Duševní zdraví určují nejen geny, ale také výchova. A když je odmalička primární pečující osoba pološílená, ponese si její potomek následky až do smrti. Tento článek je o lidech, kteří vyrůstali s jedním nebo oběma rodiči, kteří splňují větší část narcistických charakterových znaků, mezi které mimo jiné patří neschopnost přiznat chybu, manipulativní tendence a pasivní i otevřená agresivita.
Pro začátek musím podotknout, že v lifestylových časopisech je nejspíš už trochu přenarcisováno. Přívlastek „narcistický“ je poněkud nadužíván – většina lidí, kteří se narcisticky chovají, by diagnózu poruchy osobnosti u psychiatra nejsíš nedostali. Pokud se ale někdo chová hnusně, tak je úplně jedno, jestli má přímo poruchu osobnosti anebo je to prostě jenom k***t.
Golden child vs. scapegoat
Uživatelka u/cupcakepantry byla v dětství černou ovcí rodiny. Na redditu se v diskuzi r/raisedbynarcissists svěřila s tím, jaké bylo vyrůstat s narcistickou matkou. Nejvíc ze všeho se jí dotklo, že „zapomněla“, co pro ni udělala, a zásluhy za to připsala její mladší sestře.
Uživatelka píše: „Matka dávala přednost mojí mladší sestře vždycky. Možná proto, že sestra byla krásná a štíhlá a představovala pro ni její malou kopii. Měla všechno, co si matka přála pro sebe. Zato na mě kladla mnohem větší nároky. Ji chválila, mně nadávala. Když jsme byly v pubertě, máma onemocněla rakovinou a nějakou dobu byla upoutaná na lůžku. Byla jsem to já, kdo jí dělal chůvu a ošetřovatelku, moje sestra pomáhala minimálně. Matka se sice uzdravila, ale na to, že jsem jí pomáhala hlavně já, se rozhodla zapomenout. Dnes tvrdí, že se o ni starala hlavně moje sestra a já jsem nevděčný spratek.“
Narcista sám sebe vidí jako velkorysého mučedníka, který pro své děti obětoval všechno. Obzvlášť v tom vynikají otcové, kteří tráví dlouhé dny v práci, kde polovinu pracovní doby žvaní s kolegy nebo hrají pasiáns.
Narcisté si rádi minulost interpretují, jak se jim to hodí. Jak si „pamatují“ svoji výchovu?
Chtějí medaili za to, že dítě ubytovali a nenechali ho umřít hlady
Narcista sám sebe vidí jako velkorysého mučedníka, který pro své děti obětoval všechno. Obzvlášť v tom vynikají otcové, kteří tráví dlouhé dny v práci, kde polovinu pracovní doby žvaní s kolegy nebo hrají pasiáns. Večer přijdou domů, aniž by s dětmi prohodili slovo. O víkendu pak hlavně koukají do mobilu, ale stejně se prohlásí za obětavého otce roku. Myslí si, že si zaslouží uznání za úplně základní věci, které má povinnost vykonávat každý, kdo se rozhodne si děti pořídit a nechat si je v péči. Ale později je překvapený, že to pro jeho rodinu nebylo dost. Od svých dětí během výchovy i v dospělosti očekávají vděk za to, že je vůbec přivedli na svět, krmili je, šatili a poskytovali jim ubytování. Nedochází jim, že kdyby něco z toho zanedbávali, byli by trestně postižitelní. Neuvědomují si, že když už si někdo pořídí dítě, je jeho povinností se o něj starat, nebo péči o něj přenechat někomu kompetentnímu.
Vedou si záznamy o tom, co všechno pro děti udělali
Skoro žádný narcis není na svoje blízké zlý pořád, pak by ho totiž mohli opustit. Jsou období, kdy jsou laskaví, aby jim to mohli později omlátit o hlavu. Když se jim něco nepodaří nebo někomu ukřivdí, mluví o tom jako o prkotině a ublížené obviňují z přecitlivělosti. Naopak svoje dobré skutky zveličují a rádi je všem připomínají. Ideální je, když dobrý skutek vykonají tak, aby jim bylo svědkem co nejvíc lidí. Chtějí před přáteli, sousedy i širší rodinou dobře vypadat. To, co se stalo za zavřenými dveřmi, se totiž nepočítá. Když u toho byly pouze jejich děti, mohou se pak vymluvit, že si to jenom špatně pamatují.
Myslí si, že se k dětem chovali tak, jak si zasloužily
Když je v rodině více dětí, narcistická dynamika nabírá na síle. Rodiče mají vždy svého oblíbence a obětního beránka. Ani se nesnaží být fér – dělají to vědomě, dává jim to pocit moci a schopnost s dětmi lépe manipulovat.
Lidé se dnes přestávají bavit se svými rodiči víc než kdy jindy. Vysvětlení si rodiče mohou najít kdejaká, ale děti se s nimi nebaví nejčastěji proto, že jsou z kontaktu s nimi na prášky.
Využívají toho, že děti na sebe žárlí, staví je proti sobě, a dokonce je otevřeně porovnávají. Jejich zraňující slova si pak mohou pamatovat až do dospělosti. Oblíbenému dítěti se říká „golden child“, tomu méně šťastnému „scapegoat“. Golden child dává rodiči pocit úspěšnosti, vidí v něm svůj odraz a to mu umožňuje ignorovat vlastní pocit méněcennosti. Mohou se vyžívat například v tom, že dítě dělá gymnastiku, protože v ní kdysi chtěli uspět sami. Chtějí se přes svoje „golden child“ se zpožděním realizovat.
Na „scapegoat“ rodiče svádí všechny problémy, za které mohou oni sami. Třeba za svoji nezvládnutou agresi a vztek. Typicky: „Kdyby ses nechoval tak strašně, nemusel bych na tebe tolik křičet.“ U dítěte, které bylo černou ovcí, je vysoká pravděpodobnost, že mu v dospělosti dojde, co jsou rodiče vlastně zač, a kontakt s nimi přeruší. A rozhodně to není jejich vina.
Diví se, že se s nimi jejich dospělé děti nebaví
Mohou třeba tvrdit, že za to může jejich ex a druhý rodič, který je před dítětem pomluvil a jejich vztah tak pokazil. Nebo za to mohou vinit společnost: třeba že děti propadly woke propagandě a se svými starými dobrými rodiči se odmítají bavit, protože nejsou dostatečně progresivní. Nebo si jejich odmlku vysvětlují tak, že se dítě dostalo do manipulativního vztahu, kde je partner nebo partnerka nutí rodiče odříznout. Lidé se dnes přestávají bavit se svými rodiči víc než kdy jindy. Může to být proto, že se více rozšiřuje povědomí o duševním zdraví. Vysvětlení si rodiče mohou najít kdejaká, ale děti se s nimi nebaví nejčastěji proto, že jsou z kontaktu s nimi na prášky.
Reklama
foto: ČSFD, zdroj: Autorský článek