„Please heed the call, don't block up the hall,” vyzýval v roce 1963 písničkář Bob Dylan senátory a kongresmany, aby nebránili dění, „protože časy se mění“. Neuplynulo ani pět let a časy se opravdu změnily – což bolestně pocítili i adresáti vzkazu. Také tu příští revoluci ohlašují nedospělé děti. A i ta příští či vlastně už aktuální si klade za úkol přinutit vůdce planety, aby otočili kormidlem. Nikoli k lepším, nýbrž k méně hrozivým zítřkům.
Ekoalarmisté a ekosocialisté říkají něco, co se ti starší bojí připustit. Totiž že budoucnost skutečně nemusí být nijak zvlášť pěkná.
Dětským válečníkům z Fridays for Future, kterých by dneska měly být nejen v českých městech, ale i po celém světě zase plné ulice, můžeme klidně říkat alarmisté. Oni se jimi také cítí být – hvízdají na poplach. Dnešní teenageři jsou po půlstoletí první generací, kterou napříč kontinenty galvanizuje jedna společná myšlenka. Vystupuje sice pod kódovým označením „klimatické změny“, ale začíná v ní být přítomna také touha po změně pořádků (neplést se změnou politického režimu). Nikoli ve jménu svobody, nýbrž ve jménu sebezáchovy.
V polovině března zažila Praha první demonstraci Fridays For Future. Neměli bychom brát v tomto případě "děti" vážně?
Ekoalarmisté a ekosocialisté říkají něco, co se ti starší bojí připustit. Totiž že budoucnost skutečně nemusí být nijak zvlášť pěkná. Zaklínají se dokola několika čísly – 1,5 stupně Celsia (vzrůst celosvětové teploty od předindustriálních časů), 400ppm (koncentrace CO2 v atmosféře), nebo nejčastěji 12 let (tolik prý máme času na odvrácení katastrofy) – a dalšími kódy, které v jejich jazyce znamenají něco jiného než v našem. V grafickém znázornění by měly nejspíše podobu hodin, které odtikávají vteřiny do konce světa.
Kdy jste viděli modráska?
Máme s mladou generací Z nějakou společnou řeč? Máme – když se nám chce. Určitě máme společná témata. Dobře to bylo vidět na rozhovoru, který v Českém rozhlase vedla matadorka české publicistiky Jana Klusáková se 17letým studentským vůdcem Petrem Doubravským z Akademického gymnázia Štěpánská. Mluvčí českých ekoalarmistů dvacet minut vyjmenovával obvyklou (a také správnou) sadu argumentů – ničíme zemědělskou půdu, v nízké ceně uhlí a masa není započítáno budoucí sucho a zdravotní komplikace, čeští politici se k problémům staví zády – a odříkal obvyklé kódy („máme 12 let na záchranu budoucnosti – mé budoucnosti“), když se jej napůl přesvědčená moderátorka zeptala: „Kdy jste, Petře, viděl naposledy motýla?“
Perfektně to koresponduje s německou studií, podle níž množství létajícího hmyzu pokleslo za 30 let o 75 procent.
Gymnazista měl ještě v paměti, že v jeho dětství (tedy na konci minulé dekády) jich doma v Novém Strašecí létaly spousty, dnes je to podle něj už vzácnost. Ano, a to je určitě jedno ze společných témat. „Před 20 lety jsem měl po ujetí 900 kilometrů auto tak obalené hmyzem, že vpředu prakticky změnilo barvu. V posledních letech bývá skoro čisté. Hmyz už není. Je to trošku brutální metoda terénního průzkumu, ovšem je přesvědčivá. Perfektně to koresponduje s německou studií, podle níž množství létajícího hmyzu pokleslo za 30 let o 75 procent,“ napsal nedávno na svém profilu marketingový guru Martin Jaroš.
Vyplundrovaná půda
Řekněme si dále, že čeští středoškoláci mají ke své frustraci ústící až do stávek („Když politici nebudou dělat, co se od nich očekává, my nebudeme dělat, co se očekává od nás...“) rozhodně důvod. Pořádají demonstrace v zemi, jejíž premiér nepřímo i přímo zalévá půdu tunami pesticidů a herbicidů, aby ze scelených a dokonale odplevelených lánů získal energetickou rostlinu, z níž Agrofert vyrábí biosložku do paliva. Okamžitý zisk inkasuje Andrej Babiš a několik málo zemědělců, dlouhodobé finanční i zdravotní náklady z vysušené, vyplundrované půdy se znečištěnou spodní vodou, jejíž toxický „koktejlový efekt“ teprve okusíme, ponesou příští generace. Tedy dnešní středoškoláci.
