Když byla Kathryn v posledním ročníku vysoké školy, neustále se se svým přítelem hádala. Některé hádky byly běžné – kvůli budoucí kariéře, financím nebo o tom, kde budou bydlet. Jiná témata, například jak často se má Kathryn vídat s přáteli nebo rodinou a jeho požadavky, aby byla k dispozici 24 hodin denně, byly problematičtější. Přítel navrhl, aby šel každý zvlášť na terapii, kde by na svých problémech zapracovali. Její terapeut rychle dospěl k závěru: „Nepotřebuješ terapii, stačí, když se rozejdeš se svým přítelem.“ Jeho sezení ale probíhala jinak.
Jako sportovec stanovil pravidlo, že jeho partnerka musí upřednostňovat kondici stejně jako on, jíst zdravě a vypadat určitým způsobem. „Řekl mi, že jsem za poslední rok přibrala tolik, že je pro něj téměř fyzicky nemožné mě obejmout a že už se se mnou nemůže mazlit ani ležet v posteli, protože bych ho svou nesnesitelnou váhou drtila,“ řekla Kathryn magazínu Bustle. Nebyl to zdaleka ojedinělý případ, často se dohadovali kvůli jejímu tělu a času strávenému v posilovně, přestože byla také sportovkyní.
Místo aby se po konfliktu omluvil, servíroval jí nálož termínů z terapie, které ho zbavovaly veškeré odpovědnosti. Říkal třeba: „To tvoje naštvání opět spustilo tvé trauma z dětství.“ Až na to, že Kathryn mu nikdy nic o traumatu neřekla.
Mnozí odborníci však tvrdí, že vytyčení hranic není licencí k tomu, diktovat ostatním, jak se mají chovat. To, že někdo řekne 'stanovuji hranici', neznamená, že to, co následuje po ní, je rozumné.
Vzestup tohoto druhu „terapeutické mluvy“ neboli nevhodného používání psychologického žargonu v běžné konverzaci, je podle magazínu Bustle dobře zdokumentován, ale ve vztazích může být obzvlášť zhoubný. Vy říkáte, že vás neposlouchá, on říká, že není schopen vykonávat emoční práci. Ptáte se, proč neodpovídá na vaše zprávy, on říká, že jste spouštěčem jeho vyhýbavého stylu citové vazby.
Ve své podstatě je to jazyk, který má za cíl dát převahu tomu, kdo jím mluví. „Myslím, že si prostě myslel, že zní chytře,“ říká Kathryn. Poté, co jí druhý terapeut poradil, aby se s ním rozešla, to ukončila.
Terapie není všechno
Uprostřed krize duševního zdraví a v éře uvolňování genderových norem se k terapii uchyluje více lidí než kdykoli předtím, včetně mužů, kteří se tomu v minulosti vyhýbali. Ve světě randění už není vyhledání profesionální pomoci v oblasti duševního zdraví něco, co by se mělo skrývat. Naopak, jde o něco, co mnozí u partnera aktivně vyhledávají. Mnoha lidem, včetně mužů, by zkoumání jejich psychiky mohlo prospět, nicméně docházení na terapii nemusí mít vždy na vztah dobrý vliv, právě naopak.
Začátkem července se na internetu objevily zprávy, které herec Jonah Hill údajně v roce 2021 poslal své tehdejší přítelkyni Sarah Bradyové. V jedné z nich jí nastínil „hranice pro romantický vztah“, které zahrnovaly, že se má zdržet „surfování s muži, bezbřehých nevhodných přátelství s muži, modelingu, zveřejňování svých fotek v plavkách, zveřejňování sexuálních fotek.“ Saře také zakázal dále se přátelit se ženami, které jsou nestabilní nebo je zná z dob své divoké minulosti. Může si s nimi dát maximálně „oběd, kávu nebo něco uctivého“.
(Někdo by mohl namítnout, že sdílení soukromých textových zpráv vytržených z kontextu je také příkladem překročené hranice).
Šestatřicetiletá Simone vzpomíná na první rande se svým bývalým, kdy jí vysvětlil koncept gaslightingu. A pak s ní téměř dva roky manipuloval.
Dalo by se předpokládat, že Hill má pro „hranice“ lepší pochopení než většina ostatních. Tento herec totiž v roce 2022 režíroval dokumentární film o svém terapeutovi (ke zhlédnutí na Netflixu), ve kterém se otevírá i o svých problémech s nízkým sebevědomím.
Mnozí odborníci však tvrdí, že vytyčení hranic není licencí k tomu diktovat ostatním, jak se mají chovat. „To, že někdo řekne 'stanovuji hranici', neznamená, že to, co následuje po ní, je rozumné,“ říká terapeutka Stephanie Capecchiová.
Pod lampou největší tma?
Hranice nejsou jediným problémem. Šestatřicetiletá Simone vzpomíná na první rande se svým bývalým, kdy jí vysvětlil koncept gaslightingu. A pak s ní téměř dva roky manipuloval. Poté, co se k sobě nastěhovali, otevřela zásuvku jejich nočního stolku a objevila neznámou skrýš sexuálních hraček (bez obalu, pravděpodobně použitých) a vzkaz psaný jeho rukou, ve kterém někoho žádal o schůzku. Když se ho zeptala, jestli ji podvedl, obvinil ji, že s ním manipuluje. „Říkal: 'Snažíš se mě přesvědčit, že jsem tě podvedl. Ty hračky jsou samozřejmě pro tebe. Ten vzkaz nic neznamená, jen jsem to dával kamarádovi, který potřeboval pomoct sbalit holku',“ vzpomínala Simone. Terapeutické řeči jí nebyly cizí, se svým bývalým terapeutem dokonce nahrávala podcast, ale přesto si prý připadala jako blázen.
