„Na každé druhé výpravě ztratím plus minus jednoho člověka.“ Náš horský průvodce Luka má černý smysl pro humor, odvahu a prý i bláznivou povahu. „Bez toho bys tuhle práci nemohla dělat,“ vysvětluje mi během seznamovací večeře. Jeho slova se ostatně potvrzují hned druhý den ráno, když mě a ještě jednu ženu odhodlaně a se zarputilým výrazem ve tváři táhne za sebou na laně na vrchol třítisícovky, která se tyčí jako nedobytný hrad nad horským střediskem Livigno.
Na vysokohorskou túru jsem vybavená opravdu ideálně. Mám boty do fitka, které kloužou jak namydlený blesk, a nepřekonatelnou fobii z výšek. Pavlína, další účastnice výpravy přivázaná na provaze hned za mnou, je na tom podobně. Poslední zbytky odvahy jí však dochází o trochu dřív. Najednou se na skále zastavuje a křičí, že dál už prostě nepoleze.
Jsem si skoro jistá, že právě my dvě budeme první nebožačky, které horskou výpravu s Lukou nepřežijí a zvýší mu jeho úmrtnostní průměr.
„Ne, je to moc vysoko.“ Její úpěnlivé volání ale na našeho guida nezabírá. „Ještě jeden krok. Je to jen v hlavě. Podívej na tvou kolegyni, v jak špatné je pozici.“ Oceňuji, že Luka si všímá mého útrpného výrazu. Jeho psychologické triky ale na Pavlu, která už se s ním nyní o lano téměř přetahuje, nezabírají. Já mezitím, křečovitě se držíc kluzké skály, tiše trpím mezi nimi. A v tu chvíli jsem si skoro jistá, že právě my dvě budeme první nebožačky, které horskou výpravu s Lukou nepřežijí a zvýší mu jeho úmrtnostní průměr.
Poklidný začátek
Přitom všechno začalo tak pohádkově. Ač předpověď hlásila deštivo, vysokohorské středisko nás přivítalo sluncem. Dřevem obložený hotel Montivas Lodge, který nám poskytl na čtyři noci střechu nad hlavou, příjemně překvapil moderním zařízením, krásnými výhledy na celé město a později i úžasnými snídaněmi ve formě bufetových stolů, kde se kromě „klasiky“ nabízely například i různé druhy sušeného, nakládaného i čerstvého ovoce, vynikající sladké i slané pečivo a pestrý výběr nápojů včetně káv s rostlinným mlékem.
Večer nás příjemná půlhodinová procházka svěžím lesem zavedla do útulné restaurace Ristoro Alpisella, kde jsme za zvuků živé hudby povečeřeli s výhledem na sousední jezero a pak se svižnou chůzí vydali zpět k hotelu, abychom si mohli dostatečně odpočinout a připravit se na náš čtyřdenní adrenalinový pobyt.
Lákadla malého Tibetu
Livigno, kterému se někdy láskyplně přezdívá „malý Tibet“, bývalo od zbytku světa poměrně odříznuté, dokud nebyl v 50. letech 20. století vybudován tunel Munt la Schera, který rozlehlé letovisko lenivě se povalující kolem jezera Lago di Livigno spojil se Švýcarskem. S pouhými šesti tisíci trvalými obyvateli a polohou 1 816 metrů nad mořem se městečko rychle stalo oblíbeným centrem vrcholových sportovců, kteří sem celoročně jezdí na výškový trénink. V zimě tu kraluje snowboard stejně jako alpské a běžecké lyžování, v létě pak zejména kola a vysokohorská turistika. Zatímco sportovní elita tvrdě trénuje, v Livignu je možné vidět i rodiny či mladé páry hledající dobrodružství stejně jako lovce slev, kteří rádi využívají možnost nakupovat za duty free ceny.
Na své si přijdou také milovníci gastronomie. Ta místní má hluboké kořeny a zahrnuje i švýcarské vlivy. Jsou to právě místní produkty jako mouka, sýry, bylinky, kořínky nebo legendární sušené hovězí plátky známé jako Bresaola, které dávají vyniknout chuti zdejších pokrmů a zároveň vypráví historii míst, ze kterých pochází.
Jóga na vrcholcích hor
Úvodní výstup na horu Piz da Rin s výškou 3 007 metrů jsme nakonec naštěstí všichni ve zdraví přežili. Na další dny byly ale naplánované podobně adrenalinové aktivity. Na ty jsem se potřebovala psychicky připravit, proto jsem s povděkem přijala další bod našeho programu – uklidňující vycházku s jógou a tréninkem mindfulness. Hned následující den brzy ráno jsme vyjeli lanovkou na místní vrchol Carosello, v létě oblíbený zejména pro své trekingové a cyklistické trasy, kde nás už čekala milá instruktorka Laura Liduma, která prý východní nauky studovala až v Indii.
V chladném ranním vzduchu jsme procházeli po hřebeni hory s přestávkami na jógová cvičení a snažili se myslet na Lauřiny rady, abychom plně vnímali každý svůj pohyb i krásy přírody a byli naprosto soustředěni v daném okamžiku. To mi na úzkých cestičkách dělalo poměrně problémy, zejména při pohledu na sráz pod námi. Na konci cesty jsme si dali horký bylinkový čaj, absolvovali ukázku dechového cvičení pranajáma a s výhledem na vrcholky hor vystupujících z ranní mlhy si poslechli úryvek textu o tom, jak těsně je člověk propojen s živým i neživým světem. Po chvíli odpočinku jsme se vyklidněni a naladěni na další dobrodružství vydali zpět k lanovce na „wellness“ snídani v chatě Carosello 3000.
Večer jsme pak příjemně unavení po tříhodinové horské túře ochutnali v restauraci Calcheira vynikající dezert z pečených jablek a zúčastnili se soutěže o to, kdo nejdéle vydrží polykat místní likér, který nám místní číšník z kanystru připomínajícího postřik proti škůdcům stříkal přímo do chřtánu.
Ráj pro sportovce i dovolenkáře
Předposlední den naší výpravy byl opět ve znamení adrenalinu. Tentokrát jsme, vyzbrojeni helmami a chrániči na rukou i nohou, sjížděli s většími či menšími úspěchy křivolaké cestičky v místním bikovém parku. Odpoledne nás pak čekala návštěva parku vodního – Aquagranda Active You, kde jsme nejvíc času strávili v místní wellness zóně s několika saunami, párou, parfemovanými sprchami a odpočinkovými místnostmi s uklidňující hudbou a vůní santalového dřeva.
Zatímco poslední den se část naší výpravy vydala do místního lanového parku vstříc dalším dobrodružstvím, já jsem zůstala v odpočinkovém módu a odpoledne strávila příjemnou procházkou po hlavní třídě Livigna a nákupem suvenýrů. Ve městě bylo kvůli slavným běžeckým závodům Stralivigno, které se předchozího dne konaly, poměrně rušno.
Přesto na ulicích vládla pohodová atmosféra, z obchodů vyhrávaly italské šlágry a já znovu a znovu obdivovala místní architekturu i vrcholky hor tyčící se všude kolem. Na odjezd jsem se netěšila, Alpy si mě zkrátka i přes své výšiny získaly a ráda se sem budu vracet. Jen si nejsem jistá, jestli ještě někdy najdu odvahu šplhat na třítisícovku. A pokud ano, pak určitě ne v teniskách.
Reklama
foto: Fabio Borga, zdroj: Livigno.eu