Věřím, že jednou zaklepám na náhrobní kámen Dětí Země.
Prezident této země zastupuje zájmy betonářské lobby (slavné říční kanály) a studenty nazývá „ekoteroristy“, kteří nám podle jeho slov „vnucují představu, že modrásek nebo sysel jsou důležitější než člověk“. Neziskové ekologické spolky označuje Miloš Zeman za „zločinecké organizace“, přičemž o jedné z nich prohlásil: „Věřím, že jednou zaklepám na náhrobní kámen Dětí Země.“ Ministerstvo zemědělství ČR tvrdí, že „kůrovcovou kalamitu nelze spojovat s pěstováním smrku“, Ministerstvo dopravy se snaží omezit participaci občanů na rozhodování o dopravních stavbách, poslanec za ČSSD Jaroslav Foldyna hájí podporu výstavby jezu u Děčína slovy: „Jen se podívejte do Gabčíkova, kam třetina Evropy jezdí na dovolenou. Je tam nádherně.“
Jaký je účel vepře
V podobně toxické atmosféře, jaká panuje u nás, musí každé zelené hnutí působit jako nutná sebeobrana proti přežilým myšlenkovým schématům z 19. století. Západní svět už před desítkami let přijal základní východisko „hlubinných ekologů“, kteří se zřekli „panského postoje“ lidského pokolení k přírodě a ostatním tvorům a přejali názor, že (řečeno s filozofem Erazimem Kohákem) „účelem vepře není potrava, nýbrž radost selátek z prasnice, kterou tvorové boží vzdávají chválu Hospodinu“. Kvůli naší hlavě státu se myslitelé posledních 100 let nemuseli obtěžovat – účelem života vepře přece odjakživa byla vepřová.
Je pravda, že Fridays také preferují přímočará myšlenková schémata, v jejich případě katastrofická. Univerzální scénář jejich uvažování nedávno přejal i nejslavnější popularizátor přírodních dějin v Británii David Attenborough, a to v pořadu Climate Change – The Facts na BBC2. Požáry a tající ledovce na obrazovce střídají grafy, v nichž pozvolný růst teploty v průběhu století nabere před rokem 2000 prudce vzestupný kurz, přičemž teplotní křivka víceméně kopíruje trajektorii růstu emisí CO2. Následuje rychlý sestřih vykácených lesů, vybuchujícího metanu nad ledem (skleníkový plyn potenciálně nebezpečnější než oxid uhličitý – pokud by roztála tundra) a vymřelé korály, aby zkázu zase nahradily grafy – satelitní mapy úbytku vegetace a průměrné uhlíkové stopy britské domácnosti.
Není těžké si představit, že namísto učení se podle osnov z časů Marie Terezie dáte v 17 letech přednost obcházení radnic s výzvou k vyhlášení „stavu klimatické nouze“.
Sir David hovoří klidně, jako by už bitva byla prohraná. Z podobného nazírání pocházejí ona číselná a slovní zaklínadla – 97 procent klimatologů (tvrdících, že za oteplováním stojí člověk), extrémní výkyvy teplot, dvacet nejteplejších roků v posledních 22 letech, 12 let do nezvratné změny klimatu. Pokud navíc žijete v zemi, kde je módní se klimatické změně vysmívat, zatímco o sto kilometrů na západ už 10 let probíhá Energiewende (spustila ji absolventka fyziky jménem Angela Merkelová, která studovala na Československé akademii věd) a připravuje se speciální zákonodárství o hmyzu a organickém polnohospodářství, není těžké si představit, že namísto učení se podle osnov z časů Marie Terezie dáte v 17 letech přednost obcházení radnic s výzvou k vyhlášení „stavu klimatické nouze“ (jak aktivisté z Fridays učinili třeba v Brně).
Účelem ekoaktivisty totiž nemůže být náhrobní kámen, jak by si přál náš prezident. Tím spíše, že environmentální hnutí u nás (o tom je zbytek textu) se přes odklon od radikálních řešení (nebo kvůli němu?) už roky ocitají na druhé koleji, což je v prudkém rozporu s trendem nejen v civilizovaném světě, ale i v některých visegrádských zemích.
Vzpomínka na Terezín
Nejdiskutovanější političkou USA současnosti je (po Donaldu Trumpovi) Alexandria Ocasio-Cortezová, jejímž hlavním tahákem byl program zvaný Green New Deal. Německá strana B'90/Grüne zasedá v koaličních vládách poloviny spolkových zemích, v Bádensku–Württembersku má dokonce premiéra (Winfried Kretschmann). Ve slovenských prezidentských volbách letos na jaře zvítězila Zuzana Čaputová, místopředsedkyně strany Progresívne Slovensko, která se do obecného povědomí zapsala (úspěšným) bojem proti skládce ve městě Pezinok.