Kdykoli šlo do tuhého, jako by ta třetí osoba v našem vztahu říkala: „Ne, to jsi ty, kdo je autentický“. Připadalo mi to jako záminka k tomu, aby se choval jako blbec.
Francesčin bývalý partner začal s terapií, aby se vypořádal s některými rodinnými problémy. Po nějaké době pojala podezření, že svému terapeutovi podává zkreslenou verzi pravdy nebo zamlčuje určité detaily. Když vycouval z účasti na svatbě její rodiny, protože dostal lístky na Coachellu, jeho terapeut to zřejmě schválil. „Kdykoli šlo do tuhého, jako by ta třetí osoba v našem vztahu říkala: 'Ne, to jsi ty, kdo je autentický',“ říká Francesca. „Připadalo mi to jako záminka k tomu, aby se choval jako blbec.“
Terapeutická mluva může vytvářet iluzi znalostí a morální nadřazenosti, takže její mluvčí působí vyrovnaně, i když se mýlí. Pokud je názor vašeho partnera potvrzen jeho terapeutem neboli vzdělanou, licencovanou a draze placenou autoritou, může být těžké jej zpochybnit. Podle Francesčina bývalého byl každý problém její vinou. Vždyť on „na sobě pracoval“ a ona na terapii nechodila. „On měl vždycky navrch,“ říká.
Současní muži mohou být k tomuto problému obzvlášť náchylní. V souvislosti s Bradyho obviněním proti Hillové se na Twitteru šířil screenshot komentáře z Redditu. Autor v něm psal, že muži „chtějí ty samé patriarchální výhody, ze kterých těžili jejich otcové“, ale zároveň se „chtějí cítit jako moderní, progresivní spojenci žen“. Nakonec z toho vycházejí lidé, kteří se tváří jako vyspělí, ale nedokážou se zbavit onoho zakořeněného misogynního jádra.
Ochota se změnit chybí
Od útlého věku jsou chlapci nespravedlivě odsuzováni za vyjadřování svých pocitů, říká terapeutka Capecchiová. Mnoha mužům by prospělo, kdyby v terapii napnuli své emocionální svaly, ale zatímco počet mužů v terapii je rekordně vysoký, ženy na ni stále docházejí téměř dvakrát častěji než muži.
Je působivé, když se chlapi snaží odpoutat od svého naprogramování. Ale není to snadná práce. „Aby měla terapie co největší dopad, musíte být ochotni se změnit,“ říká Capecchiová. Jistě, někdo se může každé úterý 45 minut hrabat ve svých problémech, ale to nutně neznamená, že ho terapeut vede dobře nebo že je schopen pochopit, zvnitřnit a jednat podle získaných poznatků prospěšným způsobem. Také to nemusí nutně znamenat, že je ke svému terapeutovi upřímný. Terapie sama o sobě není zkratkou k dobrému partnerství.
Vzestup tohoto druhu „terapeutické mluvy“ neboli nevhodného používání psychologického žargonu v běžné konverzaci, je dobře zdokumentován, ale ve vztazích může být obzvlášť zhoubný.
U některých žen je zmínka o terapii už naopak červenou vlajkou. Poté, co devětadvacetiletá Lexi ukončila vztah s manipulátorem, potkala někoho jiného, kdo už dlouho navštěvoval terapeuta. „Upřímně řečeno, při našem prvním setkání mě to zarazilo,“ říká. „Dobře, skvělé, chodíš na terapii. Ale jestli chodíš na terapii už dvacet let, tak je to trochu děsivé.“
Lidé často žertují, že všechny problémy světa by se vyřešily, kdyby muži chodili na terapii. Bohužel to tak nefunguje. Třicetiletá Ariel měla čtyřletý vztah s někým, koho teď nazývá „nejmizernějším, nejhloupějším a nejhorším člověkem“. Neustálý nevěrník, který nikdy nepral, sliboval, že se přestěhují do Kalifornie, aby mohla studovat práva, pak „náhodou“ získal práci v Texasu a pak, světe, div se, další v Ohiu. Rozešli se, ale zůstali v kontaktu. Několikrát řekl, že ji navštíví, ráno v den letu jí poslal potvrzující e-mail, a do letadla prostě nenastoupil.
Muži „chtějí ty samé patriarchální výhody, ze kterých těžili jejich otcové“, ale zároveň se „chtějí cítit jako moderní, progresivní spojenci žen“. Nakonec z toho vycházejí lidé, kteří se tváří jako vyspělí, ale nedokážou se zbavit onoho zakořeněného misogynního jádra.
Po letech se začal léčit a chtěl Ariel zpátky, přičemž jejich minulé problémy sváděl na „spoluzávislost“ a „kognitivní disonanci“. Říká: „Je jasné, že mu to všechno bylo podsouváno.“ Zmínil se také o malém problému: někdo, s kým si vyměňoval nahé fotky na Snapchatu, ho vydíral o dva tisíce dolarů a vyhrožoval mu právními problémy. Mohla by Ariel jako čerstvá absolventka právnické fakulty nabídnout nějakou radu? Její rada: „Buď radši sám“. Místo toho ji požádal o sexy fotky a o dva dny později představil rodičům někoho úplně jiného.
„Lidé se samozřejmě mohou změnit, ale on zjevně nechodil na terapii, aby si pomohl. Šel si tam pro potvrzení a dál se choval špatně,“ říká. „Navíc se celý život choval jako hajzl, takže tak tři až pět měsíců terapie to nejspíš nezvrátí.“
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Bustle.com