Kde vidíte sami sebe za deset let? Za dvacet? Možná chcete postoupit na kariérním žebříčku, založit rodinu, postavit si dům, pořídit děti a taky asi budete chtít často cestovat. Ať už je vaše představa jakákoli, zahrnuli jste do ní taky klimatickou změnu?
Když se zamyslíme nad uvažováním svým i svého okolí, zjistíme, že současné problémy životního prostředí lidé moc v potaz při plánování budoucnosti neberou. Většina z nás žije své běžné životy jako pasažéři v letadle, kteří se baví mezi sebou, poslouchají hudbu a sledují filmy, aniž by se rozrušovali tím, že jim letuška nedávno oznámila, že letadlo padá.
Jakožto příslušníci lidské rasy nejsme stvořeni k tomu, abychom se tak velkým a těžko uchopitelným hrozbám, jako je změna klimatu, tváří v tvář postavili.
Ano, intelektuálně víme, že je něco špatně, ale nejsme schopni to přijmout za své a možná se i vzdát představ o budoucnosti, kterou jsme si třeba už v dětství vysnili. Náš zdánlivý klid má však ještě mnoho dalších příčin, které ukazují na jediné – jakožto příslušníci lidské rasy nejsme stvořeni k tomu, abychom se tak velkým a těžko uchopitelným hrozbám, jako je změna klimatu, tváří v tvář postavili.
Proč se tedy místo toho, abychom se snažili co nejrychleji změnit své dosavadní návyky a apelovali na politiky, aby se snažili o národní i nadnárodní změnu, dál krátkozrace, egoisticky, požitkářsky či přímo šíleně vrháme do čehokoli jiného a před tím, na co už roky upozorňují vědci a v poslední době i média, jen zavíráme oči? Některé důvody se týkají nás všech, zatímco jiné si sami (většinou nevědomě) volíme.
Růst na prvním místě
Arne Naess, nejvlivnější norský filozof 20. století, viděl zásadní problém na úrovni celé společnosti, a to konkrétně v tom, co si představujeme pod pojmem „kvalita života“. Pro většinu z nás je stále klíčová věda, technika, pokrok a hlavně růst. Dodnes mnoho světových lídrů věří, že právě tyto faktory jsou receptem na většinu světových problémů včetně environmentální krize. My lidé si pak často myslíme, že právě díky většímu bohatství spojenému s ekonomickým růstem získáme vytoužený klid a spokojenost. Abychom tedy dosáhli vytoužených cílů, tak se upínáme na fyzicky uchopitelné prostředky, které se pak stávají předmětem veškerého našeho snažení.
Hospodářský růst je jakousi ideologií naší společnosti, jejímž důsledkem je ale podle Naesse úroveň výroby, která přesahuje možnosti lokálních komunit i jednotlivců. Ti se pak stávají závislými na nadnárodních společnostech a světovém trhu a zároveň jsou lhostejní ke způsobu této výroby. „Jsme nenápadně lapeni v systému, jenž malé části světa zaručuje krátkodobý blahobyt, a to díky zhoubnému narůstání materiálního bohatství,“ píše ve své knize Ekologie, pospolitost a životní styl.
Pocit oddělenosti
Kvantový fyzik a světoznámý autor Fritjof Capra spatřuje příčinu v ještě obecnější rovině, a to ve způsobu, jakým moderní společnost chápe svět. Zatímco staří řečtí filozofové v čele s Herakleitem z Efezu nerozlišovali mezi duchem a hmotou, mezi živým a neživým, a podobali se tak současným filozofům Východu, jejichž ústřední myšlenkou je propojenost všeho se vším a vědomí jednoty, my svět vnímáme jako něco, co je od nás oddělené. Tento pohled pak aplikujeme i při nazírání na ostatní lidi, společnosti, národy i vědecké poznatky.
Jen 32 % Čechů se domnívá, že změna klimatu zasáhne jejich vlastní život, ale celých 60 % si zároveň myslí, že bude mít dopad na přírodu.
