Želivka Prahu udrží, i kdyby rok nekáplo, říká Richard Brabec

Kdo si pamatuje nástup Richarda Brabce na ministerstvo, možná si vzpomene i na rozčarování ekologů, že by měl životní prostředí řídit bývalý ředitel chemičky. Kdo zná ministra životního prostředí osobně, tak ví, že jeho předností je umění vyjednávat a že dokáže i naslouchat. Navíc má jako jeden z mála politiků smysl pro humor a rychle se učí. Takže i kritiku na jeho resort slyšíme málokdy. Ministr, který do budovy ministerstva poprvé vstoupil před pěti lety, tedy nemusí bojovat tolik s oponenty jako spíš s počasím.

S Richardem Brabcem jsme mluvili hlavně o tom, jestli nás aktuální zima a sníh zachrání od sucha, jak je na tom svět s klimatickými změnami a co může každý z nás udělat, abychom planetu odevzdali našim potomkům v jakžtakž obyvatelném stavu. Zajímali jsme se také o to, zda hrozí, že by sucho mohla pocítit i velká města.

Na horách jsou metry sněhu. Hrozí ještě, že budeme v létě zase bojovat se suchem?

Většina lidí si myslí, že máme vyhráno, ale tak to bohužel není. Máme tu jednu historickou paralelu a tou je rok 1947. Ten je považovaný za nejsušší v naší poválečné historii. Rok 2018 ho sice překonal, ale ta paralela spočívá v tom, že v roce 1947 byla zima mimořádně bohatá na sníh. A přesto bylo tenkrát v létě obrovské sucho.

Minulý rok se poprvé objevil pojem takzvaného socioekonomického sucha. Sucho už začalo mít dopady na společnost.

Já vždycky říkám, zaplaťpánbůh za každou vločku, za každou kapku. To, co se nyní díky sněhu zlepšuje, je množství vody v půdním profilu zhruba do dvaceti, třiceti centimetrů. To bylo ještě v říjnu a v listopadu mimořádně nízké. Teď už je takřka na celém území v normálu, ale ne všude. Zhruba šedesát procent České republiky je aktuálně pořád ve stádiu silného, nebo dokonce mimořádného sucha, pokud jde o mělké podzemní vody, což jsou ty zhruba do dvaceti metrů hloubky. A to je až neuvěřitelné.

Takže jsme na tom hůř než v roce 1947?

V této chvíli je zásadní onen kumulativní dopad uplynulých pěti suchých let. A my teď ještě nevíme, jestli nás současný sníh zachrání. Ve sněhové pokrývce máme přibližně dvě a půl miliardy kubických metrů vody, což je sice obrovské číslo, ale bude hodně záležet na tom, jak ten sníh bude roztávat. Pokud roztaje rychle, vzniknou jenom povodně a voda bez jakéhokoli užitku odteče. Pokud bude zima delší a sníh bude roztávat pomaleji, máme slušnou šanci, že vodu v krajině udržíme. Březen nebo duben rozhodnou.

Důležité také je, aby se doplnily nádrže, které se využívají na pitnou vodu. Třeba Vranov na Znojemsku nebo Hubenov na Jihlavsku byly v létě jen na třiceti procentech normálního stavu. Takže tam už hrozil v létě velký problém se zásobováním pitnou vodou. A byl i v řadě dalších lokalit. Teď to vypadá, že se nádrže postupně plní. Vltavská kaskáda je zhruba na osmdesáti pěti devadesáti procentech. To jsou dobré zprávy, ale vyhráno ještě není.

A studniční voda se doplňuje také?

V tomhle případě jde právě o ty mělké spodní vody, které se doplňují pomaleji. Lidi z Prahy nebo z měst a obcí, které jsou napojeny třeba na Želivku nebo na Káraný na Jizeře, si pořád ještě říkají, v čem je problém. My přece pitnou vodu máme. Jenom otočíme kohoutkem. Ale v této chvíli jsou v České republice také obce, a jsou jich desítky, které jsou pořád zásobované cisternami.

I pamětníci, kterým je dneska třeba devadesát let, říkají, že jim za celý život studna nevyschla. Až teď.

Dřív bylo běžné, že v létě voda ve studních ubyla a pak tam přes zimu a na jaře zase dotekla. Jenže kumulací oněch pěti suchých let za sebou v desítkách obcí studny vyschly úplně. A dneska jsou na studnách a vrtech v České republice závislé miliony lidí. V celé republice je zhruba milion studní, jak těch malých soukromých na zahradách a na pozemcích domů, tak i těch větších, které používají obce jako svůj vlastní zdroj vody. Takže je obrovské množství lidí závislých na tom, jestli je ve studni voda nebo ne.

Na ministerstvu jsme už připravili speciální program na nové zdroje vody pro tři stovky menších obcí, kde žije dohromady asi 130 tisíc lidí a problém je tam nejpalčivější. Dali jsme jim až osmdesát procent podpory. Ano, jsou to malé projekty, zhruba do jednoho dvou milionů korun, ale můžou rychle pomoct. Pořád je tady totiž spousta malých obcí, řekněme do pěti set obyvatel, které jsou historicky napojené právě na mělké podzemní vody. A i pamětníci, kterým je dneska třeba devadesát let, říkají, že jim za celý život studna nevyschla. Až teď. Během minulého roku to bylo ve spoustě obcí poprvé.

