Člověk je složitá nádoba. Každý jsme úplně jiný a přesto jsme si v mnoha věcech podobní. Každý má své limity a životní překážky úplně jinde. Je to jeden obrovský a mnoharozměrný kaleidoskop osobností a limitů. Každý den jsme vystaveni sami sobě a svému prostředí. Narážíme na bludiště svých návyků a myšlenek. Síla každého z nás se odráží ve schopnosti jít někam dál. Snažíme se to pochopit a dát tomu nějaký řád, ale uniká nám, že to možná ani není účel.
Možná tu nejsme proto, abychom chápali své vlastní životy. Možná tu nejsme, abychom viděli jeden svůj životní smysl a znali všechny odpovědi. Možná celý smysl našeho každého dne je v tom, jak se umíme podívat na každý další okamžik. Jak vezmeme sami sebe o kousek dál a posuneme náš život směrem k další zkušenosti.
Pamatuji si, jak jsem neměl rád létání. Možná to je způsobené nepříjemným zážitkem, který jsme měli při letu na Djerbu před mnoha lety. Od té doby pro mě bylo skoro nesnesitelné utrpení do letadla jen sednout. Několik let jsem se tomu, pokud to šlo, vyhýbal. Ale pak jsem si řekl, že jestli chci cestovat a objevovat nová místa planety a jezdit i na semináře do zahraničí, pak to potřebuji znovu objevit. Pustil jsem se do toho a začal znovu létat. Ze začátku to bylo peklo. Ale přenesl jsem co nejvíce vědomí do toho celého procesu a pokusil se vzít strach a emoce s tím spojené co nejvíce vědomě. Místo abych od toho odcházel pryč, tak jsem se naopak ponořil při každém letu více do toho, co opravdu cítím a vnímám. Pamatuji si, že jsem vnímal prakticky každý pohyb letadla a speciálně časté okruhy při přistání nad Londýnem mi daly významné lekce :).
Pak jsme začali létat delší trasy do Nepálu, Indie, Thajska, Srí Lanky a podobně. Nakonec jsem si to svým způsobem zamiloval. Mám to opravdu rád a má to pro mě jiný rozměr, než jen dopravní prostředek. Samozřejmě nejsem nikdy úplně nadšený z turbulencí, hlavně u oběda nebo večeře :), ale cestování letadlem má pro mě velké kouzlo. Není to jen cestování, chápu v tom i mou vlastní cestu skrze strach a omezení. Cítím v tom svůj růst a vnímám, že mi to dalo víc, než jen překonání jednoho strachu a omezení. Kdykoliv totiž překročíme jeden svůj strach nebo omezení, velké množství dalších zmizí řetězově s tím, aniž bychom si to uvědomili. Vracíme se tak ke své vlastní síle, která zde paradoxně byla vždycky.
Máme svoji vlastní sílu stále s sebou. Jen tím, že jsme se narodili. Jsme stále tím, čím jsme. Na mnoharozměrné úrovni vědomí máme stále všechno a jsme vším, čím se rozhodneme a nebo ani vědomě nerozhodneme být. Je to tu stále. Rozhodli jsme se to na chvíli zapomenout, abychom mohli projít tou cestou a objevovat to. Je to pro nás neocenitelný zážitek a dává nám to zpět to, co jsme vždycky byli, ale z jiné strany, z jiného úhlu a tím získáváme mnohem víc, než kdybychom to nikdy neztratili. Nebojte se ztrácet a znovu objevovat. Nebojte se objevit svou vlastní sílu, ukrytou v každém našem zážitku – v každé situaci.
Právě sedím v letadle do Dubaje a pak na Bali objevit nové věci na ostrově, kde jsem ještě nebyl a kde chci vytvořit za pár měsíců workshop Tanec v Kvantovém poli a vnitřní klid – o tom, jak existovat se svým pravým potenciálem za hranicí naší dřívější představy. To by nebylo možné, kdybych svůj postoj k létání nebyl ochoten změnit.
Podívejte se, kde máte své limity. A chápejte je jako dveře k Vašemu skrytému potenciálu. Vždycky je kam jít dál. Vždycky je možné náš život ještě trochu rozšířit a podívat se trochu dál. Odměnou bude o trochu víc sebe. A to stojí za to...
Tohle a mnohem víc budeme dělat v červnu na workshopu S Tygrem v kleci... Těším se na Vás!
Čtěte také:
Vladimír Ekart: Proč tanec v kvantovém poli?
Tereza Hanusová: Symfonie života
foto: Shutterstock, archiv