Co když ekonomika přestane růst: Nemohli bychom být šťastnější?

Koronavirus nám mění svět před očima a už nyní můžeme sledovat nejen s ním spojené škody, ale také výhody, které přináší, zejména životnímu prostředí. Díky protipandemickým opatřením se všechno zastavilo. Letadla nelétají, stroje nevyrábí, lidé nakupují jen minimálně... Už teď je jisté, že než se ekonomika vrátí do původního stavu, bude to chvíli trvat a nikdo neví, jak a kdy se to stane. Nyní, v době karantény, je ale možná na místě přemýšlet nad tím, zda je vůbec návrat do doby před pandemií žádoucí a zda není koronavirus mimo jiné i příležitost, jak vytvořit jiný, udržitelnější svět.

V naší konzumní společnosti se zdá být růst jediným klíčem k úspěchu. Mnohdy jej považujeme za přímou cestu ke štěstí, proto neustále usilujeme o vyšší plat, více oblečení či modernější výbavu do bytu. V tom neustálém shonu si ale neuvědomujeme, že každý rok čím dál víc překračujeme únosnou mez a podkopáváme základy své existence. V současnosti žije na planetě 7,8 miliardy lidí a do roku 2050 to bude odhadem 9,7 miliardy. Pokud bychom chtěli stávající tempo růstu udržet, potřebovali bychom na to jednu a tři čtvrtiny Země. Nemluvě o tom, že už nyní žije na světě mnoho jedinců, kteří nemají uspokojeny ani základní potřeby.

Hnutí takzvané nerůstové ekonomiky má za cíl osvobodit lidstvo od břemene konzumu výměnou za více svobody a volného času.

Přestože je jasné, že na planetě s konečnými zdroji není nekonečný růst možný, převážná většina států o něj neustále usiluje. Existuje však alternativa. Hnutí takzvané nerůstové ekonomiky nebo zkráceně Nerůst, v němž působí aktivisté zejména ze západní Evropy, má za cíl osvobodit lidstvo od břemene konzumu výměnou za více svobody a volného času.

Hlavně lokálně

Přestože zmiňované hnutí je poměrně radikální, některé jeho myšlenky se už od začátku 21. století pomalu šíří i do mainstreamových debat, a to zejména v souvislosti s udržitelností a „zelenými“ politikami. S těmi má Nerůst společný základ, ale zároveň chce jít ještě dál. Zástupci Nerůstu totiž zdůrazňují, že individuální změny, jako je například omezení jednorázových plastů či jízd osobním autem, jsou sice hodnotné, ale v delším časovém horizontu nedostačující. Podle nich je pro ochranu životního prostředí a zachování naší psychické pohody nutná proměna celého systému i způsobu, jakým na svět nahlížíme.

Stali bychom se experty na recyklaci a DIY a ještě více rozšířili ekonomiku sdílení, která by samozřejmě musela být správně nastavena.

Zástupci Nerůstu kladou důraz na lokálnost, například cestou omezení létání, vyhýbání se rychlé módě, nakupování nebaleného jídla a případně i pěstování domácích produktů. To vše by pomohlo omezit celosvětový obchod, který je náročný na uhlík a tváří v tvář nejisté budoucnosti velmi nestabilní. V nerůstové ekonomice by obrovské nadnárodní korporáty rychle vymizely a byly nahrazeny soukromníky, kteří by mohli díky větší podpoře veřejnosti slevit na ceně. V rámci podpory cirkularity bychom se učili, jak starým věcem dávat novou tvář, jako to dělali naši prarodiče. Stali bychom se experty na recyklaci a DIY a ještě více rozšířili ekonomiku sdílení, která by samozřejmě musela být správně nastavena.

Méně zbytečností, více svobody

Nerůstová ekonomika by se mimo jiné hodně odrazila i v pracovní kultuře, kde by se redukoval počet pracovních hodin. Po zajištění základních potřeb bychom přesměrovali své snahy o vydělávání na zbytečnosti spíš k volnému času a dobrovolným aktivitám prospěšným pro okolí. „To neznamená zavázat se k životu v chudobě, ale spíše k nalezení štěstí, potěšení a naplnění novými, nekonzumními způsoby,“ vysvětluje profesor Brendan Gleeson, ředitel Institutu pro udržitelnou společnost v Melbourne.

