Jaroslav Němec působí křehce. Rozhodně byste ho netipovali na člověka, který běžně spořádá 25 knedlíků, 9000 červů, 40 vepřových mozečků, nebo třeba 38 tatranek. Zvládl by víc, ale vždy je omezen časovým limitem. Vyučený kuchař, profesí skladník, objíždí „jedlíkovské“ soutěže. Každý rok jich zvládne zhruba čtyřicet, a to dokonce i pět za jediný den. Na svém kontě má řadu rekordů. Letos se mimo jiné chystá na Meruňkobraní. „Loni jsem během patnácti minut spořádal celkem 26 poctivých kynutých knedlíků,“ říká Němec.
Lenka Betášová meruňky nikdy ráda neměla. Když se ale přistěhovala do Židlochovic, přišla jim na chuť. Však také na zahradě mají několik stromů a v celé oblasti jich rostou stovky. „Každé léto jsme museli odložit dovolenou až po sklizni. Objevila jsem kouzelnou škálu chutí a velké zalíbení v odrůdách, které na naší zahradě byly. Když jsem začala pracovat na městském úřadu, zrodila se myšlenka o pořádání food festivalu na oslavu meruněk, protože stromy jsou v každé zahradě, po celém zdejším kopci,“ vzpomíná Lenka na myšlenku, která dala před devíti lety vznik Meruňkobraní. Jaroslav Němec se zúčastnil hned druhého ročníku.
Je nějaké jídlo, které jste si při soutěži doživotně zprotivil?
JN: Jedl jsem už snad všechno od klasiky až po extrémní jídla, ale žádné jídlo se mi nezprotivilo. Teď jsem se dokonce zaměřil na soutěže, kde se konzumují nejsmrdutější nebo nejpálivější potraviny, jako hákarl, který je vražednou kombinací močovinou páchnoucího nakládaného zkvašeného žraločího masa, které je zasyrova prudce jedovaté. Dále surstromming, zkvašené rybí maso, které je v Guinnessově knize rekordů zapsané jako nejsmradlavější jídlo světa. Jedl jsem ho už po páté. A nakonec ovoce durian. Taky smrděl, ale byl alespoň sladký. Dal jsem dva velké kusy. Byl to fakt hrozný puch, na Výstavišti pak museli na hodinu pustit centrální klimatizaci.
Někdy za jeden den absolvuji i pět soutěží. Nejradši mám ty, které jsou zaměřené na halušky nebo ovocné knedlíky.
Co na tom člověka tak táhne?
JN: Baví mě to, mám rád adrenalin před soutěží, atmosféru „u stolu“, v publiku i mediální sledovanost. Nedávno jsem počítal poháry za vyhrané soutěže. Samozřejmě všude je nedávají, mám jich kolem stovky, plus medaile. Vystavil jsem si je na knihovně naproti posteli. Jsou chvíle, kdy mi ta ocenění připomenou, že čas a úsilí, které jsem tomu věnoval, nebylo promarněnou energií.
LB: Za mě je odpověď jednoduchá, soutěživý duch a chuť k jídlu. Není to však vůbec jednoduché, většinou jsou jedlíci, kteří absolvují pojídání poprvé, překvapeni, jak málo toho snědli. Spektrum soutěžících je široké. Musím říct, že je to pokaždé jiné a pro mě osobně velký zážitek. Přihazuji knedlíky soutěžícím do talířů od prvního ročníku a musím říct, že všichni mají můj obdiv. Skvěle se bavím i jako pořadatel. Přála bych vám vidět výraz nespočetného publika, které jedlíkům fandí. Pokaždé je na tuto soutěž narváno.
Kdo je typický účastník?
LB: Asi muž, silnější postavy, kulturista, sportovec, milovník jídla… Muži se třeba chtějí předvést před kamarády nebo před partnerkou. Účastní se i ženy, dívky a nezřídka také pracovníci našeho města. Ještě před covidem soutěžila třeba cizinka až z Kalifornie. Počet je vždy pouze deset soutěžících. Posledního, který se přihlásí, musíme většinou losovat z mnoha dalších zájemců.
Kolik času tomu věnujete? Musíte trénovat?
JN: Dnes už to neřeším, nechávám to na osudu… Trénoval jsem s vodou. Pil jsem jí litry, abych si vytahal žaludek. Ale to je dost nebezpečné. Za těch sedmadvacet let, co se tomu věnuju, je už vlastně každá soutěž takový trénink. Tenkrát jich moc nebylo, ale teď je jich tolik, že někdy za jeden den absolvuji i pět soutěží. Nejradši mám ty, které jsou zaměřené na halušky nebo ovocné knedlíky.
Teď jsem se dokonce zaměřil na soutěže, kde se konzumují nejsmrdutější nebo nejpálivější potraviny, jako hákarl, který je vražednou kombinací močovinou páchnoucího nakládaného zkvašeného žraločího masa, které je zasyrova prudce jedovaté. Dále surstromming, zkvašené rybí maso, které je v Guinnessově knize rekordů zapsané jako nejsmradlavější jídlo světa.
Co na to váš žlučník a žaludek? A co metabolismus?
JN: Zdraví mi zatím slouží. Pravidelně chodím na prohlídky k lékaři a všechno je v pořádku. V týdnu se snažím jíst většinou zdravou stravu. Mám rád vegetariánskou, indickou kuchyni. A výhodou je, že mám dobrý metabolismus. Přesto chodím hodně běhat a v zimě vyrážím na snowboard. To mi pomáhá nepřibírat.
A co na to vaše žena? Je ráda, že nemusí doma tolik vařit?
JN: Manželka není... Jsem rozveden. Ale já po soutěži rozhodně nepřijdu o svůj apetit. Někdy si něco na zub dám ještě hned na samotné akci. Když se soutěží v pojídání masa, dám si něco sladkého, a naopak.
Jaký máte cíl? Je nějaká meta, kterou chcete zdolat?
JN: Chtěl bych se dostat do USA na velkou soutěž v pojídání hotdogů. Už jsem tam měl letět, ale zhatil mi to covid.
Reklama
Kde si ve vašem žebříčku stojí meruňkové knedlíky?
JN: Mám je rád. Ale vůbec nejradši mám halušky. To je jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Ale musí to být ty pravé – s brynzou.
Co by měl mít člověk, který se do toho chce pustit?
JN: Určitě odvahu a schopnost toho hodně pozřít. A samozřejmě jediná výhoda těchto soutěží je podle mě jídlo zdarma a možná výhra, pokud se umístíte na prvním místě.
LB: Pan Němec je ideálním prototypem. Je velký sportovec, rád se předvádí a je také velmi přátelský. Líbí se mi, že to nedělá pro peníze. U nás si odnese koš plný uzenin a neřeší to. Jiní jedlíci, kteří jsou poloprofesionálové, chtějí za soutěž finanční odměnu. Tu ovšem nepodporujeme.
foto: Se svolením Jaroslava Němce, zdroj: Autorský článek
