Už v červenci roku 2018 publikoval Jem Bendell, profesor udržitelného managementu na University of Cumbria, dokument s názvem Hluboká adaptace: Mapa pro navigaci v klimatické tragédii. Na rozdíl od většiny ostatních vědeckých článků, které si přečetla jen hrstka vzdělanců, si tento dokument stáhlo více než 350 tisíc lidí. Spis si také vysloužil důkladné zpracování v internetovém magazínu Vice, konkrétně v eseji s názvem „Dokument o klimatické změně je tak depresivní, že posílá lidi na terapie.“
Na více než 36 pečlivě ozdrojovaných stránkách předložil Bendell důkazy pro svůj závěr, že kolaps průmyslové společnosti je nyní z důvodu klimatické krize nevyhnutelný a nastane přibližně do deseti let. „Zvažovat takovýto scénář vám možná připadá abstraktní... Ale když mluvím o hladovění, ničení, migraci, nemocech a válce, mám na mysli váš vlastní život,“ napsal. „Když nepůjde elektřina, z vašeho kohoutku nepoteče voda. Budete podvyživení. Nebudete vědět, zda zůstat či odejít. A než zemřete hlady, budete se strachovat, že vás někdo zabije.“
Příprava na kolaps
Bendell si samozřejmě vysloužil kritiku za „příliš pochmurné“ dílo a mnoho kolegů ho vyzvalo, aby se pokusil „vyrovnat“ hororové důsledky klimatické změny pozitivními (ale ve své podstatě zbytečnými) příklady pokroků v oblasti udržitelnosti. Na což Bendell argumentoval, že by to bylo stejné jako diskutovat o zdravotních a bezpečnostních opatřeních ve společnosti White Star Line s kapitánem Titaniku. Místo toho, aby přijal požadavky na podstatné revize, které redaktoři provedli, když dokument předal jednomu politickému deníku, publikoval článek skrze svou vlastní univerzitu.
Pokud vláda nechrání vás a budoucnost vašich dětí, pak je rebelie vašim právem i povinností.
Ačkoli Bendell opepřil dokument černým humorem, psal ho prý s cílem, aby studenti a kolegové začali řešit, jak nejlépe podpořit jedince a komunity v přípravě na kolaps nejen v praktickém slova smyslu, ale také tím, že vyhodnotí psychologické a spirituální dopady, které bude tento kolaps na společnost mít.
Ticho většiny
I když vědci odhalují realitu krize stále detailněji, environmentální hnutí se až donedávna vyhýbala konfrontaci lidí s předpověďmi dystopické budoucnosti s odůvodněním, že příliš mnoho chmurných scénářů lidi jen znechutí. Ale velké internetové ohlasy na hnutí Extinction Rebellion, které bylo založeno v říjnu 2018, naznačují, že postoje se už (nebo spíš teprve) začínají měnit.
Politici většinou začínají reagovat, až když jsou voliči dostatečně znepokojení.
Gail Bradbrooková, jedna z hlavních představitelek hnutí, která má doktorát z molekulární biofyziky, měla v březnu 2019 proslov na víkendovém festivalu „Jarního povstání“, který byl napůl oslavou a napůl přípravou na plánované stávky v Londýně. „Pokud vláda nechrání vás a budoucnost vašich dětí, pak je rebelie vašim právem i povinností. Když řeknete „ne“, vyjdete do ulic a vykonáte akt občanské neposlušnosti, změní to vaše uvažování. Někdo musí stádo obrátit jiným směrem,“ přednesla stovkám aktivistů, kteří se shromáždili v přestavěném skladu na Bristolském kanálu.
Ohlušující nicnedělání
Pokud ještě vůbec máme čas jednat, postačí ale stovky nebo tisíce lidí k tomu, aby vlády učinily nutná opatření? Politici většinou začínají reagovat, až když jsou voliči dostatečně znepokojení. Přestože po celém světě už vznikají hnutí za lepší budoucnost a lidé hluboce s přírodou soucítí, ticho, jakým většina společnosti stále reaguje na nadcházející ohrožení planety, je ohlušující. A není to proto, že bychom neměli dostatek informací. My lidé jednoduše neradi přemýšlíme o komplexních existenciálních otázkách, jako je například totální kolaps ekosystému.
Než abychom zprávy, které nám okolí prezentuje (včetně hnutí Fridays for Future v čele s Gretou Thunbergovou), vnímali jako celek a řešili jejich hlavní poselství, raději odvádíme pozornost na nepodstatné věci a mladé demonstranty odsuzujeme například za to, že někde nechali pohozený banner z demonstrace nebo si dovolili obědvat z plastového sáčku.
