Před usnutím mi můj syn říká: „Mami, myslím, že máte radši ségru.“ Jsem zaskočená. Z ničeho nic taková věta. Pak si sama pro sebe říkám: „To je skvělý, že mi to říká!“ Odsunu stranou všechny svoje myšlenky a domněnky, které se roztančily v hlavě. Nadechnu se a říkám: „To je dobře, že mi to říkáš. To jsem moc ráda.“ Moc nepátrám po tom, jak ho to napadlo. Není to důležité. Mluvím o tom, že takový pocit může mít, každý ho občas má, asi i jeho sestra.
Vzpomínám, že i já jsem tohle zažívala. Ujišťuji ho, že i když ten pocit má, že ho máme moc rádi a sestřičku taky. Děkuji, že mi to řekl. Klidně ať řekne znovu, když se takový pocit vrátí nebo objeví jiný nepříjemný. Syn usíná a já jsem šťastná. Mám takový ten hřejivý pocit, když víte, když cítíte, že se něco událo dobře.
Obecně všichni v rodině komunikujeme neustále. Když mluvíme, i když mlčíme. Mluvíme slovy, gesty, tím, jak sedíme, stojíme, jak se díváme. Komunikace v sobě nese možnost rozvíjet, pomáhat, uzdravovat, ale i ničit a působit bolest. Na základě toho, jak komunikujeme se svým dítětem, si dítě vytváří nejen komunikační schopnosti, ale i vlastní obraz o sobě. Hlavně slova, věty, tvrzení, která slyší opakovaně, se výrazně spolupodílí na tom, jak dítě vnímá samo sebe a okolní svět.
Dítě si na základě naší komunikace s ním vytváří obraz samo o sobě.
Není nad vlastní příklad
Jak tedy komunikovat s dítětem? Zjednodušeně můžeme říct, že tak, jak chceme, aby dítě komunikovalo s námi. Vlastní příklad rodiče je pro děti nejsilnějším magnetem k nápodobě. Když chceme po dětech, aby zdravily, děkovaly, požádaly, tak je nejlepším a také nejsnadnějším způsobem stále ukazovat, jak to děláme sami. Stejně to platí i naopak.
Pokud nechceme, aby naše děti říkaly určitá slova, musíme s nimi přestat u sebe. Když už nějaké to „nepěkné slovíčko“ pochytí jinde, je lepší nevěnovat mu (přílišnou) pozornost. Děti, zvlášť ty malé, výborně vycítí, když jde o „zakázané“ slovo. Když si doma párkrát zkusí takové slovo vyslovit a nevyvolají tím žádnou velkou reakci, brzy na ně zapomenou.
Buďme autentičtí
Děti jsou od malička velmi vnímavé k neverbálním projevům, jako je tón hlasu, shoda mezi tím, co říkáme a cítíme nebo si myslíme. Proto je velmi důležité mluvit (nejen) s dětmi autenticky. Zjednodušeně řečeno, nehrát před nimi. Mluvit upřímně. Sdělovat to, co si myslíme, co cítíme.
Samozřejmě je potřeba vybalancovat míru toho, co dítěti řekneme. Ale každému dítěti, i tomu nejmenšímu, můžeme říct, jak se cítíme. Dítě mimo jiné dostává jasnou zprávu, že máme pocity a že je možné o nich mluvit. Pak je pro ně přirozené mluvit o svých pocitech.
Dost matoucí je pro dítě naopak situace, kdy vnímá, že se třeba s mámou něco děje, ale máma se to snaží skrýt. Když se dítě přímo zeptá, co se děje, a dostane odpověď, že nic, může být zmatené, může mít pochybnosti o sobě a svém vnímání, ale i o mámě, protože cítí, že je něco jinak. Autentické sdělení, že například mámě není dobře, protože má strach kvůli své práci, je pro dítě jasnější informací.
Radši bez nálepek
„Ty jsi ale…“ Doplnit si můžete celou škálu podstatných a přídavných jmen, od šikuly po nemehlo. Sama děti chválím, ale věřím, že s mírou. Přemíra hodnocení, ať kladného, nebo záporného, nedělá dětem dobrou službu.
Když dítě odbudeme, protože „nemáme čas“, vrátí nám to tím, že s námi přestane komunikovat.
Když je chválíme moc, za každou maličkost, riskujeme, že se naučí dělat všechno jen kvůli pochvale. Pokud dítě naopak slyší často negativní hodnocení, sráží to jeho sebedůvěru a časem může uvěřit, že je opravdu takový nešika, zlobidlo, nemehlo.
Neberme jim to
Neberme dětem jejich pocity, názory, nápady. Dejme jim prostor a čas pro vyjádření, vysvětlení, prozkoumání. Když děti s něčím samy přijdou, s nějakým nápadem, otázkou, pocitem, zkuste nesklouznout do snazší a rychlejší reakce jako „to je ale nápad, to nepůjde, to musíš takhle, nebo prosím tě, přeci nebudeš takhle brečet...“
Často rodiče napadne, že pak ale nebudou dělat nic jiného. Myslím, že tak to není. Když se dětem chvíli věnujeme plně, dáme jim pozornost, cítí z nás zájem o ně samotné, o to, co říkají. Stačí vlastně jen chvilka, aby si dokončily, co potřebují, a pak už jdou za něčím jiným.
foto: Shutterstock
