„Tvoje generace byla strašně neuspořádaná,“ řekla pětapadesátileté Ireně dcera Ivana a narážela nejspíš na to, že se své matce narodila v době, kdy s jejím tátou ještě studovali. Neměli kde bydlet a v podstatě ani z čeho žít. Irena s ní vlastně souhlasila a možná jí i trochu záviděla, že pojištěná antikoncepcí v klidu studuje a že s partnerem mají jasno, že svatba přijde, až jim oběma bude třicet.
Jejich vztah se rozpadl týden před dlouho plánovanou i pečlivě chystanou veselkou, kdy si oba přiznali, že ji vlastně nechtějí. Od té doby se Irena už jen bojí, že dceři ujede vlak. „My jsme neplánovali a já jsem založila rodinu zřejmě příliš brzy, alespoň v jejích očích. Ona, pokud se jí to vůbec podaří, zase příliš pozdě, alespoň v těch mých,“ bilancuje Irena. Co je horší? Těžko říct. Ale o tom tento článek není. Je o tom, jak plánovat, aby to bylo tak akorát.
Virtuální plán nepočítá s realitou
„Napište si seznam věcí, které mají pro vás smysl a považujete je za důležité,“ radí americký psycholog Tal Ben–Shahar, absolvent Harvardovy univerzity. „Na další seznam si vyjmenujte všechny věci, které vám přinášejí radost. A do třetice vytvořte seznam vašich talentů a silných stránek. Ideální cíl by měl být průnikem těchto tří seznamů,“ pokračuje s tím, že mít dlouhodobé cíle je výhodné, protože nám pomáhají zaměřit pozornost a energii na to, co je pro nás důležité.
Osvobozují nás od každodenní nutnosti volby. Nejvíce pozornosti podle něho vyžaduje, když nevíme, kam směřujeme. Bloumáme‑li bez cíle, můžeme se cítit ztraceni. Pokud náš život nemá jasný kurz, žádný vítr pro vás nebude příznivý.
Lidé se často snaží vizi svého života vymyslet rozumem. Ale někdy je lepší tzv. poslouchat své tělo, které nám dá jasný signál, jestli nás nějaká představa láká, líbí se nám, jestli nás daná činnost nebo konkrétní člověk inspirují, nebo nám naopak ubírají energii.
To je jeden názor, ale existují i jiné, které s Ben–Shararem tak úplně nesouhlasí. Podle oponentů totiž plán, který si takto virtuálně stanovíme, nepočítá s nečekanými situacemi, které jsme leckdy ani nemohli předvídat. Navíc – víme opravdu jistě, co vlastně chceme?
Když se představy neplní
Čtyřicetiletý Adam si dodnes vzpomíná na vzrušené debaty, které během studia na gymnáziu vedl se spolužákem a kamarádem Lukášem. Oba tehdy váhali, jestli si po maturitě zvolit práva nebo medicínu. Z Adama je dnes advokát, z Lukáše ortoped. Debaty vedou i dnes, mají totiž dojem, že ten druhý si vybral lépe. Zatímco Adama nebaví každodenní četba nekonečných smluv, Lukášovi se zajídají rutinní medicínské zákroky.
Je podstatné, jestli žijeme v souladu se sebou samým, se svými potřebami a hodnotami alespoň v tuto danou chvíli.
Zvolit správnou cestu, když do budoucnosti nevidíme, bývá někdy ruská ruleta. Jestli jsme si vybrali správně, ukáže až čas, a ne nutně vždy. Jaké by to bylo, kdybych se stal lékařem místo advokáta, byl bych šťastnější, kdybych se oženil s Maruškou a nevzal si Anetu, kdybych zůstal žít ve městě a nepřestěhoval se na venkov, měl místo jednoho dítěte alespoň dvě, nebo naopak zůstal bezdětný, případně single? Některá rozhodnutí nelze vrátit, a jak by náš život vypadal, pokud bychom se vydali jinudy, se už nikdy nedozvíme. Má nás to děsit?
Podle Bena–Sharara je podstatné, jestli žijeme v souladu se sebou samým, se svými potřebami a hodnotami alespoň v tuto danou chvíli. Občas je tedy dobré se zastavit a popřemýšlet nad tím, zda žijeme tak, jak si přejeme, a kudy se momentálně chceme ubírat dál. Čas od času bychom měli bilancovat, jestli se nám daří žít v souladu se svými hodnotami, jestli svůj čas a energii opravdu věnujeme těm nejdůležitějším vztahům a činnostem.
Měly by to být vaše cíle
„Své klienty jsem mnohokrát slyšel monotónním hlasem a s vyhaslým pohledem vyprávět o důležitosti cílů, do kterých byli ochotni vložit spoustu času a energie, ale které je někde tam uvnitř vůbec nezajímaly. Buď proto, že byly nastavěny někým jiným, anebo je sice považovali za vlastní, ale ve skutečnosti jim byly implantovány,“ vysvětluje Flowee kouč Petr Pražák další úskalí plánování. Podle něj se lidé často snaží vizi svého života vymyslet rozumem. Ale někdy je lepší tzv. poslouchat své tělo, které nám dá jasný signál, jestli nás nějaká představa láká, líbí se nám, jestli nás daná činnost nebo konkrétní člověk inspirují, nebo nám naopak ubírají energii.
Američtí psychologové Ken Sheldon a Andrew Ellios přišli během svého výzkumu na to, že cíle, pokud nám mají přinést něco pozitivního, by měly být vnitřně motivované a autentické neboli takové, které jsou pro nás uspokojující a jsou v souladu s našimi vnitřními hodnotami a naším sebepojetím. Šťastné cíle jsou podle nich takové, kdy za něčím jdeme, místo abychom se něčemu vyhýbali.
Reklama
Pozitivní jsou podle nich také cíle, které jsou spojeny s nějakou aktivitou. Naopak ty zaměřené na zlepšení našich životních podmínek – lepší bydlení, vybavení domácnosti, větší auto, nás sice udělají šťastnými, ale jen na chvíli. Na nové podmínky se rychle adaptujeme a pozitivní emoce s tím spojené zakrátko vyšumí. Naproti tomu cíle spojené s aktivitou – nová činnost či sport – přinášejí stále nové výzvy, a pozitivní emoce tím pádem přetrvávají.
Když to tedy shrneme, pro životní spokojenost je důležité žit v souladu se sebou samým v daný okamžik a často více než hlavě naslouchat tělu a srdci, nebo se ideálně vydat cestou, kterou schvalují všechny tyto tři naše složky.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
