MARCELA, 49: Jsem sedm let rozvedená a mám dvě dcery, kterým je dnes dvanáct a sedmnáct. Po rozvodu jsem si nechala příjmení bývalého manžela, přestože ho nemám ráda. Holky tehdy byly malé a přály si, abychom se všechny jmenovaly stejně. Rozuměla jsem tomu, tak jsem jim vyhověla.
Před dvěma lety jsem si našla nového partnera a mám pocit, že se na mě konečně usmálo štěstí. S dcerami se seznamoval postupně, dobře spolu vycházejí a časem plánujeme společné bydlení i svatbu. Ráda bych si vzala jeho příjmení, ať je to svatba se vším všudy. A je to i hodně symbolické. Pro mě by to znamenalo novou životní kapitolu a také možnost konečně se rozloučit se jménem, které jsem si ponechala jen kvůli dětem. Dvojité příjmení nechci.
Mladší dcera ale říká, že si jméno měnit nemám. Nevyhrožuje, nedělá scény, prostě si přeje, abychom se dál jmenovaly stejně. Chápu ji, jen mám pocit, že jsem se kvůli dětem už mnohokrát něčeho vzdala. Mám si prosadit svoji, nebudu dětem ubližovat?
Odpověď psycholožky
Vaše dcera má právo být ze změny smutná a vy máte právo se pro ni rozhodnout. Dvanáctiletá dívka vám ve skutečnosti nic „nezakazuje“, jak sama popisujete. Dává najevo přání, které je pro ni důležité. Příjmení může dítě vnímat jako viditelnou značku toho, kdo patří k sobě: pokud si ho změníte, budete se jmenovat jinak, než ona. A tudíž může mít obavu, jestli se nemění i její místo v rodině.
Určitě bych s dcerou nemluvila o tom, kolik jste toho pro ni už obětovala. Vaše únava z ustupování je pochopitelná, ale dítě by si mohlo odnést tíživý pocit, že stojí v cestě vašemu štěstí. Zkuste se jí raději zeptat, co přesně jí na odlišném příjmení vadí. Bojí se otázek spolužáků? Má pocit, že vznikne nová rodina, do které už nebude patřit stejně jako dřív? Nebo je to jednoduše poslední společný symbol, kterého se nechce vzdát? Nemusíte její odpověď hned vyvracet.
Respektovat pocity dcery a rozhodnout se podle svého se nevylučuje.
Pak jí klidně a srozumitelně řekněte, co změna znamená pro vás. Že si nové příjmení neberete proto, abyste opustila dosavadní rodinu, ale protože chcete žít s člověkem, kterého milujete. Že ona zůstává vaší dcerou, ať se jmenujete jakkoli. Pokud budete mít čas do svatby, dopřejte jí ho. Dejte jí prostor se s představou sžít, ale nepředávejte jí odpovědnost za konečné rozhodnutí. To patří dospělému.
Můžete si vytvořit i jiné drobné rodinné jistoty, které žádné příjmení nepotřebují, například pravidelný společný čas jen pro vás dvě. Pokud by se obavy prohlubovaly a promítaly se do jejího každodenního fungování, může pomoci rozhovor s rodinným psychologem. Není však nutné z běžného nesouhlasu dělat problém, který vyžaduje odborníka.
Nemusíte dokazovat, že jste dobrá matka, tím, že si navždy ponecháte jméno bývalého manžela. Stejně tak nemusíte dceři tvrdit, že je to pouhá formalita. Pro ni to formalita být nemusí. Respektovat její pocity a rozhodnout se nakonec po svém se nevylučuje.
