To, co nedělají vlády, o to se snaží světové metropole. Tedy alespoň některé. Za třicet let tak možná některá města budou vypadat úplně jinak než dnes. Novinář John Vidal napsal pro The Guardian fiktivní příběh, který se takovou budoucnost snaží vykreslit. Dopadne Praha podobně jako jeho příběh?
Skoro nikdy nejela autem, vůbec nikdy nejedla maso ani neletěla letadlem. Teď je jí 31, žije v 15. patře v centru města a z okna vidí oceán, který je jen 500 metrů daleko. Život v jejím městě je fajn. Vydělává místní průměrnou mzdu a chová se nejvíc eko, jak to jen jde.
Klimatický apartmán
Nemá žádné děti, její uhlíková stopa je zanedbatelná a její apartmán, postavený v roce 2000, byl na klimatickou změnu adaptován. Solární systém sám zajišťuje klimatizaci i topení, je obrostlý rostlinami a záhony se zeleninou. Odpad se automaticky kompostuje. Venku je kolem 40 stupňů, vevnitř je ale chladno. Má ráda svůj domov i přesto, že voda občas chutná trochu slaně a elektřina v létě kvůli častým suchům vypadává. Primátor zakázal veškerá auta v jejím okolí, ovzduší je tu tedy čisté. I ona se cítí zdravá.
Jako každý v jejím věku má povoleno jen jeden zpáteční let ročně.
Jídlo je ale kvůli masivním záplavám a suchům drahé, takže většina toho jejího pochází z dvacetipatrového „farmodrapu“, postaveného před deseti lety. Aby si vydělala nějaké peníze navíc, prodala svůj roční příděl karbonové a masné kvóty. Létání ji neláká a dlouhé lety byly stejně zakázány. Jako každý v jejím věku má povoleno jen jeden zpáteční let ročně.
A voda stoupá...
Trochu se ale začala obávat. Svůj život na klimatickou změnu adaptovala, co nejvíce to šlo, přesto je toho ještě hodně mimo její kontrolu. Světová populace se od chvíle, co se v roce 2019 narodila, rozrostla o 2,5 miliardy lidí a koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře dosáhla na hodnotu 550 částic na milion, přesně tak, jak vědci předpovídali.
Ti extrémně chudí ani nežijí ve stabilních domech, nemohou postavit vyšší zdi, přestěhovat se, půjčit si peníze nebo se jinak adaptovat.
Rostoucí teploty a neustálý úbytek ledu na pólech a v horách znamená, že hladina moří roste mnohem rychleji, než všichni před 30 lety předpokládali. Poslední velká superbouře, způsobená extrémně teplým počasím v Arktidě, zaplavila kilometry pobřežních sídel a donutila k permanentní evakuaci stovky lidí.
Možná nastal čas přestěhovat se do vyšších krajin, říká si. Bylo jí řečeno, že podzemní vodní zásobování jejího domu začíná být zasaženo slanou vodou a může vydržet už jen asi 10 let. A že by její rezidence mohla být během 20 let prohlášena za životu nebezpečnou. Jinde ve městě je to ale ještě mnohem horší. Ti extrémně chudí ani nežijí ve stabilních domech, nemohou postavit vyšší zdi, přestěhovat se, půjčit si peníze nebo se jinak adaptovat.
Naplněné předpovědi
Kdyby ale odešla, kam by šla? Každým rokem ztrácí její apartmán kvůli své blízkosti oceánu na ceně. Výše posazené pozemky dosahují astronomických cen. Její město se během posledních dvaceti let neskutečně rozrostlo. Sucho a záplavy totiž vyřadily farmaření tak trochu ze hry – a lidé byli nuceni emigrovat.
Tohle je ta environmentální katastrofa, před kterou ji varovali ve škole, a také důvod, proč vynechala v roce 2030 školu kvůli masivním demonstracím. V roce 2019 použila skupina C40 parametry z Mezivládního panelu na změnu klimatu a ze Světové banky, aby předpověděla, že 1,6 miliardy lidí žijících ve více než 970 světových městech bude od roku 2050 pravidelně vystavena extrémně vysokým teplotám.
Dvě a půl miliardy lidí (čili skoro každý čtvrtý na Zemi) bude žít v těch více než 1 600 městech, kde budou národní zásoby jídla ohroženy klimatickou krizí.