Nefunkční systém
Spisovatel a aktivista Cory Doctorow používá termín „vrcholná lhostejnost“, když poukazuje na neschopnost společnosti jednat tváří v tvář ohromujícím problémům, dokud není možné je ignorovat. Proč to děláme? Pravděpodobně to prostě lépe neumíme, neboť i odborníci mají problém pravdu zpracovat. Takovým příkladem je i Alison Greenová. Kognitivní psycholožka z Ardenské univerzity o sobě říká, že je hyper-racionálním protikladem „citově založených“ sociálních vědců. Ale nakonec právě ona jako jedna z prvních veřejně přiznává, že ji ani roky výzkumu řešení lidských problémů nevybavily dost na to, aby pochopila svou vlastní „ekoúzkost“.
Poté, co se o problém klimatu začala více zajímat, byla prý měsíc v šoku. „Už jsem svět viděla úplně jinak,“ uvedla. „Najednou jsem se cítila hrozně zranitelná – došlo mi, jak křehký život na téhle planetě ve skutečnosti je.“ Znepokojená, že její kolegové nevědí, jak je situace závažná, začala Greenová nosit do práce vědecké studie o klimatu. Nikdo problém nepopíral, ale když diskuze trvala moc dlouho, lidé se začali ošívat a rychle převedli řeč k dalším bodům: rozpočty, zaměstnanci...“
„Bylo to opravdu tvrdé zjištění, uvědomit si, že má kariéra je naprosto zbytečná,“ řekla terapeutka. „Věděla jsem, že buď budu pokračovat v tom, co jsem dělala doposud a v noci nebudu moct spát kvůli krizi, ve které se nacházím, nebo dám výpověď.“ Nakonec se Greenová rozhodla pro druhou možnost a přidala se k hnutí Extinction Rebellion. Také začala dobrovolničit jako ředitelka veřejné skupiny na ochranu Země Scientists Warning. Prý ji nejvíc frustrují ti, kteří jí soukromě tvrdí, že cíle hnutí podporují, ale nechtějí to říct veřejně, aby neuškodili své kariéře. „Je tu stále ten pohled – a v akademické obci převažuje – že máte pracovat jako součást systému,“ říká. „Ale jim ještě nedošlo, že právě systém je příčinou problému. Buď tu budovu, kterou jsme postavili, demontujeme, nebo se sama rozpadne.“
Popírání jako únik
Ekoložka Joanna Macyová popisuje „kolosální úzkost“, kterou lidé cítí, když sledují devastaci přírodního světa jako „velké veřejné tajemství“. „Je to, jako kdyby nám světoví astronomové říkali, že na nás míří asteroid, který nás zasáhne a zničí veškerý život na Zemi, a veřejnost na zprávu zareaguje tím, že je fascinována sportovními událostmi, sociálními médii, nejnovějšími politickými kampaněmi, skandály a drby ze světa celebrit,“ trefně okomentovala situaci spisovatelka Catherine Ingramová ve své únorové eseji Tváří v tvář vymírání.
Naše podstata je důvěrně spjata s přírodním světem. A pokud se vzájemný vztah s ním zhroutí, což už se stalo, pak zaniknou všechny vztahy.
„Bez ohledu na to, jak jasně chápeme současné dění, mnoho mých přátel, kteří si jsou vědomi blížícího se zániku, mi přiznali, že velikost ztráty, kterou prožíváme, je pro nejniternější psychiku nepřijatelná,“ dodává. „Může to být podobné, jako když rodič ztratí malé dítě... Ale tentokrát jsou to všechny malé děti. Všechna zvířata. Všechny rostliny. Veškerý led.“
Zhiwa Woodbury, právní zástupce v oblasti veřejného zájmu a ekopsycholog propojený s Kalifornským institutem integrálních studií, věří, že tuto naši paralýzu lze nejlépe vysvětlit skrze takzvané „klimatické trauma“ – ochromující poznání, že život udržující systémy na planetě se začínají hroutit. Přirozený impulz uchýlit se k popírání skutečnosti nebo nějaké formě odreagování však nebude fungovat dlouho, protože lidská psychika není konec konců od přírody oddělená. Tím pádem vědomí stále přítomné a stále rostoucí hrozby pro biosféru bude sloužit jako univerzální katalyzátor, který vynese na povrch nevyřešené trauma pohřbené v každém jedinci, kultuře a společnosti.
„Naše podstata je důvěrně spjata s přírodním světem. A pokud se vzájemný vztah s ním zhroutí, což už se stalo, pak zaniknou všechny vztahy,“ řekl. „Ale nakonec je v tom i určitá naděje. V podstatě to znamená, že pokud se zaměříme na způsob, jakým se spoléháme jeden na druhého, na sebe sama a na svět, můžeme se z toho dostat.“
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Financial Times