Stalo se vám, že jste se bavili o případu ze zpráv, kdy byl někdo napaden, zraněn nebo zabit, a najednou kdosi prohlásil, že si za to oběť mohla sama? Tomuto nesympatickému postoji se říká „victim-blaming“ neboli „obviňování oběti“ a podle nové německé studie psycholožky Claudie Sassenrathové z Ulmské univerzity je jedním z rysů takzvaného každodenního sadismu. Pro Psychology Today o tom píše profesorka psychologických a mozkových věd na Massachusettské univerzitě Susan Krauss Whitbourneová.
Ačkoliv dříve odborníci vysvětlovali obviňování obětí tím, že si takto lidé udržují víru ve „spravedlivý svět“ – tedy že každý dostane to, co si zaslouží – nestačí to k vysvětlení nedostatku empatie, kterou někteří vůči trpícím projevují. K individuálním rozdílům v postojích k obětem totiž přispívá osobnost. Jak uvádí německý výzkum, lidé s vysokou mírou každodenního sadismu „reagují se sadistickým potěšením spojeným s malým empatickým zájmem o utrpení druhých“. Neempatickou reakci těchto lidí nevede morální odsudek, ale potěšení z toho, že se druhým stalo něco zlého.
Obviňování obětí někým z okruhu vašich známých by mělo sloužit jako varování před každodenním sadistou – ačkoliv ne každý, kdo viní oběti, takovým člověkem pochopitelně je. Jak poznáte rozdíl?
Na co si dát pozor
Každodenní sadisté rádi sledují nejen trápení ostatních, ale mohou ho pro své pobavení také sami způsobovat. Mohou se k vám chovat hrubě, bezohledně, posmívat se vám za zády nebo vás manipulovat, aby upevnili svou dominanci. To jsou ostatně některé z vlastností z dvanáctipoložkového dotazníku CAST (Comprehensive Assessment of Sadistic Tendencies), který vypracovala psycholožka Erin Buckelsová z Winnipegské univerzity. Dotazník slouží k posouzení sadistických sklonů. Obsahuje tři škály se čtyřmi položkami v každé z nich. Každá se pak hodnotí na stupnici od jedné (rozhodně nesouhlasím) do pěti (velmi souhlasím):
Pokud máte tendenci přitahovat každodenní sadisty do svého života – ať už v práci, nebo ve společenských vztazích – zeptejte se sami sebe, proč jste dosud tento druh chování tolerovali.
Přímý verbální sadismus:
- Na střední škole jsem byl na některé lidi záměrně zlý.
- Rád si dělám legraci na účet druhých.
- Záměrně jsem někoho napálil a smál se, když pak vypadal hloupě.
- Možná jsem to neměl dělat, ale nikdy mě nepřestalo bavit vysmívat se některým spolužákům.
Obětní sadismus:
- Rád se dívám na videa, kde se lidé perou.
- Ve videohrách se mi líbí realistické stříkání krve.
- Baví mě sledovat zápasy v kleci (nebo MMA), kde není úniku.
- Občas si přehrávám oblíbené scény z krvavých filmů.
Přímý fyzický sadismus:
- Baví mě fyzicky ubližovat lidem.
- Baví mě mučit lidi.
- Mám právo dávat určitým lidem hrubé příkazy.
- Ovládám jiné pomocí strachu.
V průzkumu s mezinárodním vzorkem lidé nejčastěji dosahovali průměrného skóre 2 (nesouhlasím), přičemž většina se pohybovala v rozmezí 1 (rozhodně nesouhlasím) až 3 (ani souhlasím, ani nesouhlasím). Buckelsová i přesto došla k závěru, že „kruté chování je běžnější, než si většina lidí uvědomuje“. „Pokud byste tedy hodnotili někoho, koho znáte a o kom si myslíte, že by v průměru dosáhl na 4, mohlo by to být znamení, že pro vás bude lepší se bez něj obejít,“ upozorňuje odbornice.
Jak se bránit?
Psycholožka Traci Steinová doporučuje věnovat pozornost svým pocitům. Každodenní sadisté mohou být mimořádně zdatní ve vyvolávání studu, hněvu nebo pocitu zrady – stejně tak ve vás dokáží vyvolat pocit viny z toho, že kvůli nim tyto pocity zažíváte, varuje ve svém textu pro Psychology Today. Zbavte se také nadějí na změnu, „uzdravení“ nebo „nápravu“ každodenního sadisty. Nebude to fungovat. Vzdejte se také naděje, že tento člověk uzná svou chybu, zdůrazňuje Steinová.
Zpočátku se bude každodenní sadista vašim snahám o změnu vašeho vztahu pravděpodobně bránit, ale pokud budete důsledně dodržovat nové hranice, nakonec bude muset hledat svou 'dávku' jinde.
Steinová také upozorňuje, že každodenní sadisté dokáží neobyčejně dobře rozpoznat, kdo bude tolerovat, popírat či racionalizovat jejich škodlivé chování – nebo za něj dokonce přebírat odpovědnost. „Pokud máte tendenci přitahovat každodenní sadisty do svého života – ať už v práci, nebo ve společenských vztazích – zeptejte se sami sebe, proč jste dosud tento druh chování tolerovali,“ píše psycholožka. Radí vypsat si plusy a minusy, které vám vztah s těmito lidmi přináší. „Vyhledejte podporu u těch, kteří respektují vaše hranice a chovají se k vám dobře,“ dodává.
Pokud jde o někoho, s kým budete i nadále nějakým způsobem v kontaktu (například šéf nebo příbuzný), zamyslete se nad tím, jaké hranice si potřebujete stanovit, abyste se cítili bezpečně. To může znamenat omezení četnosti a/nebo délky setkávání či omezení toho, co tomuto člověku budete říkat. Možná zjistíte, že je nutné kontakt úplně přerušit, a to buď na určitou dobu, nebo na neurčito. „Zpočátku se bude každodenní sadista vašim snahám o změnu vašeho vztahu pravděpodobně bránit, ale pokud budete důsledně dodržovat nové hranice, nakonec bude muset hledat svou 'dávku' jinde,“ říká Steinová.
Mnoho lidí se nicméně jen těžko vyrovnává s myšlenkou, že někdo, koho znají, má potěšení z jejich utrpení – zejména pokud je to někdo blízký. Obvyklou reakcí je proto popření problému, upozorňuje Steinová. Objektivní pohled na realitu v takovou chvíli může poskytnout odborník, který vám zároveň může pomoci vypracovat plán, jak se chránit.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today