Hurá, patologické vzorce chování v dnešní době přestaly být tabu! Díky tomu umíme poznat gaslighting nebo si třeba ve zdravém vztahu nastavit jasné hranice ohledně prostoru, který každý z nás potřebuje. Stále se ale dostatečně nemluví o tom, jak rozpoznat patologické role, které hrajeme sami se sebou. Mnoho z těchto zlozvyků, které zmiňuje Psychology Today, pochází z dětství a mohou nás výrazně omezovat celé dlouhé roky.
Seberme tedy odvahu podívat se do svého vnitřního zrcadla. Nejspíš se v jedné z následujících rolí poznáte a nemusí to být nutně špatně. Problém ale je, pokud do těchto rolí vstupujete nevědomě a ocitáte se v nich příliš často.
1. „Tak ať je po tvém, hlavně ať se nehádáme“ aneb Chronická ustupovačka
Vystupovat občas jako mírotvůrce je záslužná věc, zejména když se hádka stupňuje a její pokračování nepřinese nic dobrého ani jedné straně. Pokud se ale při jakémkoliv náznaku konfliktu vzdáte všech svých přání jen kvůli tomu, že vás jakékoliv konfrontace upřímně děsí, je to varovný signál.
Kdo jiný se totiž postará o vaše potřeby, když ne vy sami? Pokud jste ve vztahu s někým, kdo se vám opakovaně vysmívá, ignoruje nebo vám neustále vyčítá i sebemenší chybu, je na čase vyrůst a pochopit, že vás citově zneužívá. Nenechte si to líbit!
Přísná sebekritika je zlozvyk, a pokud na něm nebudete průběžně pracovat, bude vás jako lepidlo držet pořád na stejném místě. Protože kdo nic nedělá, nic nepokazí, že? Ale bohužel taky ničeho nedosáhne…
2. „On za to chudák nemůže“ aneb Trpělivá omlouvačka
Už podruhé se s kamarádkou domlouváte, že zajdete na víno. Jednou se vám omluvila, že se jí to nehodí, a na druhý termín srazu nedorazila, protože si ho jednoduše nezapsala do diáře. Běží vám teď hlavou: „Chudinka, asi toho má moc v práci?“ Tak rychle změňte pravidla hry, protože takhle jen přicházíte o svůj čas a energii kvůli potřebám ostatních.
3. „Já za to nemůžu“ aneb Přehazovačka viny na ostatní
A jsme u druhého extrému. Máte v rukávu vždy pohotovou výmluvu, když se na vás za něco smete vlna kritiky? Za neodevzdaný úkol v práci mohou rozptylující kolegové, za zničenou knížku z knihovny může váš jezevčík. Opět je samozřejmě rozdíl mezi zdůvodněním a neustálým přehazováním viny. Někdy si situace zaslouží vysvětlení, že jste v tom nevinně. Ale nezapomeňte, že jste za sebe a své chování zodpovědní primárně vy.
4. „Radši to ani nebudu zkoušet“ aneb Vystrašená rezignátorka
Ne, nemluvíme tady o výzvách, na které nemáte fyzické ani psychické síly. Nikdo po vás nechce, abyste proskakovala hořícím kruhem, řeč je o výzvách a cílech, které by mohly zlepšit váš život, kdyby… kdyby vás pouhý strach z neúspěchu nezastavil na místě. Psychologové Andrew J. Elliott a Todd Thrash ve svém výzkumu vysvětlili, že někteří lidé jsou „orientovaní na cíl i za cenu diskomfortu“, zatímco jiní jsou „orientovaní na vyhýbání se nepohodlí“.
V něčem je náš mozek pohodlný a jednoduchý jako améba – miluje rituály a uspokojování základních potřeb, naopak nesnáší nebezpečí a bolest. Vystupovat z této komfortní zóny znamená postupně plnit svá přání, ale také budovat zdravou sebejistotu.
Je samozřejmě rozdíl mezi zdůvodněním a neustálým přehazováním viny. Někdy si situace zaslouží vysvětlení, že jste v tom nevinně. Ale nezapomeňte, že jste za sebe a své chování zodpovědní primárně vy.
Strach z překonávání výzev v dětech často zasejí rodiče, kteří přísně vyžadovali úspěch, zatímco chybám se naopak vysmívali nebo je trestali. Pokud rodiče považují občasné pády na zem za přirozenou součást snažení, jejich děti zpravidla umí přijímat přiměřené výzvy a místo frustrace mají při pádu v hlavě náhradní plán.
5. „Zase jsem to pokazila“ aneb Nemilosrdná sebemrskačka
Radši si ani nevybavujete své minulé chyby, abyste se nepropadli do spirály nekončící sebekritiky? Pak je něco špatně. Vlastní chyby jsou nejlepší učitelky, ovšem za předpokladu, že si ještě v pondělí nervete vlasy za páteční nevydařené rande.
Přísná sebekritika je zlozvyk, a pokud na něm nebudete průběžně pracovat, bude vás jako lepidlo držet pořád na stejném místě. Protože kdo nic nedělá, nic nepokazí, že? Ale bohužel taky ničeho nedosáhne…
6. „Kámoška má lepší život“ aneb Závistivá srovnávačka
Tuhle obzvlášť nepříjemnou roli v dětech často spouští ambiciózní rodiče, kteří ve svém nejlepším úmyslu poukazují na úspěšné příklady z okolí. „Podívej se na Honzíka, jak se dobře učí. Toho má na rozdíl od tebe učitelka ráda“ nebo „Janička chodí na gymnastiku a nemá takové faldíky jako ty.“
Je úplně jedno, že šlo o dobře míněnou inspiraci. Cítíte bolest té malé holčičky? Její máma právě dokazuje, že by měla radši úspěšné a krásné dítě ze sousedství (které má samozřejmě taky své chyby, jen se o nich nemluví).
Inspirativní lidé nám ve skutečnosti mohou pomoci růst. Ale život není závod a jediný člověk, na kterého byste se měli zaměřit, jste ve skutečnosti vy sami.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today