Nakolik jsme svobodní, tedy jak svobodně můžeme projevit svoji vůli? Půjdeme večer do kina, nebo do hospody? Zdá se, že v zásadě záleží jen na nás. Ovšem existuje svobodná vůle ještě jinde než mezi lidmi? Existuje někde ve vesmíru nebo alespoň v nějakém fyzickém systému, jenž je jeho součástí?
Dá se říct, že otázka svobodné vůle ve vesmíru je jedním ze zásadních paradigmat fyziky. Budeme-li znát odpověď, zjistíme mnoho o povaze prostoru, v němž žijeme. Francis Bacon, anglický filosof a zakladatel empirismu na počátku sedmnáctého století, řekl, že „náhoda je označení věci, která neexistuje. Jaká je náhoda ve vesmíru, taková je vůle v člověku“.
Je otázka, zda případná svobodná vůle vesmíru odpovídá naší svobodné vůli.
Dostáváme se tím k další otázce: Je vesmír řízen přísnými fyzikálními zákony, které určují jeho osud od velkého třesku až do současnosti, a dokonce do vzdálené budoucnosti, či tyto přírodní zákony mohou umožnit, aby se cokoli stalo zcela náhodně? No a samozřejmě, že je otázka, zda případná svobodná vůle vesmíru odpovídá naší svobodné vůli.
Příčina či náhoda
Udělejme si nejdříve malou filosofickou odbočku. Platón tvrdil, že vše, co vzniká, vzniká působením nějaké příčiny, což ještě rozšířil Kant, když prohlásil, že všechny změny se dějí podle zákona sepětí příčiny a účinku. Kdyby měli tito filosofové pravdu, pak z toho vyplývá, že se vše děje určitým způsobem proto, že musí, a vlastně tomu nemůže být ani jinak. Do důsledku domyšleno – člověk svůj život nežije, jen jaksi vyplňuje jednotlivé rubriky dopředu daného osudu. Naproti tomu David Hume, významný filosof osmnáctého století, říká, že na kauzální příčině věcí není nic logického a vlastně není důvod pro její existenci. Zda něco takového pozorujeme, je vlastně jen otázkou našeho rozumu a fantazie.
To, že by měl mít člověk dopředu daný osud, je filosoficky i eticky neobhajitelné.
Nikde není psáno, že se láhev, kterou upustíme na kamennou podlahu, musí zákonitě rozbít. To, že se tak většinou stane, není přece důvodem, aby se tak stalo vždy. Většina vědců, propojujících svůj obor s filosofií, zůstává někde uprostřed mezi oběma směry. Isaac Newton, jenž přírodu vyjádřil matematicky a jako zcela deterministicky určenou, neměl žádné pochyby o svobodné vůli a o existenci Boha. Jestliže shrneme tento postoj, pak musíme dospět k těmto názorům: a) řád v přírodních dějích existuje, b) fyzikální potažmo přírodní zákony nám tyto děje umožňují popsat a na tomto základě předpokládat jejich vývoj, c) Bůh i svobodná vůle člověka má v tomto řádu své místo, jen je ho třeba najít, d) to, že by měl mít člověk kupředu daný osud, je filosoficky i eticky neobhajitelné.
Prostor jako stroj
Přesvědčení, že každá událost nebo stav věci jak u člověka, tak ve vesmíru je důsledkem předchozích událostí a stavů věcí jako filosofická kategorie, se nazývá determinismus. Má ovšem několik podob. Zastánci například tvrdého determinismu si jsou jisti, že determinismus je zásadně v rozporu se svobodnou vůlí, a proto ta neexistuje, ti, co vyznávají takzvaný teologický determinismus, si myslí, že budoucnost je již předem určena tvůrcem vesmíru (ať už ho nazýváme jakkoli), a je jen otázkou, do jaké míry se může svobodná vůle v daných mantinelech projevit.
Zdá se, že právě fuzzy logika nám může pomoci dobrat se pravdy o roli náhody či o svobodné vůli vesmíru.
Německý filosof Arthur Schopenhauer se domníval, že člověk sice může dělat, co chce, ale je omezen tím, že v každém okamžiku svého života může chtít pouze jednu konkrétní věc. Podíváme-li se pod tímto úhlem do vesmíru, pak zjistíme, že fyzika je postavena na myšlence, že vesmír je mechanický, a tedy funguje jako stroj. Skládá se sice z mnoha součástek, každá z nich má nějakou jinou funkci, ovšem součástky spolu řízeně spolupracují podobně jako hráči orchestru, kteří jsou řízeni dirigentem, a výsledkem je melodická hudba.