Zelení v Česku jsou rozdrobení, vyčerpaní bratrovražednou válkou a nesou znaky toho, čemu jejich protagonisté a zastánci sami říkají eko-vyhoření či „environmentální žal“.
Leccos nasvědčuje tomu, že se právě rodí světové ekosocialistické hnutí, které budou živit dvě velké kauzy příští dekády – klimatické změny a prohlubující se sociální nerovnost. Jestliže „zelená“ tématika v běžné evropské zemi dosud oslovovala cca desetinu voličů, v příštích letech by (s dospěním nové generace) její síla mohla vzrůst. Progresívne Slovensko má již vypracovaný obsáhlý program, pyšní se skoro padesátkou členů místních zastupitelstev, úspěchem při volbě starosty Bratislavy a sedmiprocentními preferencemi před eurovolbami. Podobně bodují delší dobu také zelení i v Maďarsku (viz LMP).
Zelení v Česku jsou rozdrobení, vyčerpaní bratrovražednou válkou a nesou znaky toho, čemu jeho protagonisté a zastánci sami říkají eko-vyhoření či „environmentální žal“. V podobě Fridays For Future však dostávají čerstvou vzpruhu, kterou se konzervativci marně snaží shodit nevkusným poukazováním na Aspergerův syndrom jeho zakladatelky a strašením rudou hrozbou.
Opodstatněností křiku na poplach si je jist každý, komu vadí, že z jarní louky zmizeli modrásci – včetně rodičů našich alarmistů. Česká filmová historie zná dosud jeden titul na motivy chybějícího hmyzu – a ten se týká dětí ze židovského ghetta v Terezíně. Jmenuje se Motýli tady nežijí.
Pojďme se nyní blíže podívat na české organizace a osobnosti, které se snaží o to, aby nejen u nás alespoň někteří motýli přežili.
Čeští alarmisté
Česká odnož celosvětového hnutí (jde o školní stávky v pátek namísto vyučování), které loni v srpnu spustila mladá Švédka Greta Thunbergová. Českými organizátory jsou Petr Doubravský (Akademické gymnázium Štěpánská, člen Mladých zelených), Lucie „Lála“ Myslíková (antifa skautka z Brna), Marek Jankovský (Gymnázium Arabská) či Eva Matoušková (střední škola knižní kultury). Mají podporu několika odborníků (např. Bedřich Moldán).
V dubnu s nimi diskutovalo v holešovickém domě Paralelní polis několik akademiků (paleoekolog Petr Pokorný, jaderný fyzik Vladimír Wagner a Iva Zvěřinová z Centra pro otázky životního prostředí UK). Vědci mírnili jejich víru v automatickou kauzalitu mezi CO2 a oteplováním nebo radikalismus v odmítání jaderné energie – ale jinak šlo o podnětné setkání. Česká odnož Fridays uspěla na pražské radnici (ta přislíbila Akční plán pro udržitelnou energii), neuspěla v Poslanecké sněmovně (většina poslanců při projednávání jejich požadavků odešla) ani u premiéra – ten vystoupil proti bezemisní Evropě do roku 2050.
Rodiče stávkujících studentů chtějí podpořit jejich protest pochodem v Praze příští neděli. Inspirovali se londýnským hnutím Mother rise up. Žádají vládu, aby vyhlásila stav klimatické nouze (různá světová velkoměsta se tak hlásí k vágně definovanému cíli, aby kolem roku 2030 dosáhla radikálně nižší produkce CO2).
Světové hnutí, které chce zastavit vymírání živočišných druhů. Má i své české stránky.
Ekoliberálové
Převládající proud v evropské zelené politice. Chtějí spojit liberální náhled v sociálních otázkách a zelený pohled na ekonomiku. Cílí na mladé městské voliče a ženy. Podle kritiků z levicového křídla jsou pro ně individuální svobody důležitější než udržitelnost rozvoje. Tradičně eko-liberální je i Strana zelených, ale v Česku toto zaměření neumožňuje překonat pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu.
Pod vedením Martina Bursíka se v roce 2006 dostala do Poslanecké sněmovny. Bursíkovi se nezdařilo zastavit dostavbu Temelína, ale dosáhl snížení bloků ze čtyř na dva. V roce 2009 se strana rozpadla na několik frakcí a poslankyně Olga Zubová a Věra Jakubková z Demokratické strany zelených pomohly odvolat vládu Mirka Topolánka (uprostřed předsednictví EU).
