Zlatá olympijská medailistka a bývalá trenérka ženského basketbalu Dawn Staleyová před několika lety v rozhovoru pro stanici NPR řekla, že rodiče v dnešní době často nesnesou, když se jejich děti cítí nepříjemně. Rodiče dětí, které trénuje, prý často své potomky chtějí ochránit před frustrací, neúspěchem, nebo dokonce před drobným nepohodlím. „Já jsem však zjistila, že díky nepohodlí jsem našla způsob, jak růst. A to předávám i našim hráčům. (…) Chci, aby zažili špatnou hru. Chci, aby neuspěli ve zkoušce, protože právě z toho pramení pokrok,“ popsala.
Ano, může to znít krutě – tolerovat dětskou frustraci nebo bolest, nechat je padnout, selhat, aniž bychom se tomu snažili zabránit nebo to hned napravovat, je pro nás jako rodiče těžké, píše ve svém textu pro Psychology Today klinická psycholožka Corinne Masurová. Samozřejmě chceme, aby naše děti byly šťastné, spokojené a měly to v životě jednoduché. Je to však pro ně to nejlepší?
Přirozený růst, nebo zaostávání?
Socioložka Annette Lareauová použila v roce 2003 ve své knize na základě výzkumu, který provedla v 90. letech, výraz „intenzivní rodičovství“. Zjistila, že zatímco děti ze střední třídy měly častěji „intenzivní rodiče“, kteří řídili každý jejich krok, rodiče z dělnické třídy častěji používali styl, který autorka nazvala „dosažení přirozeného růstu“, píše The Washington Post. Tyto rodiny vyznávají spontánní vývoj dětí – pokud mají zajištěno pohodlí, jídlo a přístřeší.
Většina z nás nežije neustále ve stavu štěstí. Chci, aby děti měly sadu nástrojů, jak se uklidnit. A to znamená mít nástroje, jak zpracovat těžké věci.
Fenomén intenzivního rodičovství nicméně postupně začal v moderním rodičovství dominovat. Překročil hranice třídy, ale i rasy. Vyžaduje nebývalou míru aktivního zapojení rodičů ve stále omezenějším časovém rámci, uvádí portál Motherly. „V tomto přesvědčení je zakořeněno očekávání, že zejména matky se musí věnovat každému aspektu fyzického, sociálního, emocionálního a kognitivního vývoje svého dítěte, i když je to přivede k vyčerpání a rodičovskému vyhoření,“ dodává web.
Nový výzkum Patricka Ishizuky z Cornellovy univerzity ukázal, že většina rodičů si myslí, že intenzivní výchova je ideálním způsobem výchovy, i když na to nemají čas nebo finance, informuje The Washington Post. Studie se zúčastnilo celkem 3600 lidí, přičemž intenzivnímu přístupu udělilo nejlepší známku sedmdesát pět procent z nich. Když respondenti vysvětlovali, proč dávají tomuto typu výchovy přednost, podle Ishizuky mnozí z nich mluvili o tom, že přístup přirozeného růstu ve svém vlastním životě pociťují jako zaostávání.
Hlavní cíl: Zajistit úspěch
Odborníci na vývoj a výchovu dětí se domnívají, že rodiče si na sebe kladou vysoké nároky, a to především proto, aby svým dětem zajistili studijní a finanční úspěch. Shodují se však také, že extrémní přístup „všechno, nebo nic“ není nezbytný k tomu, aby byl člověk dobrým rodičem. „Efektivní rodičovství není definováno na konci kontinua. Je to střed,“ říká pro The Washington Post profesor psychologie na Marywoodské univerzitě David Palmiter.
Musíme si dobře rozmyslet, kdy a kde zasáhneme, abychom pomohli, a kdy si naopak budeme hledět svého a necháme děti, aby si na to přišly samy.
Podle Masurové je život dnešních rodičů náročný zčásti proto, že mají problém rozlišit, co je při výchově jejich zodpovědnost, a co už je potřeba nechat na dětech, aby si poradily samy. Už zase vaše dítě nechalo domácí úkol na poslední chvíli a vy mu přispěcháte na pomoc, aby ho stihlo dokončit včas? „Možná máme pocit, že v sázce je příliš mnoho na to, abychom nechali naše dítě zažít následky jeho chování. (…) Když nenapíše dobrou esej, nedostane se na vysokou školu, na kterou chce,“ nastiňuje psycholožka.
Masurová se domnívá, že v takovou chvíli je důležité položit si otázku: Jak se naše děti naučí dělat to, co v životě potřebují, když neponesou následky toho, že tyto věci neudělaly? A proč si vůbec děláme starosti s projektem do školy našeho dítěte? Proč si myslíme, že tyto věci nedokáže vyřešit? A co se naučí, když za něj všechno vyřešíme? „Pak si musíme dobře rozmyslet, kdy a kde zasáhneme, abychom pomohli, a kdy si naopak budeme hledět svého a necháme děti, aby si na to přišly samy,“ míní.
Pro děti i pro sebe
Reklama
Konzultantka v oblasti rodičovství, která se specializuje na emoční inteligenci, Alyssa Blask Campbellová, radí rodičům dát dětem prostor, aby mohly cítit emoce, jako je frustrace a zklamání – pokud neubližují sobě nebo ostatním – a pak jim poskytnout způsoby, jak se uklidnit. „Většina dospělých také nezažívá jen samé štěstí. Chci, aby děti měly sadu nástrojů, jak se uklidnit. A to znamená mít nástroje, jak zpracovat těžké věci. Myslím, že se příliš bojíme, aby dítě nezažívalo náročné pocity. Musíme se ale s tímto svým nepohodlím vyrovnat,“ říká pro The Washington Post.
Také podle Masurové není přílišná ochrana našich dětí dobrou rodičovskou strategií, a to nejen pro děti, ale i pro rodiče. Snažit se zmírnit každý pád – ať už metaforický, nebo skutečný – je totiž práce na plný úvazek. A při takovém přístupu k výchově člověku zbývá jen velmi málo času na to, aby si povídal s partnerem, podnikl něco s přáteli, nebo jednoduše odpočíval. „Abychom byli dobrými rodiči, potřebujeme čas na doplnění energie, a to i v přítomnosti našich dětí – nejen když si večer vyjdeme. Musíme to dělat částečně kvůli sobě a částečně proto, abychom dětem ukázali, že být dospělý není jen nekonečný řetězec povinností a závazků,“ vysvětluje.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek