Od setkání se špičkovým vědcem čekáte dlouhé monology, odborné výrazy a možná i určitou povýšenost a skepsi. Profesor Pavel Kindlmann však hned v první minutě tyhle představy rozbořil. Na střechu Lucerny, kde měl v rámci cyklu Rooftop Talks přednášku, dorazil nenápadně oblečený, s kšiltovkou na hlavě a přívětivým úsměvem na rtech. A přestože téma, o kterém jsme si měli povídat, nebylo nijak veselé, celou dobu o něm hovořil bez emocí a s nadhledem. Byť si občas na účet nás lidí neodpustil sarkastickou poznámku.
Pavel Kindlmann se v posledních letech kromě přednášení na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy věnoval spolu s dalšími vědci nadnárodnímu výzkumu o stavu biodiverzity na Zemi, který byl zastřešen Mezivládní platformou pro biologickou diverzitu pod záštitou OSN. Na dokumentu čítajícím na 1 800 stránek pracovalo tři roky celkem 145 odborníků z 50 zemí s využitím příspěvků dalších 310 vědců a tisíců odborných článků.
Příroda není naším sluhou, abychom jí poručili, že má teď vyrobit nějaké zvíře, které bude žrát plasty. To se asi nestane.
Jeho výsledky, jak by se dalo v dnešní době předpokládat, bohužel nejsou dvakrát pozitivní. Druhová rozmanitost na Zemi rapidně klesá, jen suchozemský život přišel za poslední stovku let o 20 % všech druhů. V ohrožení je navíc milion rostlinných a živočišných druhů, konkrétně například více než 40 % obojživelníků, téměř 33 % korálových útesů a více než třetina mořských savců. Právě o tom, jaký dopad to všechno na nás může mít a zda je možné tenhle proces ještě zastavit, jsme si s Pavlem Kindlmannem povídali v baru, z něhož je skvělý výhled na Václavské náměstí i celou Prahu. Možná lepší výhled, než je ten náš do budoucnosti.
Odhaduje se, že 99 % druhů, které kdy na planetě žily, vymřelo. Vy říkáte, že za vymírání mohou hlavně lidé. Není to ale spíš nevyhnutelný proces?
Vymírání je samozřejmě průběžné a pomalu probíhá neustále, stejně jako takzvaná speciace, tedy vytváření nových druhů. Ale jde o to, že jednou za dlouhou dobu, desítky milionů let, dojde ke kolapsu. Přiletí meteorit, změní se klima... A pak 70 až 90 procent druhů vymře. A to se právě teď děje u nás. Vymírání, které zažíváme, už není běžné, protože za normálních okolností by se měl počet druhů zvyšovat.
To, co se tu teď děje, často přirovnávám ke sjezdovce. Zatím jsme na tom vršku, kde to ještě jede pomalu, ale pak je to čím dál strmější. Naposled přichází sráz a úplný konec. K tomu snad nedojde. Ale čím déle nic nebudeme dělat, tím těžší pak bude návrat zpět.
Jaké jsou tedy hlavní příčiny současného masového vymírání?
Hlavním důvodem je úbytek přirozených stanovišť. U nás v České republice jich je asi jen 0,3 procenta. A ten úbytek má jednoznačně na svědomí člověk. Neustále budujeme velkosklady, silnice, města, vytváříme pole a tak dále. Tudíž původní příroda mizí. A kde mají ta zvířata žít? V řepkovém poli těžko...
Co je na tom vymírání nejzávažnější? Je to snižování jedinců v rámci druhu, nebo celkový úbytek druhů?
Obojí. A varující je zejména ten počet druhů, ohrožených druhů je asi jedna osmina ze všech, co známe. Mnoho z nich může vymřít v nejbližších desetiletích, zejména ty „méně nápadné“, jako například různé druhy hmyzu. Ale jde samozřejmě i o snižování počtu jedinců v rámci druhu. To ostatně vidíte, už když jedete autem. Před deseti až patnácti lety jste měla za hodinu přední sklo auta poseté brouky a mouchami, dnes přejedu celou republiku a nemusím sklo čistit.