Strana zelených je podle mnohých před zánikem, ale stále disponuje dvěma senátory – v osobách Petra Orla a Ladislava Kose.
Poté se v čele vystřídalo několik předsedů (Ondřej Liška, Jana Drápalová, Matěj Stropnický), strana ve volbách kolísala mezi 1,5 až procenty. Posledním otřesem v její celkové nestabilitě bylo dubnové odvolání současného předsedy Petra Štěpánka z funkce starosty Prahy 4. Strana zelených je podle mnohých před zánikem, ale stále disponuje dvěma senátory – v osobách Petra Orla a Ladislava Kose.
Založil ji Martin Bursík po rezignaci na předsedu Zelených. Představuje české „eko-liberály“ a i svými osobnostmi se hlásí k odkazu Václava Havla (Ladislav Miko, Džamila Stehlíková, Olga Sommerová). V posledních volbách jí vhodilo hlas pouhých 7 500 voličů. V očích mnoha současných zelených je Bursík „pravičák v zeleném převleku“.
Biolog a exministr životního prostředí ve vládě Jana Fischera dlouho pracoval v Evropské komisi, dnes vede její zastoupení na Slovensku.
Spoluzakládal LES, ale později založil hnutí Žít Brno. Na sociálních sítích rád popisuje bizarní okolnost „definitivní sebevraždy“ Zelených na konci minulé dekády (rozpad do mnoha frakcí, jejich nekonečné diskuse s vedením, kuriózní vklad osobností typu Jan Keller či Jaromír Soukup).
Spoluzakládal LES, působí jako vedoucí Katedry kulturní a sociální ekologie UK. V časopise Sedmá generace měl pozoruhodný vhled na téma eko-vyhoření, které podle jeho mínění postihlo řadu kolegů. „Ochrana životního prostředí zvyšuje náklady. Nutí přemýšlet a něco měnit, to dá vždy práci. Aktivisté to mají mimořádně těžké, takže se někdy může stát, že se v rámci obrany stávají tak trochu namyšlenými majiteli té jediné pravdy.“
Eko-socialisté
V evropském kontextu se tím často rozumí nějaká radikální levice (proti globalizaci a kapitalismu, pro anarchii a společné vlastnictví). Skloubit svá radikální křídla s liberální demokracií se pokoušejí například zelení v Německu a Británii. Ve Spojených státech vznikl v tamních podmínkách nový brand, který převzal agendu Occupy Wall Street – „demokratičtí socialisté“ (DS), a do jejich čela se postavila čerstvá kongresmanka Cortezová.
Zelená re:vize
Levicová platforma Strany zelených založená v roce 2015. Ve svém manifestu tvrdí, že „politika je buď sociální, nebo žádná“, a zmiňuje „nutnost připojit se ke kritice současného politického systému“. Chce bezplatnou MHD, právo na dostupné a důstojné bydlení a „důslednou regulaci všech kapitálových toků“. Každých šest měsíců si elektronicky volí dva mluvčí, jednoho muže a jednu ženu.
Novinářka a překladatelka z němčiny, zastupitelka na Praze 2, donedávna místopředsedkyně Strany zelených. Vymyslela Iniciativu Hlavák (na pomoc uprchlíkům) a kampaň Pošťák není pojišťovák – na pomoc zaměstnancům pošt nuceným nabízet bankovní produkty.
Bez zájmu o sociální problémy nemůžeme lidi pohnout k ochraně životního prostředí.
Sociální politiku staví před zelené cíle: „Bez zájmu o sociální problémy nemůžeme lidi pohnout k ochraně životního prostředí. Teprve až budou sociálně ohrožené skupiny stabilizovány, můžeme přistoupit ke starosti o naše okolí.“ Tvrdí, že je možné být zároveň političkou a aktivistkou. Ráda by vybudovala hnutí „zdola“ (grass-roots), podobně jako vznikli Podemos ve Španělsku nebo Syriza v Řecku. Horáková nejvíce ze všech českých političek připomíná Američanku Cortezovou, jež zasnoubila ekologii s demokratickým socialismem.
Konec stagnace
Jedna z frakcí Zelených, která vyzývá všechny její členy a sympatizanty k diskusi o dalším směřování strany na základě možných priorit. Zároveň nabízí pět možných scénářů – status quo, zásadní změnu značky, spojení s jiným subjektem, utlumení na komunální úroveň, zánik a budování od základů něčeho nového. Jedním z členů frakce je manžel Horákové Michal Uhl.
