„Nejste výjimeční,“ hlásá titulek jedné z devíti ústředních kapitol bestselleru, jež byl Lidovými novinami označen za „self-help knihu naší generace“. Jeho autorem je americký blogger Mark Manson a jmenuje se Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le. Mansonovi se podle Lidovek podařilo „prodat světu myšlenky, které se nepříjemně čtou, odlehčenou, vtipnou a především neodolatelnou formou“. Co chtěl tedy titulkem o naší nevýjimečnosti básník říci?
Zkreslený obraz reality
Manson ve své knize pojednává o dvou vzájemně se doplňujících fenoménech současné doby. A sice o diktátu výjimečnosti a syndromu průměrnosti. Manson říká, že žijeme v době, kdy se výjimečnost stala normálností. Jakmile pustíme televizi, rádio nebo otevřeme internet, jsme bombardování extrémy. O tom, že novinové titulky nebo televizní zpravodajství jsou koncipovány tak, aby přitáhly naši pozornost (tedy čím skandálnější, tím lepší) už řada z nás ví. A i když na tradiční média je současná generace už schopna nahlédnout s větším odstupem („Babi, nesmíš věřit všemu, co říkají v televizi!“), propadá zase jinému, snad ještě masivnějšímu (a masovějšímu) přílivu extrémů ze sociálních sítí.
Schválně se zamysleme nad tím, co z 90 % vidíme, pokud otevřeme YouTube, TikTok nebo Instagram. Možná je to živelná pohroma, vyrýsované tělo zvedající neuvěřitelné váhy, 90 letá žena chystající se skočit bungee jumping či motivační řeč Steva Jobse. Ať tak či onak, dost možná je to něco výjimečného, co se podaří jenom zlomku lidí ve zlomku jejich života.
Paradoxně, být na dně, na opačném konci spektra, zkrátka looser, je obvykle vnímáno příznivěji, než být tak nějak uprostřed. Být průměrný znamená být nikdo.
Jenže proto, že nám YouTube současně neukazuje Steva Jobse, jak věší prádlo, ani babičku, která celé dny sedí doma u televize a sem tam vyzvedne vnoučata ze školky, je snadné si v hlavě poplést, co že je to ta „normální“ realita. Jistě, média nesdílí nudné věci, proč by to dělala? Média chtějí naši pozornost, protože naše pozornost je to, co média živí. Jenomže pokud potom jejich obsah konzumujeme bez kritické reflexe, začneme ho dřív nebo později považovat za normu.
Narcistické bažení po extrémech
S onou normou začneme následně porovnávat svůj život a stavíme na ní svá očekávání, své cíle a představy. Manson upozorňuje, že se tím dostáváme do střetu realit. Té jedné, která na nás sálá z veřejného prostoru, a z té druhé, kterou žijeme. Jenže naše vlastní realita není ani zdaleka tak fantastická a my nejsme ani zdaleka tak výjimeční jako (zdánlivý) zbytek světa. Z toho důvodu zažíváme bolest, nejistotu, zklamání, zmatek a nespokojenost se sebou a svým životem.
Náš mozek se s tímto rozporem realit umí vypořádat v zásadě dvěma způsoby. Buďto usoudíme, že my jediní jsme správně a zbytek světa je v nepořádku, anebo naopak dojdeme k tomu, že svět kolem nás je v pořádku, a tím pádem musí být něco špatně s námi. Obě varianty jsou bolestivé a vyčleňují nás ze společnosti. Je to vlastně forma narcismu, protože jde o přesvědčení, že já (a pouze já) mám něco jinak než všichni ostatní. Bažíme po extrémech a vzrušení a v úniku před bolestí a nespokojeností se uchylujeme k (více či méně) nezdravým kompenzacím a závislostem. Jinými slovy: buď se snažíme svůj život udělat tak výjimečným/zábavným/vzrušujícím jako ten, který vidíme na krátkých virálních videích, anebo se snažíme potlačit bolest z toho, že nám to nejde. A mezitím děláme spoustu hloupostí a nerozvážných rozhodnutí.
