Ať už nás opustil někdo z našeho okolí nebo šlo o člověka, kterého jsme znali pouze z internetu nebo televize, někteří z nás mají tendenci pídit se po příčinách úmrtí o něco více, než je obvyklé. Hodiny googlují a zoufale hledají vodítka, která by mohla poskytnout vysvětlení. Jiní dokonce kontaktují blízké zemřelého a sotva vyjádří soustrast, vytasí neomalenou otázku: „Co se stalo?“
Je to prostá neomalenost, nedostatek empatie a respektu k pozůstalým, nebo za tím může být i něco víc? Postupy nalézání odpovědí se mohou lišit, ale impuls, který nás k tomu vede, bývá stejný.
V sebeobraně
„Myslím, že když slyšíme o někom, kdo zemře v mladém věku, otřese to naším smyslem pro normálnost a způsobem, jakým konceptualizujeme svět,“ říká licencovaná terapeutka Rachel Thomasianová. „Operujeme s obecným přesvědčením, že lidé žijí do vyššího věku, a pokud nedojde k velké katastrofě, zemřou dlouho po odchodu do důchodu. Věřím, že toto je způsob, jakým nás náš mozek chrání před obavami z věcí, které se ve skutečnosti mohou stát kdykoliv.“
„Lidé mají přirozený strach ze své vlastní smrti, takže když slyší o předčasném úmrtí někoho jiného, potřebují znát důvod, aby měli pocit kontroly a možnost se tomu pokusit zabránit ve svém vlastním případě,“ vysvětluje Thomasianová.
Přirozeně předpokládáme, že zemřeme poklidně ve spánku ve vysokém věku. „Když pak musíme čelit realitě, že někdo zemřel mladý, vytváří to konflikt s tímto předpokladem a my se ho snažíme vyřešit získáním dalších informací,“ říká klinická psycholožka Zainab Delawallaová. „Chceme sami v sobě posílit myšlenku, že nám se to nestane.“
Potřeba znát příčinu smrti také pramení z naší přirozené lidské zvědavosti. „Snaha porozumět tomu, jak a proč někdo zemřel, souvisí s konceptem, který sociální psychologové nazývají ‚kognitivní uzavření‘,“ říká Becky Stuempfigová, terapeutka z jižní Kalifornie. „Úroveň této potřeby se u každého z nás liší, často se však zvyšuje následkem stresujících událostí, jako je úmrtí. Náš mozek zápasí s neznámým – klid získáme, když dokážeme na otázku ‚proč‘ odpovědět a rozptýlit tak záhadu kolem ztráty.
Když to zajde poněkud daleko
Není nic špatného na tom pídit se po detailech, které nám umožňují dát řád věcem, které působí chaoticky. Neznámý proces smrti a to, co se stane po ní, do této kategorie rozhodně spadá.
„Snaha pochopit, jak a proč někdo zemřel, pramení pro některé z touhy oddálit děsivou představu smrti prodloužením života a vyhnutím se všemu, co smrt způsobilo,“ říká Stuempfigová. „Zjevné je to tehdy, když zemře dítě. Ztráta dítěte je tak nepřirozená a traumatická, že lidé potřebu porozumět příčině jeho smrti někdy pociťují v zoufalé snaze nalézt nějaký smysl v situaci, o níž si myslí, že nikdy neměla nastat,“ dodává.
Pokud jste osobu, která zemřela, dobře neznali, zvažte, jak byste mohli svou fixaci nasměrovat do něčeho pozitivnějšího.
Pokud se ale vaše touha dozvědět se příčinu něčí smrti promění v posedlost a naruší vaše každodenní fungování, je čas zpozornět. Thomasionová upozorňuje na extrémní případy, kdy se lidé na zjišťování všemožných příčin předčasné smrti natolik fixují, že u nich vypuknou úzkostné stavy. Zeptejte se proto sami sebe, zda vaše touha po těchto informacích nesouvisí s hlubším problémem, který byste měli vyřešit s profesionálním terapeutem.
První pomoc si můžete poskytnout sami
Pokud se potřebou zjistit příčinu něčí smrti cítíte pohlceni, zkuste změnit své myšlení. Prozkoumejte zdroj své frustrace a zeptejte se, jaká pozitiva pro vás plynou z toho, že zjistíte důvod, a jaká budou negativa, když ho nezjistíte.
„Pokud touha pramení z obav o osobní zdraví nebo z touhy ochránit členy rodiny před potenciálně nebezpečnými situacemi, mohou otevřené diskuse a aktivní kroky jednotlivci umožnit znovu získat pocit kontroly – například, pokud další okolnosti naznačují, že zesnulý spáchal sebevraždu nebo došlo k úmrtí po požití návykových látek,“ říká Stuempfigová. „Událost pak lze využít k otevření citlivého tématu s dospívajícími, o jejichž zdraví a bezpečnost máte jako rodiče přirozenou starost,“ vysvětluje.
Vyhněte se však odsuzujícímu chování – pokud někdo zemřel na předávkování, můžete mít pocit, že si zaslouží méně empatie než někdo, kdo zemřel při autonehodě nebo letecké nehodě,“ popisuje Racine Henryová, newyorská licencovaná manželská a rodinná terapeutka. „Věnujte čas přemýšlení o tom, co to říká o způsobu, jakým jednáte s ostatními,“ podotýká.
Definitivnost smrti může vyvolat vážnou úzkost a strach. Pokud jste osobu, která zemřela, dobře neznali, zvažte, jak byste mohli svou fixaci nasměrovat do něčeho pozitivnějšího. Delawallaová namísto zběsilého hledání informací, které by potvrdily, že ‚to se mi nestane‘, doporučuje pracovat na tom, abychom přijali, že nikdo z nás neví, kdy budeme vlastní smrti čelit. „Víme však a máme mnohem více možností, jak žít náš život. Vynakládejme na to více energie.“
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Huffington Post
