V Kalifornii zase hoří. Oheň dělá dobře některým rostlinám. A ohni současné klima

V Kalifornii v minulých dnech energetické společnosti odpojovaly od elektrické energie tisíce domácností jako prevenci před rozsáhlými požáry. Nicméně lesy tam ještě o víkendu hořely na téměř třech stech místech a hasiči na severu státu vyhlásili nejvyšší stupeň ohrožení. Požáry k přírodním podmínkám na Zemi každopádně patří. To, že ničí lidská obydlí a zamořují ovzduší spalinami, degradují některé ekosystémy, je jaksi součástí celého dění. Příroda má svá pravidla a v mnoha ekosystémech jsou požáry dokonce nutností.

Součástí takových ekosystémů jsou například rostliny, které ke svému rozmnožování přímo oheň potřebují. Například semena australských banksií jsou uložena v tvrdých dřevnatých slupkách, které se otevřou, jen když jsou vystaveny vysokým teplotám. Navíc pak semena banksie dopadnou do půdy, která je sice vypálená, ale s dostatkem živin z popela a bez konkurenčních rostlin, tedy i s dostatkem místa a světla.

Rostliny, které oheň potřebují

Některé rostliny se dokonce přímo starají o to, aby požár vyvolaly. Jsou to například australské blahovičníky, které za letních veder uvolňují z kmenů a listí těkavé a vysoce hořlavé organické látky, takže promění okolní vzduch ve vysoce třaskavou směs. Stačí pak jen jiskra a vzniklý oheň opět uvolňuje z kmenů stromů další hořlavé látky, do pohybu se dají vzdušné masy a člověk je proti takovému požáru bezmocný.

V posledních několika desetiletích se svět stále více ohřívá, a tak roste i nebezpečí stále ničivějších požárů.

Tady si opět může pomoci jenom příroda, třeba mocnými lijáky. Jestliže si lidé v takové oblasti postaví příbytek, je to bohužel jejich chyba. To samé platí v případě Kalifornie a vůbec západního pobřeží Ameriky, kde jsou požáry borových lesů v létě běžné. Nesmíme ovšem zapomenout na činnost člověka – spousta požárů je jejím výsledkem. V Amazonském deštném pralese se tak lidé snaží získat novou zemědělskou půdu, to samé se děje téměř po celé Africe i v jihovýchodní Asii. Jak se požáry na Zemi šíří v čase, konkrétně od roku 2000 dodnes, se ostatně můžete podívat v aplikaci NASA.

Horko a sucho je ideální

Zatímco před pár desítkami let či stoletím byl svět přírody proti úmyslně založeným požárům poměrně imunní, nyní se situace radikálně změnila. Oheň potřebuje horko a sucho a pak jiskru. Atmosférické podmínky určují, jak bude oheň intenzivní a jak se bude šířit. V posledních několika desetiletích se svět stále více ohřívá, a tak roste i nebezpečí stále ničivějších požárů. Posledních pět let bylo obecně ve světě ve znamení nejvyšších teplot, tím i nízké vlhkosti ovzduší a to pochopitelně bylo živnou silou pro rozsáhlé požáry.

Stačí malá lidská chyba, prostě maličkost a rozsáhlý následný požár se vymkne kontrole.

Byli jsme svědky rozsáhlých požárů na Sibiři, ale třeba se už méně ví, že oheň na Aljašce pohltil přes milion hektarů lesa. James Randerson, profesor z University of California a odborník na klimatologii, studuje se svými kolegy požáry v přírodě pomocí satelitních údajů a snaží se je dát do souvislosti se změnou podnebí a lidskou činností. Sledovali například sezónu rozsáhlých požárů na Aljašce, které v roce 2015 zničily přes dvacet milionů hektarů lesního porostu. Ty byly ale zažehnuty po úderu bleskem. Randerson zároveň říká, že extrémní suché počasí a vysoké teploty jsou tím základem, kdy stačí malá lidská chyba, prostě maličkost a rozsáhlý následný požár se vymkne kontrole.

I horké noci pomáhají

Opravdu maličkost – v roce 2018 bylo příčinou zničujících kalifornských požárů to, že u jedoucího auta praskla pneumatika, a než řidič stačil zastavit, jiskry od ráfku drhnoucího na silnici zapálily okolní porost. Doug Morton, šéf Biosférické laboratoře v Goddardově vesmírném letovém centru NASA v Greenbelt v Marylandu, k tomu ještě podotýká, že vyšší noční teploty umožňují požárům se intenzivněji rozvíjet i přes noc a po více dní, zatímco dříve mohly chladnější noční teploty oheň uhasit nebo alespoň oslabit. Nyní tedy jako prevenci vypínají v Kalifornii elektrické rozvodné sítě, které by mohl silnější vítr poškodit, a tak způsobit těžko uhasitelné požáry.

Na to, jak požáry predikovat a jak jim zabránit, se snaží přijít jak James Randerson, tak i Doug Morton v projektu ENSO, což je zkratka El Niño – Southern Oscillation. El Niño je jev, jenž souvisí se zeslabením studeného oceánského Humboldtova proudu, což následně vede k rozsáhlým a dodnes důkladně neprobádaným atmosférickým procesům. James Randerson tvrdí, že pomocí satelitů NASA a NOAA (Národní úřad pro oceán a atmosféru), které budou mapovat teplotu povrchu oceánu, mohou vědci lépe předpovídat vztah mezi jevem El Niño a obdobími požárů jak v Jižní Americe, Střední Americe, tak i v částech Severní Ameriky, Indonésie, Jihovýchodní Asie a rovníkové Asie.