Historicky největší a nejznámější environmentální organizace. Stále je vlivná, pracují pro ni čtyři desítky lidí ve stálém zaměstnaneckém poměru. Od počátků spojených s přímými akcemi se v průběhu let změnila v umírněnou skupinu „transkačních aktivistů“, tedy expertů, kteří vydávají tiskoviny, připomínkují zákony a vzdělávají veřejnost (s výjimkou blokády Šumavy v létě 2011). V posledních letech se otevřeně hlásí k obraně demokracie proti populistům. Provozuje internetový magazín Sedmá generace. Programovým ředitelem je Jiří Koželouh.
Sdružení 27 nevládních neziskových ekologických organizací (NESEHNUTÍ, Děti Země, Greenpeace, Brontosaurus atd.) Jedná se o nehierarchicky uspořádané spolky dobrovolníků, kteří až na prvopočátky v 90. letech dávno upustili od přímých akcí a soustředí se na konkrétní a lokální problémy, dialog s veřejností.
Občanské hnutí, které vzniklo v roce 2015 proti rozhodnutí vlády prolomit těžební limity na dole Bílina v severních Čechách. Volné sdružení aktivistů, kteří jako jedni z posledních v ČR pořádají přímé akce a také tzv. klimakempy (svépomocné letní tábory). Ty navštěvují lidé z autonomní a anarchistické scény, umělci a studenti.
Ve falešném konfliktu rádoby pokrokové liberály porážejí zpátečničtí populisté.
Zakladatelé hnutí vyrůstali na střetech s „asociální“ vládou Petra Nečase a jsou značně rozčarovaní z poměrů, které přišly po něm (limity totiž prolomila vláda ČSSD, která jejich hnutí zároveň zařadila mezi extrémistické organizace). „Ve falešném konfliktu rádoby pokrokové liberály porážejí zpátečničtí populisté. Jak z tohoto bahnitého souboje vybřednout, je možná nejpalčivější politickou otázkou od Listopadu.“
Levicový deník českého environmentálního charismatika Jakuba Patočky, pod jehož vedením předpovídá „konec civilizace, jak ji známe“. Často popisuje neradostný obrázek současnosti – nedostupné bydlení, „skličující sesuv školství“, kapitalismus podřízený železné logice maximalizace zisku, těžce zkoušené střední vrstvy. Jako první u nás přivítal nástup zelené levice v USA.
Zpravodajský portál a tištěný čtrnáctideník zelené levice. Mezi známé autory patří např. Apolena Rychlíková nebo Ondřej Slačálek, který v nedávné eseji s titulem „Boj o klima v českém oligarchostánu“ shrnul postoj k Fridays For Future: Příslušníci starší environmentální generace trpí depresemi a „environmentálním žalem“. Nová generace nesmí opakovat jejich chyby, totiž tvrdit, že ochrana životního prostředí je apolitická věc, že jde o technokratickou záležitost a etickou spotřebu. Spoluautorem eseje je „sociolog environmentalismu“ a autor knihy Tmavozelený svět Arnošt Novák.
Odborné environmentální periodikum, které poskytuje nejucelenější informace o dialogu mezi stávkujícími studenty s vládní mocí a akademickou obcí.
V loňských komunálních volbách získalo samostatně tři starosty a 46 zastupitelů (v koalicích šest starostů a 96 zastupitelů včetně Bratislavy). Vzniklo teprve před rokem a půl a za vzor si bere hnutí En Marche! francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.
V obsáhlém programu se zavazuje usilovat o „udržitelný rozvoj, spravedlivý a efektivní stát a nový sociální model“. Konkrétně chce pak slovenská strana vítězné kandidátky do prezidentského úřadu získat dvě třetiny dětí z romských osad k tomu, aby podávaly přihlášky na střední školy, a zlepšit místo Slovenska v energetické efektivitě EU o deset příček.
Pod názvem Lehe Más a Politika (Politika může být jiná) jsou maďarští zelení již devět let v parlamentu a dvakrát získali přes sedm procent hlasů. „Jsou mezi námi obyvatelé vesnic i měst, profesoři i opraváři, inženýři i filozofové, kravaťáci i zemědělci, řidiči i cyklisté, milovníci tabáku i nekuřáci,“ prezentuje se strana na svých webových stránkách. Všichni dohromady prý chtějí „skutečnou demokracii, spravedlivou a tolerantní společnost a zdravé životní prostředí“. Profilují se na projektech, jako je městské zahradničení, rovnoprávnost žen a různých menšin.
Reklama
foto: Profimedia a , zdroj: Fridays For Future ČR