Nevidíme, že bouchač, co zvedá 300 kg na benchi, předtím trávil v posilovně několik hodin denně. Třeba i 20 let. A to nebylo výjimečných dvacet let, to bylo všedních a nudných 20 let opakování stejné rutiny.
Na kult výjimečnosti navazuje další trend, o kterém Manson píše a který můžeme pojmenovat jako syndrom průměrnosti. Zatímco výjimečnost se stala naší novou metou, z průměrnosti je naopak takřka nadávka. Být průměrný, v davu, šedá ovce je v dnešní době synonymem neúspěchu a selhání. Paradoxně, být na dně, zkrátka looser, je obvykle vnímáno příznivěji, než být tak nějak uprostřed. Být průměrný zkrátka znamená být nikdo.
Bojíme se průměrnosti jako čert kříže a klademe na sebe nereálná očekávání. V touze po pozornosti a uznání (od sebe i od okolí) se neustále snažíme být „víc“. Tíhneme k radikalismu, přehnanému individualismu a extravaganci. Toužíme po extrémech a zároveň ztrácíme schopnost oceňovat a užívat si běžné chvíle obyčejného života.
Nepříjemný odraz skutečnosti
Jak je to tedy doopravdy? To nám Manson v knize servíruje bez okolků. „Většina z nás není výjimečná.“ Většina z nás je jednoduše průměrná ve většině věcí, které děláme. Vychází to už ze samotné definice výjimečnosti. Pokud bychom byli výjimeční všichni, tak by nebyl výjimečný nikdo. Nejenže tedy nemůžeme být výjimeční všichni, ale ani většina z nás. A je proto vcelku zbytečné o to usilovat. A pokud je někdo výjimečný v něčem, je nejspíše průměrný nebo špatný v něčem jiném. „Brilantní businessmani jsou většinou k ničemu v osobním životě. Špičkoví atleti jsou často povrchní a hloupí jako kámen po lobotomii. Mnoho celebrit patrně ví o životě stejně málo jako lidé, kteří na ně obdivně hledí a následují jejich každý krok“, píše Manson.
„Ty útržky, které vidíme v médiích a reklamách. Ty střípky výjimečnosti, co se nám prezentují jako standard, jsou ve skutečnosti pouze několika procenty populace. Je to zlomeček lidí úplně nahoře a zlomeček lidí úplně dole a celá ta křivka, celých 7 miliard lidí, se pohybuje někde mezi tím,“ ukazuje Manson na grafu tentokrát v krátkém videu s názvem „Jak se stát výjimečným (a nebo ne)“.
Buď se snažíme svůj život udělat tak výjimečným/zábavným/vzrušujícím jako ten, který vidíme na krátkých virálních videích, anebo se snažíme potlačit bolest z toho, že nám to nejde.
V médiích také často nevidíme ten příběh kolem. Úsilí, které k výjimečnosti vedlo. Nevidíme, že bouchač, co zvedá 300 kg na benchi, předtím trávil v posilovně několik hodin denně. Třeba i 20 let. A to nebylo výjimečných dvacet let, to bylo všedních a nudných 20 let opakování stejné rutiny. Navíc je tenhle moment možná zrovna vrcholem jeho kariéry a možná už ho nikdy nezopakuje. Pro to, aby dosáhl výjimečnosti v této oblasti, se dost možná musel vzdát velké spousty věcí a udělat řadu kompromisů v jiných oblastech života.
Emoční fast food vs. zelenina
„Každý může být výjimečný a dosáhnout velkého úspěchu.“ Fráze tohoto typu se možná hezky poslouchají, ale kromě krátkodobého dopaminového nakopnutí nám nic podstatného nepřináší. Takové větičky jsou podle Mansona jako emoční fast food, prázdné kalorie. Pro dlouhodobé a udržitelné zdraví ale potřebujeme konzumovat emoční zeleninu. Ta může znít třeba jako: „Moje kroky ve skutečnosti nehrají až tak velkou roli v celkovém běhu věcí,“ nebo „většina života bude nudná a všední a to je v pořádku“. Pokud jsme se roky cpali hamburgery a zapíjeli je colou, tak nám zeleninový salát bude na začátku dost možná připadat fádní a bez chuti. Možná se nám z něj bude dokonce zvedat žaludek. „Ale když vytrváme, začneme se postupně cítit lépe a zdravá strava nám začne chutnat,“ píše Manson.
Přijetí všednosti a obyčejnosti života nám uvolní ruce k dosahování toho, čeho skutečně dosahovat chceme. Aniž bychom se za to odsuzovali a nutili se následovat vzletné cíle, které nám nejsou vlastní. Začneme si víc vážit obyčejných všedních věcí a staneme se celkově šťastnější a vyrovnanější.
Takže se zhluboka nadechněme a řekněme si, že většina z nás prostě zůstane průměrná, ať se nám to líbí nebo ne a ať se budeme snažit sebevíc. Přijde vám to demotivující? Výborně, máte za sebou první konfrontaci se salátem. A můžete se začít ptát sami sebe, proč skutečně tak moc potřebujete být výjimečnými? Co se stane, pokud nebudete?
Přijetí průměrnosti navíc neznamená, že výjimečnosti nemůžeme dosáhnout. Pouze to, že už ji nepotřebujeme mít za každou cenu. Tím se zbavujeme vnitřního tlaku a tenze. „Přijetí všednosti a obyčejnosti života nám uvolní ruce k dosahování toho, čeho skutečně dosahovat chceme. Aniž bychom se za to odsuzovali a nutili se následovat vzletné cíle, které nám nejsou vlastní. Začneme si víc vážit obyčejných všedních věcí a staneme se celkově šťastnější a vyrovnanější,“ říká Manson.
Snížit laťku
K podobnému závěru docházejí i Vojtěch Hlaváček a Jiří Kryštof Jarmar, autoři úspěšného podcastu Brain We Are. V epizodě, kde označují hon za výjimečností za ducha dnešní doby, navrhují mimo jiné, abychom snížili laťku. Vlastní zkušeností totiž došli k tomu, že když polevili ze svých cílů a očekávání, tak nejenže se jim ulevilo, ale paradoxně začali dokonce dosahovat větších úspěchů. Příhodný tip v době, kdy se vzduchem pomalu začíná ozývat sousloví novoroční předsevzetí.
Já sama mám tutéž zkušenost. Když jsem se před lety začala zabývat osobním rozvojem, zásadně jsem překopala rozvržení času a energie mezi jednotlivé oblasti svého života. Do té doby pro mě bylo alfou a omegou studium, kterému jsem věnovala prakticky všechen svůj prostor. Všechno ostatní jsem si plánovala až do „volna“, které mi zbylo po splnění studijních povinností. A protože tenhle zbylý čas se většinou úspěšně blížil nule, není se čemu divit, že ostatní oblasti mého života, jemně řečeno, pokulhávaly. V rámci nového režimu jsem si nastavila fixní čas pro jednotlivé činnosti. Řekla jsem si tedy například, že se budu tři hodiny učit, potom se sejdu s kamarády, pak budu mít čas pro sebe a večer půjdu brzy spát, i když mám druhý den zkoušku. Jinými slovy jsem přestala usilovat o to, být výjimečnou studentkou. A současně jsem si dala pozor, aby mě vlastní perfekcionismus nepřiměl místo toho usilovat o to být výjimečnou kamarádkou, dcerou, sportovkyní nebo kuchařkou.
Ze začátku pro mě byla ta představa nudná, nekomfortní a bez smyslu. Zdálo se mi, že všechno dělám tak nějak napůl a nic pořádně. V ničem nejsem výjimečná. To byly moje první sousta emočního salátu. Po několika měsících se ale dostavily výsledky. Moje životní spokojenost rapidně vzrostla. V oblastech, které dřív byly na bodě mrazu, jsem se dostala na příjemných a udržitelných 60–70 %. A moje studijní výsledky? Ty se k mému údivu vlastně vůbec nezměnily.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