Není vlastně svým způsobem chyba, že lidi ve městech vůbec nedostatek vody nepociťují?

Psychologicky samozřejmě ano. Dokud otočíme kohoutkem a voda teče, tak o tom vůbec nepřemýšlíme, což je samozřejmě lidské. Desítky let jsme žili ve vodním blahobytu a byli jsme také v přístupu k vodě nějak vychováváni. Od roku osmdesát devět se ale cena vody zestonásobila. Dřív stál kubík zhruba korunu, dneska stojí leckde i sto korun. To je samozřejmě víc než veškerá inflace a nárůst nákladů.

Když se dnes srovnáme s Evropou, tak v Česku máme jednu z nejnižších spotřeb pitné vody na osobu a den. Pohybuje se zhruba kolem osmdesáti pěti litrů. Ale ještě před patnácti lety jsme měli dvojnásobek, skoro sto sedmdesát litrů. Pro zajímavost, Itálie má dneska kolem dvou set litrů. Kalifornie měla tři sta padesát litrů na osobu a den, ale i tam už se spotřeba drasticky snížila.

Není i proto kontraproduktivní vodu zlevňovat? Vláda chce snížit DPH z vodného a stočného z 15 na 10 procent. Nezačnou lidi víc plýtvat?

To ne. Voda u nás opravdu není levná, naopak. Její cena neustále stoupá a v některých oblastech až na sociálně únosnou hranici. I když, jak jsme zmínili, spotřeba u nás není v evropském srovnání vysoká a lidi ušetří maximálně stokoruny ročně. Je to tedy spíš motivace, aby šetřili dál, protože se jim to vyplatí.

Co by se tedy muselo stát, aby nedostatek vody pocítili i lidé ve městech?

Třeba Praha by s Želivkou přežila minimálně rok, i kdyby za celou dobu nekáplo. Má takovou kapacitu, že je schopna  zásobovat hlavní město i jeho okolí. Na Želivku je napojen zhruba jeden a půl milionu lidí. Ale například v oblasti, jako je Hubenov na Jihlavsku, ještě před několika týdny platilo omezení spotřeby vody, protože akutně hrozilo, že nádrž vyschne. Podobně na tom byl i Vranov na Znojemsku. To jsou vodní nádrže, které dodávají vodu desítkám až stovkám tisíc obyvatel měst a obcí.

Minulý rok se také poprvé objevil pojem takzvaného socioekonomického sucha. To v zásadě znamená, že sucho už začalo mít dopady na společnost. Byl to problém nejen v zemědělství, ale i v průmyslu, kde se voda využívá třeba k chlazení. Dopadalo to na dodávky pitné vody, vysychaly desítky menších vodních toků, potoků, hynuly tisíce ryb a dalších vodních živočichů včetně rostlin. Vyschlé řeky omezují turistiku, zavírají se kempy. Sousedi se začali hádat o studniční vodu, protože si ji brali navzájem, a podobně. I to je velký problém.

Jak může obyčejný člověk šetřit kromě toho, že si nebude pouštět vodu u čištění zubů?

Čištění zubů při tekoucí vodě, protékající záchod – to je taková klasika. Dneska se ale už dají koupit spotřebiče, které mají daleko menší spotřebu vody. Dají se koupit perlátory do dřezů, umyvadel, do sprch, které fungují, jako když si pustíte vodu naplno. Nemusíme tedy s odpuštěním smrdět, a přesto můžeme ve sprše spotřebovat daleko míň vody. Asi taky víme, že sprcha je na rozdíl od vany velká úspora vody. To je taková první spotřební věc. My ale na rozdíl od některých vyspělých zemí stále málo využíváme dešťovou vodu. Pitná voda se velmi složitě a velmi draze upravuje a my ji potom stříkáme na zahradu, zaléváme s ní ulice, splachujeme záchody. Když se podíváme na těch osmdesát pět litrů, které za den spotřebujeme, tak zjistíme, že na jídlo a pití z toho množství spotřebujeme jen minimum. A zbytek prosplachujeme, proumýváme, propereme a tak dále.

My máme odpadní vodu zkrátka za odpad, v Izraeli ji berou jako surovinu.

Proto jsme přišli s programem Dešťovka. Existuje malá Dešťovka pro občany a pak velká Dešťovka pro obce. Je tu totiž řada možností, jak dešťovou vodu využívat. Tou nejjednodušší je nádrž na zalévání. Ale dneska si hodně lidí v novostavbách udělá dvojí trubky, to znamená, že mají napojenou dešťovou vodu třeba právě na splachování záchodu. Pak se dělají rezervoáry na takzvanou šedou vodu. To je ta, která odtéká z koupelen a která je minimálně znečištěná. A ta šedá voda se dá po relativně snadném přečištění znovu využít například právě na splachování. Šedou i dešťovou vodu využívají dnes i velké developerské projekty, které tak pitnou vodou šetří. My tohle u menších projektů třeba při rekonstrukci domu v rámci dotací rovněž podporujeme.