„Přesvědčení, že všechny tyto části v nás, našem prostředí a naší společnosti jsou skutečně izolované, můžeme považovat za hlavní příčinu dnešní společenské, ekologické a kulturní krize,“ píše Capra v díle Tao fyziky. Naše víra, že jsme od přírody odděleni a její ničení se nás netýká, ostatně dokazuje i studie Masarykovy univerzity z roku 2018. Podle ní se jen 32 % Čechů domnívá, že změna klimatu zasáhne jejich vlastní život, ale celých 60 % si zároveň myslí, že bude mít dopad na přírodu.
Co oči nevidí
Pak přichází problémy na úrovni každého jedince, přičemž za některé z nich může samotná evoluce. Například lidský mozek vůbec není uzpůsoben k tomu, aby reagoval na velké dlouhodobé hrozby. Nebezpečí, která se vyvíjejí v průběhu několika desetiletí, podle profesora psychologie Daniela Gilberta doslova obcházejí mozkový poplašný systém, který je spíše schopen zachytit hrozby bezprostřední, například míč letící na naši hlavu nebo rozzuřeného predátora. „Mnoho klimatologů říká, že klimatické změny se dějí moc rychle. Ne, dějí se příliš pomalu a zdaleka ne tak rychle, aby upoutaly naši pozornost,“ vysvětluje Gilbert.
Dokud není ohrožen náš vlastní blahobyt, ochota ke změně není nijak valná.
Další „problém“ klimatických změn, který brání tomu, abychom na ně adekvátně reagovali, spočívá nejen v tom, že se dějí „moc pomalu“, ale také se nás často netýkají přímo. A lidská přirozenost je taková, že dokud není ohrožen náš vlastní blahobyt, ochota ke změně není nijak valná. Krásně to vystihuje například jeden příspěvek nejmenovaného muže, který pod článek s názvem „Chcete něco udělat pro Amazonii? Omezte konzumaci masa“, napsal něco v tomto smyslu: „Klidně ať Amazonie hoří a zvířata umírají, dokud se to nedotkne přímo mě, nijak se omezovat nehodlám.“
Raději teď než později
Leč ho mnozí diskutující odsoudili jako ignorantského Američana, je to jen příklad poměrně typické nátury, který dokazuje, že každý z nás má v sobě už od narození zabudovanou větší či menší averzi ke ztrátě. To znamená, že se více obáváme toho, že v současnosti něco ztratíme (například se budeme muset omezit ve spotřebě), než abychom do budoucna „získali“ (třeba čistý vzduch, vodu, zdravé lesy).
Jen velmi málo lidí chce tuto planetu zničit. To jen naše krátkozraké agendy stojí v cestě udržitelnému uvažování v delším časovém horizontu.
Navíc dáváme přednost okamžitému uspokojení potřeb. „Sebekontrola je pro lidi obtížná, ať už se týká toho, co jí nebo jak spoří na důchod,“ řekla britskému deníku Guardian Elke Weberová, profesorka psychologie na Princetonské univerzitě, s odkazem na klasický psychologický experiment na toto téma. „V zadní části naší mysli je pořád dvouleté dítě, které chce dostat jeden bonbón hned teď, než aby čekalo na dva. Jen velmi málo lidí chce tuto planetu zničit. To jen naše krátkozraké agendy stojí v cestě udržitelnému uvažování v delším časovém horizontu.“
Jiný metr
Autorka tohoto článku se rozhodně nechce zastávat „ignorantů“ a uznává, že mnoho z diskutujících, kteří názor zmiňovaného Američana a další jemu podobné odsuzují, možná opravdu maso nejí, posílají finanční prostředky neziskovkám, nebo dokonce chodí stávkovat. Každopádně často neplatí, že právě ti, kteří nejvíc moralizují, jsou zároveň těmi, kteří také konají. Například my Češi máme podle zmiňovaného výzkumu Masarykovy univerzity nejtvrdší postoj vůči znečišťovatelům v Evropské unii. Bohužel ale zároveň sami patříme k největším světovým znečišťovatelům na obyvatele. Odmítáme s tím ale cokoli dělat. Konkrétně by například jen 19 % Čechů bylo ochotno platit v souvislosti s ochranou životního prostředí vyšší ceny a pouze 28 % by akceptovalo snížení své životní úrovně.
Ovšem i toto protichůdné uvažování má přirozený psychologický podtext, který vysvětluje profesorka psychologie Univerzity v Princeton Emily Proninová jako takzvanou introspektivní iluzi. Podle jejích slov máme jako lidé přirozeně tendenci hodnotit sami sebe spíš kladně, zatímco u druhých nám nedělá problém vypíchnout všechny chyby.
Informace nestačí
Většina ekologických aktivistů a zelených organizací celkem naivně věří, že pokud veřejnosti poskytnou dostatek pravdivých a možná i děsivých informací, tak lidem konečně otevřou oči a dosáhnou toho, že změní své spotřebitelské návyky, a třeba i vyrazí do ulic. Přestože jedinců, kteří na strašení environmentálními hrozbami slyší, celosvětově pomalu přibývá, na většinu veřejnosti stále působí výstražné a moralizující apely spíš opačně a ještě víc je vůči všemu „zelenému“ zatvrzují. Proč? Mají pocit, že jsou do něčeho manipulováni a cítí ohrožení, že ztratí možnost svobodné volby.
První možnost, jak snížit nechtěné účinky naší psychiky, je snažit se dívat jinak, pozorněji na svět kolem sebe.
Neustálé předestírání apokalypsy není tím pravým ořechovým ani z dalšího důvodu. My lidé máme totiž sklony podvědomě naplňovat právě ty scénáře budoucnosti, které si umíme nejlépe představit. Jinak se tomu také říká sebenaplňující proroctví nebo Golemův efekt. „Ano, můžete říct: Je správné, aby lidé byli vyděšeni obrazem klimatické změny, to je totiž může změnit. Problém je v tom, že to takhle nefunguje. Místo toho se často lidé chovají tak, že postupně naplňují představu, která je pro ně nejjasnější a nejkonkrétnější. Natvrdo řečeno: Mluvte o pekle a peklo taky dostanete,“ píší v publikaci s názvem The New Climate Message odborníci z konzultační agentury Futerra. Tím ještě více narušují naše představy o tom, jak a zda vůbec o klimatické krizi informovat.
Co s tím?
Na změnu, která by posunula celou společnost od prospěchářského uvažování na úkor slabších a méně rozvinutých na úroveň soudružnosti a konání ve prospěch celku, v současné době není čas, navíc vůbec není jisté, zda by na globální úrovni nyní vůbec byla možná. Začít musí tedy každý sám od sebe. Budeme ale schopni překonat všechny ty psychologické a evoluční mechanismy, které nás „nutí“ raději užívat života a nemyslet na to, co se děje v jiných zemích nebo co čeká následující generace? Určitá naděje tu je.
Úkolem médií, vědců a ekologických organizací pak je, aby spíš než apokalyptické scénáře budoucnosti dávali raději lidem naději a inspirující příklady.
Starost Britů o životní prostředí dosáhla druhé nejvyšší úrovně v roce 2014, kdy na jihovýchodě země řádily silné bouře a záplavy. První možnost, jak snížit nechtěné účinky naší psychiky, je snažit se dívat jinak, pozorněji na svět kolem sebe. Jen díky tomu si totiž uvědomíme, že už nyní se klimatická změna dotýká i nás, že stromy v lesích i městech usychají, že motýlů i jiného hmyzu podstatně ubylo a mnoho obcí má problémy se suchem. Právě skládání dílků celé mozaiky nám pomůže „zapnout“ výstražný systém našeho mozku a uvědomit si, že změna je nutná. A klidně to může být jen taková „maličkost“ jako volba MHD před autem nebo důslednější šetření s vodou.
Úkolem médií, vědců a ekologických organizací pak je, aby spíš než apokalyptické scénáře budoucnosti dávali raději lidem naději a inspirující příklady toho, že na opravě toho „rozbitého letadla“ se může podílet každý z nás. Vždyť udržet ho ve vzduchu je důležité, a to nejen kvůli těm, co sedí na jeho druhém konci.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: The Green Philosopher