Zavedení základního nepodmíněného příjmu ve společnosti, která je stále orientovaná na růst, nemůže být efektivní, protože je s ní ve vzájemném rozporu.

Co se týká zabezpečení základních potřeb, teoretici nerůstu prezentují v této oblasti dvě možnosti řešení. Zaprvé navrhují masivně investovat do základních služeb, jako je zdravotnictví a vzdělávání, aby se zmenšila propast, kterou nižší příjmy vytvoří. Tvrdí, že to by také pomohlo řešit sociální nerovnost ve společnosti, protože každý by měl rovnocenný přístup ke stejné péči a podpoře.

Druhá, kontroverznější varianta je poskytnutí základního nepodmíněného příjmu (UBI), který by stát platil všem občanům nad 18 let. Tento koncept byl v posledních letech s většími či menšími úspěchy zkoušen v Kanadě, Ugandě, Keni a nejnověji také ve Finsku. Fakt, že ne všude se osvědčil, mimo jiné podporuje argument, že individuální „nerůstová“ opatření nebudou fungovat sama o sobě. Zavedení UBI ve společnosti, která je stále orientovaná na růst, nemůže být efektivní, protože je s ní ve vzájemném rozporu. Aby nepodmíněný příjem přinesl své ovoce, musí být součástí systematické změny.

Peníze, nebo život

Dnešní mladí lidé by díky obrovské svobodě a nejmodernějším technologiím mohli mít pocit, že jim svět leží u nohou. Opak je ale pravdou. Podle průzkumu provedeného s více než 250 000 uživateli Happify – platformy pro duševní zdraví a pohodu, jsou dnešní mileniálové posedlí svou prací, stýkají se méně často s přáteli než starší generace a také tvoří největší podíl „pracovních mučedníků“, tedy těch, kteří jsou ochotni pracovat 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Syndromem vyhoření jsou tedy ohroženi víc než všechny ostatní generace.

Vyšší HDP automaticky neznamená vyšší spokojenost lidí – zejména pokud není spravedlivě rozloženo.

Také v knize Dobrá ekonomie pro těžké časy zdůrazňují dva držitelé Nobelovy ceny za ekonomii Abhijit Banerjee a Esther Duflo vá, že vyšší HDP automaticky neznamená vyšší spokojenost lidí – zejména pokud není spravedlivě rozloženo. „Spotřebitelská kultura slibuje lidem, že cesta ke štěstí spočívá v navyšování materiálního bohatství. Ale to je nesprávné pojetí spokojeného života,“ říká Gleeson. „Musíme strukturovat naši společnost, abychom zajistili, že každý má dost. Ale naše systémy a kultury by poté měly přesměrovat svou energii od materialistických snah spíš k nehmotným zdrojům naplněnosti a štěstí. Stručně řečeno, méně (ale dostatek) věcí, ale více času a svobody.“

Změna zdola

Zástupci hnutí navrhují mnoh o různých způsobů, jak přechod na nerůstovou ekonomiku zrealizovat. Je nutné si ale přiznat, že v přijetí jejich přístupů nám nyní brání různá strukturální i společenská omezení. Těžké je například méně používat auto, když ve městě chybí cyklistické stezky, je těžké snížit úvazek v práci, když máme hypotéku či příliš vysoký nájem, a je těžké změnit představu pěkného života, když jsme konstantně bombardováni reklamami na „úžasné věci“, které musíme mít, jinak šťastní nebudeme.

Už nyní je tedy jasné, že iniciativa ze strany domácností a komunit nebude nikdy sama o sobě ke změně systému stačit. Vlády samy by musely vytvořit nové, postkapitalistické struktury, které jednodušší způsob života podporují, nikoli brzdí. Tyto širší změny však politici nikdy neučiní, pokud nebudou žít ve společnosti, která je bude vyžadovat. Revoluce, která by musela nastat, je tedy zejména revolucí v našem přístupu.