Zvonilo neznámé číslo. Nepředstavil jsem se, asi nějaká otravná nabídka nebo průzkum, myslel jsem si. „Ahoj tati.“ Musel jsem si sednout. Trvalo mi, než jsem se trošku vzpamatoval. „Ahoj Mirku,“ řekl jsem váhavě. „Tati, já ti volám, že už jsem dostal rozum.“
Po třech letech jsem přestal doufat, že tato chvíle někdy nastane. Že mi můj nezvedený syn zavolá, dokud budu ještě chodit po planetě. Když ve dvaceti nadělal hromadu dluhů, neplatil, co měl, pracovat nehodlal a kamarádil se s kluky podobně smýšlejícími, došla mi trpělivost a vyhodil jsem ho. Se slovy: vrať se, až dostaneš rozum. S manželkou už jsme nežili, tak mě neměl kdo přesvědčovat, abych mu dal sto dvacátou šanci. Těžko si na to člověk zvyká, má syna, ale nic o něm neví. První se strachuje, taky si vyčítá, kde udělal chybu a po kom to dítě vlastně je? A pak to pomalu pomíjí, přestává... Nevzpomene si každý den, pak každý týden a pak už jen na narozeniny svoje – ozve se? jeho – ozval bych se, nevím kam? Vánoce a dny a roky plynou a člověk miluje čas jako největší milosrdenství.
Když volal, neměl jsem narozeniny ani svátek, byl by to den jako každý jiný. Ten den pro mě však navždy bude nejdůležitějším dnem roku. Syn se ozval po dvaceti dvou letech. „Mám pro tebe překvapení,“ slíbil, když jsme se dohodli na dni, kdy přijede. Tušil jsem, že si pamatuje moji oblíbenou značku červeného vína. Přiznám se, že jsem vůbec nespal, natož abych nemohl dospat. Že ho poznám, bylo jasné, kdo jiný by zazvonil.
Otevřel jsem dveře a stál jsem tam já. Tedy já, když mi bylo dvaačtyřicet. Nebudu zdržovat objetím, protože ta překvapení stála za mým synem a říkala mi: „Dědečku, my víme, že jsi nejlepší dědeček na světě, a moc jsme se a tebe těšili.“ A jejich maminka, tedy moje snacha, se na mě hezky usmála a řekla: „Taky jsem se na vás těšila, já jsem Čermáková.“ Hanička se jmenuje, ta moje milá snacha.
A tak mám syna a snachu, a čtvrťáka Péťu se samými jedničkami, co je nejlepší ze třídy v matematice (to má jednoznačně po mně), a malého pětiletého neposedu Jakoubka, co hraje hokej (tak to po mně nemá).
Víno nepřivezl, ale mám svoji zásobu. Byli tu jen na odpoledne, logicky, po tolika letech. Budu jezdit za nimi a oni za mnou.
A já, muž nevěřící, jsem šel do kostela. Jestli se mě chcete zeptat proč, tak nevím. Vůbec ani nevím, jak se má děkovat za to, že osud obrátil kolo, a tak jsem tam pokorně stál a šeptal, vyřiďte si mezi hvězdami, nebo ještě vejš, že dědeček je to nejkrásnější slovo. Oni si to tam nahoře dobře přeberou, nepochybuju už.
Hodně přemýšlím, ale vůbec nepřemýšlím, kecám, jsem si jistý! Zavolám to hned i babičce!
