A pak budou brečet, až tu nebudu… řekla Luba Skořepová při jednom ze svých stesků nad tím, že jí nikdo nezavolá a sama musí prosit o hereckou práci. Mnohé dny trávila doma jen mezi čtyřmi stěnami a život plný ruchu se najednou zdál až moc tichý. Režisér Otakar Faifr byl při tom, když ve svém bytě ztvárnila poslední roli. Na její přání natočil film Sama. Herečka chtěla upozornit na samotu ve stáří.
Snímek se odehrává v pražském bytě Luby, plném věcí nastřádaných za celý život, obrázků a vzpomínek. Je o herečce, která chtěla hrát do poslední chvíle. Kdysi plný pracovní notýsek zel najednou prázdnotou. „Nechci být zbytečná,“ říká v jednom z mnoha monologů.
Smutek i radost
Telefonuje režisérovi a dalším lidem kolem divadla, prosí je, jak ráda by si ještě zahrála, je smutná z toho, že jí skoro nikdo nezavolá, že ti, kteří se jí dříve ozývali, jsou najednou pryč. Když má člověk nějaký věk, někteří si myslí, že už nemůže, že už je marod, že nechce, zoufá herečka. Režiséra do telefonu prosí, aby pro ni roli připravil dřív, než zemře. „Takže hned,“ reaguje. Z odpovědi je v rozpacích, ale šťastná, že si ještě zahraje.
Schopnost seberealizace
Když se jí zdaří roli získat, výrazné oči se jí rozzáří, i přes plátno v kině je vidět, jak ožívá, jak opět vidí v životě smysl. „Součástí talentu je i schopnost herce v seberealizaci,“ říká jednu ze silných vět. Zkouší roli, zaklapne desky a řekne si, že zase zítra… Chodí na zkoušky do divadla (což ve filmu vidět není), žehrá na kolegyni, později i na režiséra. Má pocit, že do toho dávají málo vášně, zatímco pro ni to je náhle celý život, celý svět, náplň všedních dnů, pro ně jedna z mnoha činností. Je jí líto, když jí režisér říká, že má nemocné dítě a nemůže proto přijít na zkoušky, včetně generálky a premiéry. Bere si bytostně osobně, když se kdokoli omlouvá z účasti. Má pocit, že nikoho nezajímá, že ji každý odsouvá na druhou kolej… Že ty, kterým v minulosti pomohla, přestala zajímat.
Luba Skořepová trávila ve stáří většinu dní jen mezi čtyřmi stěnami svého pražského bytu.
Nebýt zbytečná…
Má pocit, že její poslední role je málo propagovaná. Podle ní to přece mohli postavit na tom, že je jediná v Evropě, kdo v tak vysokém věku stále hraje. Film je doplněn černobílými záběry z hereččina života. Dále třeba tím, jak si herečka chystá skromnou polévku z červené řepy a jogurtu nebo odpočívá. Dokument je apelem, abychom staré lidi navštěvovali, dávali jim najevo, že nejsou zbyteční, zamysleli se nad slovy herečky, že neví, jestli je dar být na světě tak dlouho, nebo odejít mladší.
Aby darem byla dlouhověkost, nesmí být člověk sám, nesmí mít pocit, že nikoho nezajímá, kolikrát pomůže krátká návštěva, telefonát, vlídné slovo, pozvání na výlet… K tomu, aby film mohl být dokončen, finančně přispěla Nadace Tatiany Kuchařové Krása pomoci, která lidem pomáhá právě s tím, aby prožili plnohodnotné stáří.
Nediskriminovat seniory
„S nadací jsme film pomohli dofinancovat tak, aby se mohl dokončit a aby šířil důležité poslání nenechat na konci života nikoho osamoceného a nediskriminovat seniory jenom kvůli jejich věku, což bylo také přání jeho hlavní hrdinky, paní Luby Skořepové,“ uvedla ředitelka nadace Michaela Stachová.
Luba měla pocit, že se k ní každý otočil zády.
Brečeli a tleskali
Film, který je také apelem, jak důležité je být ve stáří, jde-li to, aktivní, je přihlášen na mnoho festivalů u nás i v zahraničí. Uveden bude i jako divadelní hra. Závěr filmu je plný potlesku, patří hereččině pohřbu v Národním divadle, kamera zabírá plno známých hereckých tváří, plno slz, plno dojetí. Na závěr nekonečný potlesk… Luba Skořepová zemřela ve svých třiadevadesáti, den před Štědrým dnem. Brečeli, když už nebyla!
foto: Media Offline