Vypočítali také, že dalších 800 milionů lidí žijících v 570 městech budou vystavení nebezpečí, plynoucímu z růstu mořské hladiny a pobřežních záplav. Také předpověděli, že 2,5 miliardy lidí (čili skoro každý čtvrtý na Zemi) bude žít v těch více než 1 600 městech, kde budou národní zásoby jídla ohroženy klimatickou krizí – sem patří i zdánlivě bohatší města, jako jsou Atény, Barcelona, Istanbul či Los Angeles. A všechny tyhle předpovědi se naplnily.
Promarněná investice
Její město udělalo pro adaptaci snad všechno, co mohlo. Pravděpodobně se inspirovalo reportem Koalice pro urbanistický přechod, která ukázala, že vlády, které by investovaly do měst s nízkou uhlíkovou emisí, by si nejenom pomohly při vyrovnání se s krizí, ale také masivně podpořily ekonomickou prosperitu, přitáhly ty nejtalentovanější lidi a na neposledním místě udělaly z měst mnohem lepší místa k životu.
Permanentní úspora 90 % městských emisí v roce 2019 by svět sice stála 1,8 bilionu dolarů, na druhou stranu by tato opatření podle studie později generovala obrat ve výši 7 bilionů za rok. „Města jsou motorem růstu, inovací a prosperity,“ nechal se tehdy slyšet António Guterres, bývalý generální tajemník OSN. „Je realistické dosáhnout nulových emisí do roku 2050. Ale abychom se tam dostali, potřebujeme plné zapojení městských vlád dohromady s národní podporou a iniciativou.
Většina vlád tomu bohužel nevěnovala pozornost. Je jednoduché být moudrým retrospektivně, jí je ale jasné, že kdyby se tehdy peníze na to daly, byla by to zkrátka nejlepší investice. Teď je z toho však běh o čas.
Jak je to pravděpodobné?
Do roku 2050 budou každopádně města domovem pro 70 % populace. Největší výzvou současnosti je tedy připravit metropole na klimatickou změnu. To znamená začít uchovávat vodu, sázet nové stromy, zakazovat fosilní paliva, měnit způsoby stravování a farmaření, zlepšovat zemědělskou půdu, snižovat znečištění vzduchu, a dokonce barvit budovy na bílo, aby odrážely teplo.
Dar er Salaam v Tanzanii a některá města v Kanadě přemisťují obyvatele záplavových oblastí a likvidují jejich domy.
Mnoho severoevropských měst už omezuje spotřebu nafty a benzínu, zakazuje auta a plasty a obrací se na obnovitelné zdroje energie. Soul sází 30 milionů stromů a šíří zeleň především kvůli stínu, Melbourne a další australská a britská města také masivně vysazují stromy. Dánsko plánuje snížit emise o 70 % do roku 2030 a jeho hlavní město Kodaň chce být úplně uhlíkově neutrální do roku 2025.
Mnoho měst, která mají i méně peněz a menší přístup k technologiím, přesto spřádají ambiciózní adaptační plány. Sao Paulo snižuje emise tak, že lidem platí, když spotřebovávají méně vody a energie. Dar er Salaam v Tanzanii a některá města v Kanadě přemisťují obyvatele záplavových oblastí a likvidují jejich domy. Další města úplně zakázala stavění nových domů v takových oblastech.
Ochrana před vodou
Ta nejbohatší města, jako je třeba New York, plánují postavit obrovské oceánské bariéry k ochraně těch nejzranitelnějších budov, jiná, jako třeba Londýn, zcela přestavují své drenážní systémy, aby byly schopny zvládnout více obyvatel.
Je to jenom otázka peněz. Města, která začnou s adaptováním na klimatickou změnu brzy, budou nejúspěšnější.
V chudších zemích, jako je například Bangladéš, se starostové i vláda soustředí na vylepšení varovných systémů proti bouřím. Mexiko City šetří energii tak, že nainstalovalo tisíce zařízení na chytání a čištění dešťové vody.
Je to jenom otázka peněz. Města, která začnou s adaptováním na klimatickou změnu brzy, budou nejúspěšnější, říká Saleemul Huq, ředitel Mezinárodního centra pro klimatickou změnu v Dháce, hlavním městě Bangladéše. „Naše dlouhá historie plná katastrof nám dala náskok,“ je přesvědčen Huq. „Bangladéš má jeden z nejlepších plánů na adaptaci. Všichni jsou zapojeni, od školáků přes starosty až po vládu. Na nic nečekáme. Klimatická změna je urgentní problém.“
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian
