrdí, že hadí krev, žluč a maso jim zaručí dobré zdraví, prodlouží život a zvýší potenci.

Ti prý byli kdysi vysazeni na řeckém ostrově Rhodos, který byl znám vysokým výskytem zmije růžkaté. Dnes tady žádní jedovatí hadi nežijí a daňci mají své sochy na pilířích u vjezdu do přístavu v místech, kde kdysi stával Rhodský kolos, socha, jež se zařadila mezi sedm divů světa. Nesmíme ovšem zapomínat na člověka, ten je nejhorší. Ani ne tak samotným lovem, i když v některých krajích je had vyhlášenou pochoutkou, ale hlavně tím, jak hadům ničí životní prostředí. A ty pochoutky? Čínští labužníci tvrdí, že hadí krev, žluč a maso jim zaručí dobré zdraví, prodlouží život a zvýší potenci. Krev a žluč ale musejí být čerstvé, nejlépe z živého hada.

Poznat útočníka

Množství uštknutí se smrtelnými následky má svoji příčinu mimo jiné v tom, že každý z jedovatých hadů disponuje jiným jedem. Nelze tedy vyrobit nějaké univerzální "antihadí sérum". Klíčem k úspěšnému zásahu po uštknutí je tedy rychlé rozpoznání útočníka a aplikace toho správného séra.

Zdrojem k produkci jedů či vlastně polotovarů, z nichž se skládají, tedy proteinů a enzymů, jsou různé orgány v těle hada, především játra, svaly, varlata či vaječníky. Toxicita hadího jedu souvisí s rychlostí kořisti. Mořský had, jenž by neparalyzoval rybu prakticky okamžitě, by o svůj oběd vzápětí přišel, stejně tak had křovinář, který číhá poblíž květů na kolibříky.

Ti nejjedovatější plazi žijí v Austrálii. Snad nejtoxičtější je jed taipana, hada z čeledi korálovcovitých.

Jedové váčky jsou vlastně původně slinné žlázy, ale proměněné postupným vývojem hadů. Ti nejjedovatější plazi žijí v Austrálii. Jejich jedovatost je mimo jiné důsledkem absence nepřátel v době před miliony let, kdy se na tento kontinent dostali. Měli dost času se nerušeně vyvíjet. Snad nejtoxičtější je jed taipana, hada z čeledi korálovcovitých. Téměř stoprocentní úmrtnost zasažených – pokud jim není včas aplikováno příslušné sérum – má na svědomí vícesložkový jed, jenž obsahuje nejen hemotoxin, který způsobuje srážení krve, ale také neurotoxin, působící na nervovou soustavu, takže postiženému je paralyzovaná nervová soustava. Teprve v roce 1950 se mladému herpetologovi Kevinu Buddenovi podařilo odchytit dospělého taipana, aby bylo možné prozkoumat jeho jed a vyrobit protilátky. Odvážlivec však tímto vstoupil mezi legendy. Had ho sice jen škrábl, přesto Budden během sedmadvaceti hodin zemřel.

Zmije spíš nezabije

Náš jediný jedovatý had, zmije obecná, má naštěstí méně jedu, než je smrtelná dávka pro zdravého dospělého člověka. Navíc ho při kousnutí vpraví do těla oběti jen asi třetinu. Nebezpečná může být malým dětem a alergikům či jinak nemocným lidem.

I tak je podle statistik registrováno jedno úmrtí na pět set uštknutí. Jak se však zdá, můžeme se s jedovatým hadem potkat za jiných okolností, než je výlet do přírody. Chovat jedovaté hady ovšem není jen tak.

Chovat jedovatého hada je trochu bizarní koníček, ale lidé jsou různí.

Chovatel by měl být v první řadě plnoletý, pak si může zažádat o povolení na příslušné krajské veterinární správě. Nejdříve vyplní příslušný formulář a podle zadaných údajů ho navštíví veterinář správy. Ten posoudí podmínky, za nichž budou plazi v chovu žít, především pak zabezpečení terárií. Posoudí i možnosti manipulace s hady, čím budou krmeni, kde bude potrava pro ně pořizována i třeba to, jak chovatel bude likvidovat jejich trus. Jestliže je vše tak, jak má být, povolení – které bude platit po tři troky – správa vydá do měsíce. Chovatel má ovšem povinnost všechny změny, například přírůstek v chovu, do měsíce hlásit. Chovat jedovatého hada je trochu bizarní koníček, ale lidé jsou různí. Tak jako hadi, kterým je u nás čím dál tepleji.

foto: Shutterstock a Profimedia, zdroj: Business Weekly