Nic nepotěší tak, jako neštěstí druhého, říká známá „lidová moudrost“. Historie nabízí nespočet příkladů, kdy se škodolibá radost jednoho člověka z utrpení, neštěstí nebo neúspěchu druhého demonstrovala, jako výsada „vrchnosti“ však byla málokdy zpochybňována, a když, tak s fatálními následky pro rebelujícího odvážlivce.
Nejznámější gladiátor Spartakus zorganizoval v gladiátorské škole v Capui roku 73 př. n. l. vzpouru, která přerostla v povstání, ohrožující samotnou existenci Římské republiky a jejích mocných. Spartakus byl po 2 letech v roce 71 př. n. l. poražen vojáky Římské říše pod vedením Marca Licinia Crassa, gladiátorské hry jako (mimo jiné) zábava pro šlechtu i široké masy si však v tomto případě v konečném důsledku vyžádaly zhruba 100 000 lidských životů jak na straně Spartakova vojska, tak na straně římské armády.
Tři tváře schadenfreude
Škodolibost, jak ji chápeme dnes, v naprosté většině případů postrádá příchuť bolesti a fyzické újmy. Jsou to už „jen“ takové ty drobnosti, jako když například někdo, komu nemůžete přijít na jméno, dostane v práci výpověď, nebo když vám někdo plamenně sdělí svůj názor na vaše řidičské schopnosti, a o pár metrů dál uvidíte jeho Audi obtočené kolem sloupu veřejného osvětlení.
Přestože (nebo protože?) je škodolibost obecně považována za společensky nepřijatelnou emoci, mnoho jazyků zná vlastní ekvivalent v psychologii zažitého německého pojmu schadenfreude, který, volně přeloženo, vyjadřuje radost z neštěstí jiných lidí.
Pokud se jí oddáváte bez sebereflexe, mohou vaše předsudky nekontrolovaně růst. Mohou způsobit, že budete doufat v exponenciálně se zhoršující zážitky těch, vůči kterým se nějak vymezujete. Můžete dokonce pocítit touhu je sami způsobit.
Výzkum, publikovaný v časopise New Ideas in Psychology, popsal tři vzájemně propojené formy schadenfreude – agresi, rivalitu a spravedlnost.
Rivalita schadenfreude podle jeho autorů vychází z naší potřeby sociálního srovnávání, třeba když někdo dává až příliš najevo radost z toho, že vás porazil v Člověče, nezlob se.
Agresivní schadenfreude pramení z pocitu sociální identity; pomáhá nám vymezit hranici mezi „nimi“, které nemáme rádi, a „námi“ – „jejich“ neštěstí tak pro nás může být odměnou. Příklad? Oblíbený fotbalový klub postoupí do Ligy mistrů a jeho největší rival ne. Jako fanoušek postupujícího klubu cítím škodolibost a superioritu nad fanoušky outsidera.
Spravedlnostní schadenfreude nám připomíná, že jedinci, kteří porušují sociální spravedlnost, budou nějakým způsobem potrestáni, a to je oklikou naše odměna za to, že se držíme svých zásad. Karma je zdarma, říkáme s gustem, když někdo dostane ochutnat trochu své vlastní hořké medicíny. To může pomoci udržet pocit spravedlnosti alespoň ve vlastní sociální bublině.
Dobrý sluha, špatný pán
Někdy nám tedy „neštěstí“ jiných pomáhá cítit se lépe, jindy může schadenfreude působit jako dávka vesmírné spravedlnosti. Z tohoto úhlu pohledu slouží jako psychologický štít proti pocitům nedostatečnosti a připomíná nám, že ve svých nedokonalostech nejsme sami.
Bezuzdná schadenfreude však může ohrozit váš morální kompas. Pokud se jí oddáváte bez sebereflexe, mohou vaše předsudky nekontrolovaně růst. Mohou způsobit, že budete doufat v exponenciálně se zhoršující zážitky těch, vůči kterým se nějak vymezujete. Můžete dokonce pocítit touhu je sami způsobit. A tady už nevinná škodolibost balancuje na hranici s územím posetém paragrafy.
Jak zmírnit schadenfreude
Tajemstvím, jak emocionální bestii schadenfreude zkrotit, je umírněnost a sebeuvědomění. Až tedy příště budete v duchu jásat třeba nad tím, že sousedova uštěkaného pinče v zahradě umlčela okolo procházející doga, na chvíli se zastavte a zeptejte se sami sebe, proč vlastně máte radost.
Pokud to bude proto, že ten uřvaný ratlík konečně narazil na někoho, z koho má respekt, je to v pořádku. Jásáte-li ale nad tím, že ona doga ho umlčela navždy, dost možná ve vás klíčí problém, nad kterým byste neměli jen tak mávnout rukou.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek