„Mnoho pacientů za mnou přichází, protože jsou ve svých vztazích nespokojeni a stále se u nich opakují tytéž zraňující a destruktivní vzorce. Jak řeklo několik z nich: ‚Je to, jako bych uvízl v kruhu a nebylo z něj cesty ven.‘ Jedna z mých pacientek například věřila, že pro žádného partnera není dost dobrá. Jiný pacient si dělal starosti o svou rodinu a neustále příbuzným radil, nebo pro ně něco dělal,“ popisuje ve svém textu pro The Washington Post psychiatr a docent na University of Maryland School of Medicine Christopher W. T. Miller.
Všichni jsme jistě zažili podobné situace, které nás trápily a probouzely verze nás samých, které se nám nemusely líbit. Podle Millera se to může dít proto, že mnozí z nás si přehrávají nevhodné vzorce chování, které vznikly v raném dětství v reakci na nefunkční prostředí.
Stres a nezdravý vývoj mozku
V prvních několika letech života se nacházíme v takzvaném senzitivním období vývoje mozku. Tehdy má prostředí, ve kterém žijeme, nejsilnější a nejtrvalejší vliv na to, jak se formují naše nervové obvody. Při kontaktu s okolím si vytváříme vzorce toho, co se za určitých okolností stane, tedy model akce a reakce, a to včetně toho, co můžeme od druhých očekávat a jak se při interakci s nimi a po ní cítíme.
Vzdát se kontroly bylo pro mého druhého pacienta obtížné. Tím, že neustále nahlížel do života druhých, se vyhýbal pohledu do sebe sama – na místo, které v jeho dětství nebylo hodno ničí pozornosti. Při naší společné práci však začal objevovat svou vlastní mysl a emocionální svět a poprvé pochopil svou vlastní hodnotu.
Pokud vyrůstáte v láskyplném prostředí, trvá senzitivní období déle, což vám pomáhá rozvíjet pružnější a diferencovanější myšlení. Pokud je však prostředí drsné nebo příliš kritické, může vyšší míra stresu senzitivní období zkrátit, což způsobí, že se mozek vyvíjí rychle a neúplně. To omezuje schopnost flexibilně promýšlet situace – zejména ty stresové a také je pak pro nás obtížnější přerušit negativní myšlenkové smyčky. Ocitáme se v zajetí opakujících se typů vztahů, s omezeným vnímáním sebe sama a druhých.
Souvislost s dětstvím
„Moje pacientka, která měla problémy v milostných vztazích, vyrůstala s rodiči, kteří na ni byli milí pouze tehdy, když vynikala ve škole, a vyjadřovali silné zklamání, když se jí nedařilo. To, že byla sama sebou, nikdy nestačilo k tomu, aby byla milována. Proto k sobě byla nadměrně kritická. Když se ji lidé snažili uklidnit, stáhla se do sebe s přesvědčením, že ‚to prostě nechápou‘ a že by jim bylo lépe bez ní,“ vypráví Miller.
„Pacient, který si dělal přehnané starosti o svou rodinu, byl nejstarší z pěti dětí. Když vyrůstal, musel často pomáhat své svobodné matce s péčí o sourozence. Rozhovory s jeho matkou se vždy točily kolem ostatních dětí. ‚Nepamatuji si, že by se mě zeptala, jak se mám. A po nějaké době jsem se na to přestal ptát i sám sebe,‘ řekl. V dospělosti se k členům rodiny nadále choval jako k dětem, což způsobilo, že ho vnímali jako panovačného a dotěrného,“ uvádí Miller další příklad z praxe.
Nic není fixní
Jak ukazují příklady Millerových pacientů, způsob, jakým vnímáte vnější svět, je často odrazem vašeho vnitřního světa. Pokud na sebe i na druhé pohlížíte negativně, budete s lidmi možná komunikovat způsobem, který potvrzuje vaše očekávání – jako by každý člověk měl již přidělenou roli a scénář. Miller upozorňuje, že to tak ale nemusí být – v těchto vzorcích nejste uzamčeni.
Rané zkušenosti sice mohou hrát velkou roli, ale mozek se po skončení senzitivního období nepřestává vyvíjet. Učením se, změnou životního stylu nebo terapií se vytvářejí nová spojení a cesty. Vzorce mohou změnit i nové vztahy, zejména pokud neodpovídají raným modelům, které už znáte. Miller také nabízí konkrétní strategie, které vám podle něj mohou pomoci staré vzorce opustit:
1) Sebeuvědomění jako základ
Najděte si prostor pro zamyšlení nad tím, jak funguje vaše mysl a jak jste se dostali do současné situace. To je podle Millera důležitý krok při přetváření vztahů – se sebou samým i s ostatními. S prohlubujícím se sebeuvědoměním vám změna bude připadat stále reálnější. Když vás to při interakci s druhými lidmi táhne k tomu, abyste udělali nebo řekli něco neužitečného, zastavte se a zamyslete se nad tím, co se děje. Vytvoření prostoru pro zamyšlení vám pomůže neopakovat škodlivé vzorce, kterými reagujete.
„Vzdát se kontroly bylo pro mého druhého pacienta obtížné. Tím, že neustále nahlížel do života druhých, se vyhýbal pohledu do sebe sama – na místo, které v jeho dětství nebylo hodno ničí pozornosti. Při naší společné práci však začal objevovat svou vlastní mysl a emocionální svět a poprvé pochopil svou vlastní hodnotu,“ říká Miller.
Pokud je prostředí drsné nebo příliš kritické, může vyšší míra stresu senzitivní období zkrátit, což způsobí, že se mozek vyvíjí rychle a neúplně. To omezuje schopnost flexibilně promýšlet situace – zejména ty stresové a také je pak pro nás obtížnější přerušit negativní myšlenkové smyčky.
2) Trpělivost nade vše
Vaše pocity a chování vás možná frustrují, ale vzhledem k vašim raným zkušenostem byly v určitém okamžiku nezbytné. Proto k sobě buďte shovívaví a mějte trpělivost. „Moje první pacientka potřebovala čas, aby mohla truchlit nad idealizovaným vztahem, který nikdy se svými rodiči neměla a nikdy mít nebude. Uvědomila si, že nejudržitelnější vztahy jsou takové, v nichž se všichni cítí doceněni. Naučila se také milovat ,chybnou verzi sebe sama‘. Protože, jak sama říká, ta je jejím skutečným já,“ popisuje Miller.
3) Pochopení pro druhé
Pokud zažíváte nějakou nepříjemnou interakci s druhým člověkem, uvědomte si, že i jeho ovlivňuje minulost. „Jedna moje pacientka, která měla problém s nízkým sebevědomím, začala časem přemýšlet o tom, proč se definuje svými chybami. Uvědomila si, že ji ostatní často uznávají a že negativní názory lidí by neměly mít takovou sílu, jakou jim přisuzuje. Také si uvědomila, že lidé, kteří ji nespravedlivě kritizovali, měli stejně jako ona pocit, že chyby mají hrozné následky a je třeba se jich vyvarovat.
Soustředění se na vlastní chyby mohlo být jejím způsobem, jak zvládnout pochybnosti o sobě samé – když přijala, že i ostatní chybují, dodalo jí to pocit, že má věci pod kontrolou a méně se vystavuje riziku,“ vysvětluje Miller.
Ať už je vaše hypotéza o druhých správná, nebo ne, zaujmutí empatického přístupu zjemní váš postoj a do dalšího setkání vstoupíte s jiným pohledem. „Když si vytvoříme prostor pro laskavost vůči sobě i druhým, můžeme kruh nepochopení přerušit,“ říká Miller.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Washingtonpost.com