Jak tohle řešit? Dá se ten proces zastavit, nebo alespoň zpomalit?
Nejlepší by asi bylo, kdyby vyhynul člověk. A byl by pokoj.
Někde jste nás lidi přirovnával ke kůrovci…
Ano, člověk má hodně podobností s kůrovcem, se mšicemi. Přednáším populační ekologii, což jsou matematické modely. A když mluvím o modelu organismu, který si ničí své vlastní životní prostředí, tak jako příklad uvádím mšice, kůrovce a člověka. Vezměte si mšice. Žijí na nějaké rostlině a stále se množí. Je tam mnoho genotypů mšic a každý z nich chce v té populaci dosáhnout převahy. A tak tu kytku žerou, až ji zahubí. Potom odletí na jinou. Jenže člověk tu svoji „kytku“ opustit nemůže.
prof. RNDr. Pavel Kindlmann, DrSc. (1954)
Vyučující na Ústavu životního prostředí Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. Vystudoval teoretickou kybernetiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V rámci výzkumu se zabývá ekologií terestrických orchidejí, ekologií mšic a jejich predátorů, dynamikou populací, stabilitou ekologických společenstev, studiem a modelováním systémů dravec-kořist a ochranou přírody a biodiverzity. Je (spolu)autorem několika odborných knih a učebnic a řady odborných i popularizujících článků. Mimo vědecké práce se věnuje svému jihočeskému hospodářství.
Neumíme se domluvit, chceme pořád víc a víc. Zemi si plundrujeme. Kdyby chtěl nějaký politik náhodou zdražit elektřinu, benzín, tak je oheň na střeše. Přitom by to byl jeden ze způsobů, jak problém s naší velkou spotřebou na úkor ostatních živočichů řešit. Proto takové řešení důrazně prosazujeme. Ale nikdo nás neposlouchá.
Co se tedy bude dít, pokud to půjde dál tímto tempem?
Těžko predikovat. Kdybyste se někoho v roce 1950 zeptala, co bude za padesát let, taky by vám to nikdo neřekl. Varující je to, co se děje během posledních pěti let. Nikdy bych nevěřil, že oteplení může přijít tak rychle. A stejně rychle mohou přijít i jiné věci. Může se zvýšit hladina oceánů nebo třeba kvůli ubývání opylovačů nebudeme mít dostatek potravin.
Zmiňoval jste zvyšování daní či cen za suroviny. Co ještě by se dalo změnit, aby druhy tak rychle nemizely?
Zvětšovat přirozená stanoviště. Zatímco u nás jich není ani půl procenta rozlohy, v Německu už mluví o třech až pěti procentech. A v Anglii snad dokonce plánují nechat ladem 25 procent krajiny, někde ve Skotsku myslím.
Slyšela jsem, že se vyvinuly bakterie, které požírají plasty. Příroda je evidentně hodně přizpůsobivá. Je možná i jednodušší varianta, tedy že by se ten systém sám nějak přirozeně vyrovnal?
Teoreticky se to stát může. Ale vezměte si, že příroda není naším sluhou, abychom jí poručili, že má teď vyrobit nějaké zvíře, které bude žrát plasty. To se asi nestane. Může se to stát náhodou. Ale nemůžeme na to spoléhat. V tom je ten problém.
Ale jsou naopak i druhy, které přibývají, ne?
Vždycky říkám, že druhy, které nejsou ohrožené, jsou třeba potkani, krysy a podobná zvířata. Ty nepotřebujeme. A ony přibývají. V lidské společnosti je to podobné. Teď přibývají ti, kteří moc mluví a málo dělají.
Reklama
foto: Michaela Cásková, zdroj: Pavel Kindlmann (Přírodovědecka fakulta UK)