Žirafy podle Jessicy Granweilerové z manchesterské univerzity zase tak moc nebojují. Když už k tomu ale dojde, jsou překvapivě férové a vybírají si rovnocenné soupeře. „Boj je v případě žiraf extrémně vzácný, ale zároveň dost násilný,“ popisuje Jessica Granweilerová, která je specialistkou na tato nádherná zvířata, jež obývají africké savany.
Kruté souboje
Když se starší samci utkají o území nebo o právo na páření, narážejí svými rohy zvanými osikony do soupeřova krku. Tyto rohy přitom mohou vniknout až do masa. A výjimkou není ani smrt protivníka.
Mladší samci mezi sebou měli více konfliktů a téměř vždy si vybrali soupeře podobné velikosti.
Některé formy soubojů žiraf ale slouží k jiným účelům. Ve studii publikované v časopise Ethology Jessica Granweilerová a její kolegové oznámili několik objevů o chování, které pomáhá žirafám vytvořit sociální hierarchii. Uvádějí, že zvířata v boji o „vyšší postavení v rámci stáda“ nevyužívají slabosti menších členů, ale soupeří s jedinci podobného vzrůstu způsobem, který by člověku mohl připadat spravedlivý a čestný. Tato zjištění by mohla v konečném důsledku pomoci zachovat zmenšující se populaci těchto afrických zvířat.
Barové rvačky ve stádě
Jessica Granweilerová a její kolegové pozorovali sociální chování žiraf v malé říční rezervaci Mogalakwena v Jižní Africe od listopadu 2016 do května 2017. Začali zaznamenávat detaily soubojů a byli překvapeni, když zjistili, že žirafy mohou být stejně jako lidé „praváci“ nebo „leváci“, pokud jde o souboje. Vědci si také všimli, že mladší samci mezi sebou měli více konfliktů a téměř vždy si vybrali soupeře podobné velikosti. Zaznamenán byl i takzvaný „efekt barové rvačky“, kdy jeden souboj infikoval dav a vyvolal kolem další boje.
Nejmladší samci zápasili trochu jinak, podle vědců pravděpodobně cvičili techniku. Poměřovali se s vrstevníky narážením hlavy do jejich hrudi a krku. Zralí samci také zápasili, ale trávili více času tisknutím krků k sobě. Tyto interakce byly hodnocením vzájemné síly, aniž by se uchýlili k plnohodnotným bojům. Samci v souboji téměř vždy respektovali preference protivníka, ze které strany mají bojovat. Utkávali se tedy „praváci“ s „leváky“. „Nevím, jestli je to vzájemná dohoda na bázi – respektujte mou stranu a já budu respektovat tu vaši,“ řekla Jessica Granweilerová a dodala, že nikdy neviděla samce, který by se v tomto pokoušel podvádět.
Zkušení rozhodčí
Přestože souboje byly spravedlivé, měly někdy rozhodčího. Starší a zralí samci občas přerušili souboje mezi mladšími samci. Tito starší samci se tak podle vědců možná pokoušeli zabránit mladým, aby začali být příliš sebevědomí. Svým způsobem pak takto starší samci naznačovali mladším, kdo je nejsilnější.
Doktorka Monica Bondová z curyšské univerzity označila studii za dobře provedenou a poznamenala, že se výzkum věnoval populaci, která byla relativně malá s určitým stupněm možného příbuzenství mezi jednotlivci. Není podle ní jasné, zda by se více volně se pohybující samci z geneticky rozmanitější populace nemohli chovat jinak.
Jessica Granweilerová zase konstatuje, že čím více porozumíme chování žiraf, tím lépe bychom mohli zvířata zvládat. Například i informace, kdy mohou samci bojovat, by mohla být důležitá pro chovatele v zoo nebo pro malé rezervace divoké zvěře.
Doktorka Bondová dodává, že tyto typy sociálních interakcí nás mohou také naučit, proč jsou populace v daných oblastech větší nebo menší. Jde o důležité poznatky, jelikož se populace žiraf v mnoha částech Afriky zmenšuje. Pokud si dominantní samec monopolizuje páření, pak je efektivní velikost populace mnohem menší, než by byla, kdyby se mohli pářit všichni pohlavně dospělí samci. Toto chování určuje, kolik genetické rozmanitosti bude přeneseno na další generaci žiraf.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: New York Times
