Michala Rosinová působí jako psychoterapeutka v Institutu Moderní láska. Ústředními prvky její práce je posílení víry člověka v sebe sama. Uvěření, že se může sám o sebe pevně opřít, a v naději, že změna je možná. Zajímá se hlavně o mezilidské, rodinné a partnerské vztahy i o vztah sama k sobě. „Problém je okolnost, ne sám člověk,“ říká.
Jak to myslíte?
Člověk má tendenci problém spojovat sám se sebou. Obviňuje sám sebe, hledá chyby a propadá se spirálou hlouběji. Klienti si často říkají sebemrskači. Pak doslova do písmene hledají vyřešení = úlevu. Ve vyřešení problému vidí cíl, myslí si, že se stanou lepšími, hodnotnějšími.
My ale často s klienty nacházíme zajímavé možnosti řešení tam, kde by je ani hledat nenapadlo. Protože spíše kroužíme kolem cestičky s názvem řešení, kterou rozšiřujeme, ale na vyřešení nelpíme. V rámci systemické a postmoderní terapie proto vyznáváme výrok „řeči o problému vytvářejí problém, řeči o řešení vytvářejí řešení“.
To je mnohem pozitivnější přístup...
O toto přerámování jde, jen bych to raději nazvala užitečnější přístup než pozitivní. Asi nejznámější metaforou pro nás je situace, kde stojí novomanželé u dveří jejich nového bytu, a nejde je odemknout. Začnou si stěžovat na zámek samotný, na sebe navzájem, dojde k velké hádce, výčitkám a ani jeden z nich si nevšimne, že drží jiný klíč. Řešením není zámek, ale klíč, který je doslova na dosah. Jenže přes stěžování si na problém a touze po vyřešení jej nemohou zahlédnout. Jednoduše přes stromy neviděli les.
Paradoxně může i třeba manipulativní partner pro někoho představovat z dlouhodobého hlediska menší riziko než partner, byť třeba dobrý, který je mu ale typově neznámý.
Moc hezké přirovnání. Tak nevypadá zrovna zdravý vztah. Ale jak si zdravý vztah vybudovat?
Je důležité si nejprve uvědomit, že každý z nás má za sebou jiný příběh. Plošná řešení nás sice mohou nějakým způsobem inspirovat, ale nemusí vyhovovat našim individuálním potřebám či přáním. Každému tak v rámci zdravého vztahu k sobě můžou chybět jiné části, nebo naopak nějaké přebývat. Tady se pak můžeme ohlížet zpět a hledat, jaké si nesu vzorce chování, myšlení, obranné mechanismy, a opravdu vědomě si všímat, zkoumat, jestli mi dané reakce/vzorce vyhovují pro další mé fungování, jak moc mě omezují a jak mi brání v tom, co doopravdy chci ve svém životě mít.
Vědomá všímavost a sebereflexe nám v životech zásadně chybí. Platí to i pro otázku, koho chci nadále v životě mít. Životní fáze může být také zajímavý činitel, který do toho vstupuje. I když existuje domněnka, že se lidé nemění, tak můj náhled je, že se vyvíjí celý život.
To znamená porozumět tomu, v čem jsme vyrostli. Může tomu pomoci i teorie citové vazby?
Teorie citové vazby říká, že způsob, kterým o nás pečovala primární osoba (většinou matka), tak mimo jiné do velké míry předurčuje, jak budeme s lidmi navazovat vztahy v dospělosti. Jestliže naše potřeby byly v dětství naplněny, rozvine se u nás bezpečná citová vazba a umíme později navazovat zdravé vztahy. Toto silné pouto vzniká díky citlivým reakcím primární pečující osoby, vytváří se tak důvěra, která člověka jako pomyslná opora podrží v dospělosti.
Co když ale naše potřeby naplněny nebyly a ten vztah v dětství nebyl ideální?
Pokud naše potřeby nebyly ideálně naplněny, může se u nás rozvinout nejistá vyhýbavá, nebo nejistá ambivalentní vazba, které nás poté mohou vést do problematických nebo nefunkčních vztahů.
Co znamená nejistá vyhýbavá…?
Nejistá vyhýbavá vazba vlastně doslova znamená formu obrany vyhýbáním se třeba mámě.
Děťátko v prvním roce života pochopí, že když je mu špatně, pomoc prostě nepřijde, máma mu neposkytuje oporu ve stresových situacích. Děti se časem naučí nedávat najevo, že něco potřebují, a především neplakat. Vědí, že se pak máma chová líp. Takové děti se pak okolí jeví jako klidné, přizpůsobivé a jsou za to „samozřejmě náležitě chváleny“.
