Aktuální témata, sociální problémy i pouliční díla ztracená v čase... to jsou všechno oblasti, na které se umělec Pavel Karous zaměřuje. Jeho záběr však zahrnuje i motivy fašismu a terorismu, kterých se velice obává. „Máme bohužel strach, že těchto patologických projevů bude ve společnosti přibývat, a jako umělci cítíme potřebu na stávající hrozbu reagovat ve své tvorbě."
Sochař Pavel Karous vytváří objekty, věnuje se site specific instalacím, intervencím do veřejného prostoru, architektuře výstav, scénografii a designu. S dlouhodobým projektem „Vetřelci a volavky“ dokumentuje a popularizuje výtvarné umění ve veřejném prostoru. Od října 2014 vede Ateliér sochy na Scholastice. Jeho umění je designově zajímavé a má myšlenku!
Umíte skloubit design se sociální tématikou. Kdysi jste třeba nákupní vozík uzpůsobil pro lidi bez domova. Můžete to popsat?
Projekt SUV vozík pro Festival sociálního umění ve Švehlovce byl vlastně návod – udělej si sám – jak vytvořit levně funkční kočárek či přepravní vozík, přizpůsobený terénu v nepřátelském městě. Pokud jste nemovití a cítíte se být sociálně vyloučení, nemusíte být hned úplný bezdomovec, ale například jste důchodce, matka samoživitelka nebo třeba umělec na volné noze (smích), mohl by se vám hodit levný DIY urbánní přepravní prostředek na lidský pohon. Nejprve si seženete solidní nákupní vozík, pokud ho nechcete ukrást v obchodním centru, tak si ho můžete koupit ve frcu za stovku. Dále si musíte pořídit otočná kola s brzdou na jehlovém ložisku, nejlépe z městských odpadních kontejnerů, nebo ještě lépe bantamová kolečka a během chvilky vozidlo transformujete. Pokud ho potřebujete jako kočárek, musíte ještě sehnat tvrzený polystyren, například z nejbližší stavby při zateplování budovy, a deku.
K projektu mě inspirovala cena kočárků pro moje dvě malé děti a také představa, že i ve své spodní sociální vrstvě (jsem klasický představitel prekariátu) mohu mít vyšší sociální status se svým upraveným SUV nákupním vozíkem v černém matu (smích).
Dalším vaším dílem byl pojízdný domek pro lidi bez domova...
Domeček vznikl v rámci projektu česko-slovenské iniciativy CANstarter, jež se snaží zvýšit povědomí mladých lidí o výhodách plechovky coby nápojového obalu a zároveň podpořit její recyklaci. Použil jsem vozík za auto, dřevěné palety, polystyren, stavební pěnu a právě hliníkové plechovky od piva. Výroba vyšla pouze na necelých pět tisíc korun. Hliník odráží sluneční záření, v létě tak není v domečku vedro, ale tento materiál je přizpůsobivý i mrazům. Teplo člověka vrací zpátky do prostoru. Konstrukce je z dřevěných palet, které se nedají vykupovat. Sehnali jsme je zadarmo z černé skládky. Je to způsob, jak recyklovat dřevěný odpad. Paleta má dva pláště. Doprostřed jsme strčili polystyren, vytmelili jsme to stavební pěnou, celý povrch jsme pokryli zmíněnou hliníkovou fólií. Nápis stavba není na vozíku náhodou, jako přenosný objekt neprovokuje tolik úřady a policii.
Co je s domečkem nyní?
Po realizaci sloužil dva roky jednomu pánovi bez přístřeší, co přespával na ulici na adrese, kde bydlím i já se svou rodinou. Poté co se do domečku nastěhoval, jsme se skamarádili, bylo pro mě velkým přínosem seznámit se s jeho dobrodružným, ale i tvrdým osudem a skvělým smyslem pro humor. Vilda nedávno odešel, našel si práci, dělá nočního hlídače a bydlí v normálním domě. Dnes je vozík v sochařském parku BUBEC v Řeporyjích a slouží jako hostovna.
V parku před žižkovským Autonomním sociálním centrem Klinika jste předloni symbolicky odhalil Pomník obětem policejního násilí. Co měl symbolizovat?
Pomník jsem věnoval lidem, kteří se třináctého prosince 2014 zúčastnili pokojné demonstrace na podporu Kliniky a byli napadeni a ztlučeni příslušníky pořádkové policie. Ilegálně jsem v parku Parukářka na místě policejního zásahu osadil dvoumetrovou policejní tonfu. Chtěl jsem tak vyjádřit svoji podporu squattingu. Policie dílo uřízla tři dny po instalaci.
Proč squatting podporujete?
