Nedávno jsem jedl u mé moravské sestry vynikajícího berana. Tedy, přesněji řečeno, jehně. Beran nebo výraz „skopové“, to je noční můra například pro mé rodiče nebo většinu lidí, které znám ve svém okolí a kteří měli možnost si v době socialismu tuto lahůdku v podání tehdejších kuchařů vyzkoušet naplno.
Prakticky každému, komu je dnes nad padesát let a vzpomene si na maso skrývající se pod krásnou ovčí kůží, se dělají mžitky před očima a raději plaše říká, že si dá k jídlu něco jiného. Zkušenost ze špatně upraveného masa je v naší zemi téměř pandemická.
Jedním z důvodů nechutné pachuti je jistě i to, že berani, případně ovce, byli chováni tak dlouho ve svém produktivním životě, dokud z nich teklo mléko, rozmnožovali se nebo odevzdávali vlnu. Když už měli za sebou svoji povinnou pětiletku a přestali být užiteční, tak se z jejich masa nakonec pokusil nějaký všeuměl přichystat lojem páchnoucí pochoutku pro pracující lid. Kdokoli ochutnal, tak pokud zrovna neumíral hlady, dal si příště raději housku s máslem.
Jehněčí se v rukou zkušených kuchařů proměnilo v pochoutku.
Jehněčí jako luxus
Jenomže dnešní jehněčí – to je pochoutka nevídaná. Vyhledávaná mnoha gurmety a milovníky dobrého jídla. Ve zkušených restauracích vám je nabízejí v mnoha variantách, je vynikající a mimochodem to není vůbec laciné jídlo.
Jehněčí od mojí sestry je pro mne pochopitelně to nejlepší. Jsou z jejich vlastního stáda. Takže vím, jakými dobrotami jsou krmeni, v jakém krásném prostředí se nacházejí a že se její manžel o ně stará s profesorskou pečlivostí.
Rodiče raději kuře
Navíc má každá ovečka své vlastní jméno, což je hezká zábava i pro děti. Snad jen, když jsou pak třeba divoký Ulrik nebo přítulná Amoletka na talíři, trochu nám váznou vzpomínky. Ale my to nějak překleneme.
Ne však naši rodiče. Když jsme si na vsi Veselíčko pochutnávali na skvělém domácím jehněčím, které vám takhle neudělají ani v Paříži, moji rodiče – to víte, stará škola – si místo toho dali kuře. Jejich vzpomínky na špatné „berany“ ve „špatných gastronomických dobách“ naší historie jim holt už nikdo nikdy nevymaže.
foto: Pavel Maurer, zdroj: Čro Radiožurnál a Grand Restaurant