Řeči o problému vytvářejí problém, řeči o řešení vytvářejí řešení.
A nejistá ambivalentní vazba?
To je vlastně takový zmatek v hlavičce dítěte. Když rodiče nepomáhají, tak se dítě naučí postarat se o sebe. Jenže co když je chování mámy nepředvídatelné? Tyhle smíšené pocity vytvářejí velký chaos v dětství i v dospělosti. Situace podporující tuto vazbu můžou vypadat třeba takto: Dítě spadne, máma jej obejme, slovně utěší. Pak jí ale dojde trpělivost, zatřese s ním a zakřičí: Už neřvi. Poté, možná hnána vlastní výčitkou, poznamená: Dyť už je to dobrý, pšššš... A za chvíli pokračuje výčitkou směrem k dítěti: No ale taková velká holka už nemá co plakat.
Jak se v našich vztazích promítne, když jsme žili jen s jedním rodičem? Nebo v dnes časté střídavé péči?
V tomto směru záleží na mnoha faktorech. Často se setkávám s velmi podobnými příběhy spíše dívek, které začala maminka po rozchodu s otcem ukládat na spaní místo něho, a pak jim opakovala, že jsou to jediné, co jí zbylo. V takovém případě dívka může převzít zodpovědnost za maminku a poté si toto nastavení nese i do vztahů. Mívá pak tendenci být „hodná holka a záchranářka“ partnerů a do jejich záchrany se vrhat bez reflexe a ošetření vlastních potřeb. Protože právě takové situace sytí její sebehodnotu.
Ono to ale může být i obráceně, že když odejde otec od rodiny, syn převezme odpovědnost…
Jistě. Vůbec tím nenaznačuji, že dopady výchovy jedním rodičem jsou především u dívek. Ze studie ELSPAC vychází, že dopady jsou u obojího pohlaví. Zajímavým výstupem však je, že zatímco emocionální problémy u chlapců časem slábnou, u dívek naopak sílí. Čím bylo ale vzdělání matek vyšší, tím rychleji se problémů dítě zbavuje. Také se setkávám s případy, kdy si člověk svou sebehodnotu spojí se vztahy samotnými. Cítí se méněcenný, protože je přesvědčený, že stejně jako jeho rodina musí zákonitě vztahy vždy zničit, ani on není schopen je udržovat zdravé a funkční. Což mu způsobuje velké úzkosti.
Může nám rozchod rodičů přinést i něco pozitivního?
Ano, může nám to přinést velmi zdravou schopnost vymezit se, že existuje možnost opustit něco nefunkčního, kde je třeba i někomu ubližováno.
Je známo, že si vybíráme partnery podobné našim rodičům, i když vztahy v rodině nebyly ideální... Proč tomu tak je?
Výběr partnera je velmi úzce spojen se sociálním kontextem, kterému je člověk dlouhodobě vystaven. Tedy v jakém prostředí se pohybuje během zásadních fází svého vývoje od narození přibližně do sedmi let a poté puberty. Studie naznačují, že lidé mají tendenci při volbě partnera preferovat určitý „typ“. Do jisté míry to může být také ovlivněno dědičností, blízkými příbuznými a individuální zkušeností.
Související…
Reklama
Lidé si tak mohou často nevědomky vybírat partnery, u kterých vnímají, že „sednou“ do jejich životního systému a původního rodinného nastavení. S ním umí nakládat a orientovat se. Představuje komfortní zónu a v některých situacích velmi paradoxně pocit bezpečí. Takže paradoxně může i třeba manipulativní partner pro takového člověka představovat z dlouhodobého hlediska menší riziko než partner, byť třeba dobrý, který je mu ale typově neznámý.
Zdravý vztah začíná u zdravého vztahu k sobě. Jak ho získat, když jsme třeba v rodině neměli dobrý obrázek?
S klienty v takových případech hledáme, kdo vlastně jsou, čím se mohou naplnit, jak se o sebe opřít, uvěřit v sebe a svou hodnotu. Nepodceňovat odpočinek a hledat své vlastní zdroje energie. S tím může přijít prostor pro potřebný nadhled, který nám pomůže odstoupit od samotného problému jako ve zmíněné situaci u dveří se špatným klíčem. Zkoušet a trénovat, vyšlapávat si jiné cestičky, než na jaké jsme zvyklí a automaticky se na ně vydáváme, protože je známe. Když vyzkoušíme cestičku novou, vědomě si všímejme, jak nám u toho je, co cítíme, co se mění?
foto: Se svolením Michaly Rosinové, zdroj: Autorský článek
