V oceánech sněží mikroplasty. Snášejí se ke dnu a krmí tamní živočichy

Ačkoli v nás pojem sníh vzbuzuje představy o bílé barvě, mořský sníh je většinou nahnědlý nebo našedlý a skládá se z dost nevábných složek. Už celé věky mořský sníh obsahuje zbytky rostlin a zvířat, výkaly, hlen, mikroby, viry a uhlík, který se tímto způsobem ukládal na dno oceánu. Nyní do systému mořského sněžení proniká stále více mikroplastů. Jde o vlákna a fragmenty polyamidu, polyethylenu a polyethylentereftalátu a zdá se, že tyto mikroplasty mění dávný proces ochlazování naší planety.

Každý rok se do oceánů dostanou desítky milionů tun plastu. Vědci původně předpokládali, že je tento odpad předurčen k plavání na hladině, ale plasty, které zůstávají nahoře, představují pouze asi jedno procento odhadovaného celkového množství plastů v oceánu. Nedávný výzkum totiž odhalil, že 99,8 % plastu, který se dostal do oceánu od roku 1950, se potopilo do hloubky více než několika set metrů.

Vědci našli 10 000krát víc mikroplastů na mořském dně než v kontaminovaných povrchových vodách.

Zdá se, že mořský sníh, jedna z primárních cest spojujících povrch a hlubinu, pomáhá plastům, aby z hladiny klesaly ke dnu. Vědci začali odhalovat, jak tyto materiály zasahují do hlubokomořských potravních řetězců a přirozených uhlíkových cyklů oceánu.

Jak se tvoří plastisféra

Sluncem zalitý povrch oceánu kvete fytoplanktonem, zooplanktonem, řasami, bakteriemi a dalším nepatrným životem, to vše se živí slunečními paprsky nebo jeden druhým. Když některé mikroby metabolizují, produkují polysacharidy, které mohou tvořit lepkavý gel, který přitahuje mrtvá těla drobných organismů, malé kousky větších těl, ulity, písek a mikroplasty. To vše se slepí a vytvoří větší vločky.

Mořské sněhové vločky padají různým tempem. Menší pomaleji, asi metr za den. Větší částice, jako jsou například husté fekální pelety, mohou podle výzkumníků z Florida Atlantic University klesat rychleji. Plasty jsou v oceánu neustále degradovány. I něco tak velkého a schopného plavat, jako je plastová konvička na mléko, se nakonec roztříští do podoby mikroplastů.

Tyto plasty vytvářejí biofilmy odlišných mikrobiálních společenství, takzvanou „plastisféru“. Autorkou tohoto termínu je vědkyně z Královského nizozemského institutu pro výzkum moře Linda Amaral-Zettlerová. „Tak nějak si myslíme, že plast je inertní, ovšem jakmile vstoupí do tohoto prostředí, je rychle kolonizován mikroby,“ vysvětluje nizozemská vědkyně.

Neprozkoumatelný sníh

Mikroplasty mohou hostit tolik mikrobiálních stop, že nakonec působí proti přirozenému vztlaku plastu, což způsobuje, že celá kolonie klesá dolů. Mořský sníh je všechno, jen ne stabilní. Vločky volně padají do propasti, neustále se spojují a rozpadají, narušují je vlny nebo živočichové.

Mořský ekolog Adam Porter z University of Exeter tento systém označuje za černou skříňku uprostřed oceánu, protože tam dole vědci nemohou zůstat dost dlouho na to, aby zjistili, co se zde s mikroplasty přesně děje. Doktor Tracy Mincer z Florida Atlantic University začal zkoumat hlubší vody pomocí čerpadla visícího na laně z výzkumného člunu. Provoz čerpadla po dobu 10 hodin v kuse odhalil nylonová vlákna a další mikroplasty v celém vodním sloupci subtropického jižního Atlantiku.

Ale ani s výzkumným člunem a jeho drahým a neskladným vybavením nelze jednotlivé vzorky mořského sněhu získat snadno. Čerpadlo totiž sníh a fekální pelety narušuje a samotné vločky nabízejí málo informací k tomu, aby si vědci udělali přehled o tom, jak rychle některé sněhy klesají, což je životně důležité pro pochopení toho, jak dlouho plasty klesají, než se usadí na mořském dně. „Jsou to desítky let?“ ptá se doktor Mincer. „Jsou to stovky let? Teprve pak můžeme pochopit, jaký druh problému tohle opravdu je.“

Kvadriliony vloček

Mnoho druhů mořských organismů se každý den vydává na synchronizovanou migraci nahoru a dolů ve vodním sloupci. Je možné, že s sebou „převážejí“ plasty nahoru a dolů? Například chobotnice a olihně z oblastí tropického Atlantiku jsou mikroplastů plné. To by dávalo smysl u olihní, které se pohybují někde uprostřed vodního sloupce.

V noci migrují k hladině, aby se nakrmily rybami, které jedí mikroplasty. Ale chobotnice, které žijí v hlubších vodách s menším počtem mikroplastů, měly v sobě těchto plastů ještě víc. Výzkumníci předpokládají, že hlavní potravou těchto chobotnic je právě mořský sníh, zejména masitější fekální pelety. Tak se do jejich trávicího traktu mikroplasty dostanou.

Jednotlivé vločky mořského sněhu jsou sice malé, ale je jich mnoho. Podle modelu, jenž vytvořila doktorka Karin Kvaleová, v roce 2010 světové oceány vyrobily 340 kvadrilionů vloček mořského sněhu, které by mohly na oceánské dno přepravit až 463 000 tun mikroplastů ročně. Vědci stále zkoumají, jak přesně tento plastový sníh klesá, ale vědí jistě, že všechno nakonec skončí na dně oceánu. Samotné chobotnice se také nakonec stanou mořským sněhem. Ale mikroplasty, které se s jejich pomocí usadí na mořském dně, budou na planetě Zemi ještě dlouho poté, co z ní zmizí lidstvo.