Fuzzy logika
Takový je Newtonův matematický vesmír – strojový, kde každá věc má své jedinečné místo a význam. A my se v něm řídíme nejen našimi volbami, ale přísnými zákony přírody. Takové zákony klasické fyziky jsou deterministické. Kvantová fyzika, tedy v zásadě moderní fyzika, jež lépe odpovídá realitě, počítá s fuzzy (česky se říká mlhavou) logikou. Jestliže si ji budeme chtít přiblížit, pak klasická výroková logika (binární logika) počítá pouze s pravdou a nepravdou. Nic mezi tím neexistuje, ale fuzzy logika pokrývá i toto.
Dejme tomu, že mezní hodnoty binární logiky, tedy 0 a 1, nahradíme procenty – 0 % a 100 %, nebo kilogramy – 0 kg a 100 kg. Budeme-li pak hovořit o tom, co je těžké a co lehké, nebo lépe lidskou silou uzdvihnutelné, pak můžeme dojít k závěru, že předmět s hmotností do 50 kg je ještě lehký a nad 50 kg těžký. Z pohledu binární logiky má hmotnost do 50 kg hodnotu 0, hmotnost nad 50 kg pak 1. Fuzzy logika však může postihovat celý prostor od nulové hmotnosti až po metrák. Zdá se, že právě fuzzy logika nám může pomoci dobrat se pravdy o roli náhody či svobodné vůli vesmíru.
Působení na dálku
Pojďme ale dál. V roce 1935 byl publikován myšlenkový experiment nazývaný Einstein-Podolsky-Rosenův paradox či zkráceně EPR paradox. Byl formulován vědci, jejichž jméno nese, a snaží se dokázat, že vlnové funkce kvantové mechaniky nepopisují dokonale realitu a je nutné počítat s proměnnými, které ale kvantová mechanika neobsahuje. V roce 1964 navrhl irský fyzik John S. Bell mechanismus, jak testovat existenci těchto předpokládaných skrytých proměnných pomocí polarizace světla. První výsledky experimentů byly sice původně interpretovány jako důkaz neplatnosti teorií skrytých proměnných, ovšem ukázalo se, že problém leží nikoliv ve skrytých proměnných, ale v předpokladu lokalizace neodpovídající realitě.
Náhoda může být částí fyzikálních procesů ve vesmíru.
Vysvětleme si to – v klasické fyzice platí, že fyzikální procesy v daném místě a čase mohou být ovlivněny výhradně ději probíhajícími ve stejném čase a na stejném místě, čímž je míněno místo v bezprostředním či lépe řečeno nekonečně malém okolí. Působení mezi objekty se v tomto případě šíří postupně prostoročasem od jednoho objektu ke druhému. Kvantová fyzika zná ovšem objekty, jež lokalizované nejsou, a zároveň je světem, kde částice je vlnou a vlna částicí. Vlnová funkce popisující kvantové objekty může popisovat řadu objektů, jež se nacházejí (ve vesmírném měřítku) daleko od sebe. V jednom okamžiku se vyhodnocují hodnoty společně i u velmi vzdálených objektů. Tohle Albert Einstein označoval jako „strašidelné působení na dálku“ a chtěl se tomu vyhnout. To už ovšem podle současného poznání nejde; jedná se o podstatnou součást všech procesů na kvantové úrovni.
Světlo kvasaru
V kvantové mechanice můžeme měřit rychlost částice a změřit její polohu. Má to ale jeden háček, čím přesněji známe její polohu, tím méně víme o její rychlosti a naopak, čím přesněji změříme její rychlost, tím neurčitější bude údaj o její poloze. Zároveň jakýmkoli měřením tuto částici a její vlastnosti ovlivňujeme. Testování existence předpokládaných skrytých proměnných pomocí polarizace světla ovšem zároveň odhalilo i něco jiného. Aby byla vyloučena jakákoli zákonitost výběru světla, která by experimenty mohla ovlivnit, vybrali si experimentátoři za zdroj kvasary a jejich náhodné fluktuace ve světle.
Reklama
To ostatně bylo k naší planetě vysláno v mnoha případech miliony let předtím, než se takové měření započalo. Nebyla tedy žádná možnost, jak toto zachycené světlo ovlivnit. Výsledky měření odpovídaly tomu, co předpokládá kvantová teorie, tedy že náhoda může být částí fyzikálních procesů ve vesmíru. V souvislosti s předpokladem, že vesmír má „vědomí“, můžeme tedy jednou zjistit i to, že disponuje svobodnou vůlí.
foto: Shutterstock, zdroj: Scientific American