To, že všechny věci v přírodě mají svou duši, si mysleli nejen někteří antičtí filosofové jako třeba Herakleitos, ale především ti renesanční jako Bernardino Telesio nebo Tommaso Campanella. Materialismus tomu učinil přítrž, ovšem v posledních letech se náš pohled, a to i ten vědecký, jaksi mění.
Možná, že to potěší příznivce esoteriky a neohromí konzumenty žánru sci-fi, ale v posledních letech se stále častěji objevují vědecké či vědecko-filosofické teorie, že i takový vesmír má svoji duši. Tento tzv. panpsychismus má své zastánce i odpůrce.
Pojem simulační argument vychází z předpokladu, že celý náš vesmír může být simulací v obrovském počítači
Pojďme se ale nejdříve podívat, co k takové myšlence vede. Naše technika nám nyní umožňuje prožívat virtuální realitu. Daleko dřív tu však byla otázka, zda i realita není jen falešná, zda není okolní svět jen naším snem. Oxfordský filozof Niklas Boström uvedl do vědeckého světa pojem simulační argument.
Simulační argument vychází z předpokladu, že celý náš vesmír může být simulací v obrovském počítači. Proč? Jestliže nás toto napadne, tak to také může ve skutečnosti být. V simulovaném vesmíru lze přece postavit obří počítač, na němž spustíme simulaci vesmíru, v němž – podobně jako v řadě vzájemně se odrážejících zrcadel – bude opět obří počítač, který simuluje vesmír. Na jeden reálný pak připadá nekonečná řada těch simulovaných a my nemusíme vědět, v kterém vlastně jsme. Vesmír i jeho pozorovatelé jsou pak produktem počítačové simulace, kterou „kdosi“ (či snad „cosi“?) spustil. Dobrá, ale to přece ještě neznamená, že vesmír má vědomí? Nebo je to jen jeden z možných předpokladů, který k tomu vede?
Vědomí není omezeno?
Jeden z nejváženějších světových vědců, britský teoretický fyzik Sir Roger Penrose se ve své knize z roku 1997 Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl prezentoval myšlenkou, že lidská mysl je jev na rozhraní mezi kvantovou fyzikou a fyzikou makrosvěta. Vyjádřil přesvědčení, že vědomí vyplývá z vlastností kvantového provázání, při kterém jsou ve vzájemném vztahu jednotlivé podsystémy jim nadřazenému systému většího.
Vakuum není tak úplně prázdné, ale obsahuje virtuální „částice“, které sice existují jen zlomek času, ale existují.
V roce 2006 německý Astrofyzik Bernard Haisch poustoupil ještě dál tvrzením, že vědomí se tvoří v kvantovém vakuu. Jak to, ve vakuu přece nic není? Nebo ano? V kvantovém vakuu, tedy v úplně prázdném prostoru, se dá pozorovat takzvaný Casimirův efekt. Umístíme-li do takového vakua pár elektricky nenabitých desek, budou se k sobě přibližovat. Vysvětlení spočívá v tom, že vakuum není tak úplně prázdné, ale obsahuje virtuální „částice“, které sice existují jen zlomek času, ale existují.
Další cihličkou ke stavbě teorie panpsychismu přispěl americký neuropatolog Christof Koch. Tvrdí, že převládající teorie o vědomí říká, že souvisí se složitostí systému, a takový by mohl mít schopnost řídit se vlastním stavem a jistým způsobem ovlivňovat svůj vývoj. Takzvaná integrovaná informační teorie tedy připouští, že vědomí není vlastní jen biologickým organismům, ale je přítomné všude a v důsledku toho ho přisuzuje i čistě fyzikálním systémům.
O myších a hvězdách
Je zajímavé, že některé chladnější hvězdy vysílají svou energii jedním směrem. Zatím si to vědci nedovedou v rámci stávající astrofyziky vysvětlit. Americký fyzik Gregory Matloff však navrhuje provést již v tomto roce experiment, při němž by byla využita vesmírná astrometrická observatoř Evropské vesmírné agentury Gaia, která má za úkol sestavit třírozměrnou mapu nejbližšího okolí v naší Galaxii. Její mapy by pak mimo jiné mohly pomoci analyzovat anomálie v chování hvězd, o nich Matloff soudí, že by mohly díky jakési duši světa (termín anima mundi používal již Giordano Bruno) kontrolovat svou trajektorii.
Neuropatolog Christof Koch chce zase zkusit něco jiného, a to propojit mozky myší, aby zjistil, zda se dokážou propojit do jednoho spojitého informačního systému. Jestliže budeme chtít předchozí úvahy shrnout, pak panpsychizmus říká, že vědomí se nachází všude ve fyzickém světě. Když však budeme předpokládat, že vesmír působí prostřednictvím základní schopnosti rozpoznat a reagovat na hodnotové úvahy, dopouštíme se ovšem přílišného zjednodušení a vlastně své znalosti o něm nijak nerozšiřujeme. Toto jakési „pravědomí“ totiž musí být tak jako tak omezeno zákony fyziky. Jinak o něm – z hlediska dnešní vědy – nelze nic říct. Ale bůhví (či vesmír ví), co bude lidské poznání schopné obsáhnout zítra či za sto let.