Protože dlouhodobě sleduji v rámci uměleckého projektu Vetřelci a volavky veřejný prostor Prahy. S útrpností vnímám, jak je naše hlavní město stále více privatizováno, kolonizováno komercí a vizuálním smogem. Jeho organismus postupně zmírá v důsledku komerční těžby jeho životního prostředí a nezávislá kultura a sousedské vztahy se z Prahy vytrácí. S velkým množstvím nemovitostí je nakládáno jejich majiteli zcela v neprospěch široké veřejnosti. Proto podporuji s úctou aktivity pražských squatterů, jež vytvořili projekt, který jde proti nastavenému trendu, a z dlouhodobě nevyužívané státní budovy vybudovali kulturní a sociální centrum zdarma otevřené veřejnosti. Šikana ze strany státní moci na sebe zatím převzala sofistikovanější podobu, už je fyzicky tak často nebijí, zato jim například dělají časté domovní prohlídky maskované za hasičské výjezdy a nedávno jim přerušili přívod vody, který si klinikáři (aktivisté, kteří provozují Autonomní centrum Klinika na Žižkově) pravidelně bez zpoždění platí...
Zmiňoval jste váš projekt „Vetřelci a volavky“, se kterým dokumentujete a popularizuje výtvarné umění ve veřejném prostoru z doby reálného socialismu. Jaké máte úspěchy?
Především máme interaktivní stránky, kde můžete najít na tisíc zdokumentovaných výtvarných realizací z tohoto období, a další přibývají. Vznikl dokumentární film pro Českou televizi a vydali jsme publikaci Vetřelci a volavky, která získala doma ocenění Nejkrásnější kniha roku 2013 v sekci odborné literatury a v zahraničí čestné ocenění v soutěži Best book design all over the world 2015 pořádané prestižní Stiftung Buchkunst.
V rámci projektu Vetřelci a volavky a s Galerií hlavního města Prahy pořádáte komentované prohlídky vybraných objektů ze souboru veřejné plastiky. Nedávno jste třeba byli v Praze 10 - Rybníčkách, kde jste si prohlíželi výtvarné realizace z doby reálného socialismu. Co vás tam zaujalo?
Pravidelná víkendová procházka byla tentokrát na malé lokalitě mezi stanicí metra Skalka a Strašnická. Zde jsme objevili dvacet jedna výtvarných děl ve veřejném prostoru někdy od těch nejlepších sochařů druhé poloviny 20. století, například od Miloslava Chlupáče, Slavoje Nejdla nebo Jiřího Nováka. Překrásná bruselská plastika znázorňující ptáka od Jiřího Nováka před Základní školou V Rybníčkách se dokonce restauruje, je to tedy taková vlaštovka, jak by se mělo ke kulturním památkám z minulého režimu, po období jejich masivního ničení, konečně přistupovat. Jenom v Praze se za posledních deset let zničilo nebo odstranilo z veřejného prostoru na 450 výtvarných realizací, podotýkám, že ani jedna z nich nebyla propagandistickým generelem minulého režimu, ten se totiž ztratil vzápětí po roce 89.
Výstava vaší umělecké skupiny Nová věčnost, kde jste dohromady s výtvarníky Helenou Sequens a Adamem Stanko, nesla název Fašismus a figurace. Instalována byla na začátku tohoto roku v galerii White Pearl. Na co jste chtěli výstavou upozornit?
Výstava byla původně instalována v Kulturním centru Lorenskoge v Oslu v rámci uměleckého workshopu, který jsme se skupinou vedli pro lidi z místního utečeneckého centra. Prostřednictvím našich instalovaných artefaktů jsme se snažili rozkrýt latentní i otevřený rasismus přítomný v západní civilizaci a určitou‚ veselou a hravou‘ formou rozebrat nezdravý konstrukt kulturní a národní nadřazenosti.
V rámci výstavy bylo možné vidět politické a náboženské symboly, přetvořené do 3D formátu, obklopené figurativními výjevy, znázorňujícími horror současného světa kulminující na Blízkém východě. Zajímalo nás estetické poměřování těchto utilitárních symbolů a „fantasy“ příběhů zobrazujících banalitu zla.
Na co byste nás chtěl aktuálně pozvat?
Právě teď můžete vidět objekt, který jsme vytvořili s Novou věčností pro společnou výstavu Strach z neznámého v galerii v Národní technické knihovně, jejímž tématem je uprchlická krize a xenofobie.
O čem konkrétně je vaše socha?
Instalaci jsme nazvali „Sousedé“ a jedná se vlastně o několik malých sousoší nainstalovaných v domovních schránkách. Reagujeme na to, že povaha širšího okolí i relativně vzdálené události na zmenšující se a hustě prolinkované planetě nás stále bezprostředněji ovlivňují. V globalizovaném světě stejně jako v činžovním domě se svými sousedy sdílíme až intimně jejich životy. Se skupinou tak ukazujeme „krizi sousedství“ posledních let, která se projevuje jako xenofobie, rasismus a pravicový populismus. Fašismus, tedy vůle k národní a konzervativní revoluci, není podle nás archaismem, ale bohužel aktuální politickou realitou, je patologickou reakcí na současný globalizovaný svět zabydlený zmutovanými pokémony, psychopatickými Fremeny a lidožravými drony.
O čem bude vaše příští realizace?
Pracovně jsme si ji s Adamem a Helenkou zatím nazvali „Anatomie fašismu“. Máme bohužel strach, že těchto patologických projevů bude ve společnosti přibývat, a jako umělci cítíme potřebu na stávající hrozbu reagovat ve své tvorbě.
foto: Petr Zewlakk Vrabec, Hynek Alt, archiv Pavla Karouse