No a ta třetí oblast už je strategická, celonárodní. Inspirací je Izrael jako absolutní lídr v tom, jaké množství odpadní vody dokáže využít. Díky písku umí vodu přefiltrovat a využít pak třeba v zemědělství. Zpracuje takhle 80 procent odpadní vody. U nás jde odpadní voda přes čistírnu a vrací se zpět do řeky, kterou odteče. V České republice umíme využít zhruba jen jedno nebo dvě procenta odpadní vody. Odpadní vodu máme zkrátka za odpad, v Izraeli ji berou jako surovinu.

Existuje nějaký výhled, jak to v Česku s počasím a suchem bude vypadat dál?

Ptáte se na správném místě, protože pod naše ministerstvo patří i Český hydrometeorologický ústav, ale nikdo tu křišťálovou kouli ještě nevytáhl. Ale protože mě to samotného dost zajímá, tak se kolegů stále ptám. Neříkám, že všichni, ale velká většina klimatologů a meteorologů se shoduje na tom, že to, co jsme prožívali v  letech  2017 a  2018, tedy horka a sucha, která trvají už od roku 2014, určují nový trend.

Nikdo to neví přesně, ale může to tak být. A my se musíme připravit na to, že nejde o krátkodobý výkyv. Že počasí u nás je součástí toho, co se děje ve světě. Překvapující je každopádně ta síla a rychlost, s jakou na nás ony změny udeřily. Představy byly, že ve střední Evropě bude dopad mnohem pomalejší a že se v Česku změna klimatu výrazněji projeví až kolem roku 2040. Teď vidíme, že vliv na Českou republiku je výrazný už nyní a patří k němu i kůrovcová kalamita, lokální povodně a tak dále.

V souvislosti s tím: Ještě někdo pochybuje, že se na klimatické změně podílí člověk?

No jasně. Určitě tady taková skupina stále je. Ale myslím si, že  těch lidí výrazně ubývá. Odborníci říkají, že signály o dopadech klimatických změn i na Českou republiku tu byly už před 15 lety. Nikdo ale nic neudělal. My jsme se opravdu reálně začali připravovat na sucho zhruba před čtyřmi lety.

Velice rychle spotřebováváme zdroje a já se obávám, že  se to neděje postupně, ale po čím dál rychlejší spirále.

Já jsem původem geolog, byť jsem se tím nikdy neživil, protože když jsem dostudoval, přišla sametová revoluce. Ale pořád si něco z geologie pamatuju. A pochybovačům vždycky říkám: Představte si, že příroda desítky milionů let ukládala skleníkové plyny do biomasy. Ze stromů a rostlin se pak postupně stalo uhlí. A to, co příroda uložila, ty stovky miliard tun CO₂, které si ona nastřádala, jsme my jako lidstvo spálili za dvě stě let. Takže desítky milionů let a proti tomu dvě stě let. To je  strašný nepoměr.

My velice rychle spotřebováváme zdroje a já se obávám, že  se to neděje postupně, ale po čím dál rychlejší spirále. To znamená, že to, co dřív lidstvo spotřebovávalo sto let, spotřebuje v brzkém budoucnu, až bude na světě osm miliard lidí, za tři roky. Lidstvo velmi rychle přišlo o zásoby pitné vody na Arabském poloostrově, v Číně, v Mongolsku. Rekordní rychlostí rozmrzají nejenom ledovce v Arktidě, ale i v Jižní Americe. Rozmrzají tam, kde byly zdrojem vody tisíce let. A za pár let už některé země s obrovským počtem obyvatel žádné zdroje nebudou mít. Prostě budou muset vodu hledat jinde. A pokud se dnes bavíme o migrační vlně, tak to byla jen vlnka proti tomu, co nás čeká, až katastrofální sucha zasáhnou mnohem větší území v Africe a v Asii.

Mají tedy význam všechna ta setkání a dohody o snižování emisí a zpomalení změn klimatu?

Svět se radoval po dohodě v Paříži, že jsme se všichni dohodli na globálním snížení emisí CO₂. No jo, ale domácí úkol z toho snižování si zatím udělal málokdo. A CO₂ nezná hranice. Jestliže se nezapojí Čína, Indie nebo Rusko, Turecko nebo Spojené státy, tak se v tom globálním pohledu samozřejmě veškerá snaha Evropy vygumuje. Evropa totiž produkuje necelých deset procent světových emisí CO₂.

Jenomže ty miliardy lidí v Indii, v Číně nebo v Africe chtějí mít také ta auta, mobilní telefony. Oni taky chtějí jíst víc masa. To jsou všechno věci, které zvyšují spotřebu. A spotřeba zvyšuje emise CO₂. My jsme zralí na celosvětovou dietu. Ale je spíš otázkou, jestli náhodou náš svět už neprojel poslední možnou výhybkou. Doufám, že máme ještě šanci, ale už je určitě definitivně poslední.

Reklama

foto: Profimedia, zdroj: Ministerstvo životního prostředí