Co se děje v muži, když říká, že „je v pohodě“?

„Mužské srdce je také hluboký oceán plný tajemství.“ A čím vícekrát si tu větu čtu, tím více mi připomíná právě příběhy mužů, které potkávám, jejich vlastní hloubku a jejich tajemství, která zůstávají často nevyřčená. Ona tajemství umírají spolu s muži, kteří měli pocit, že to neměli kde a komu říct. S muži, kteří si je nechali jen pro sebe a v sobě.

Naučili jsme se jako muži přijmout svou roli vůdce, ochránce, živitele rodiny. Roli zaměřenou na výsledky, překonávání překážek a dosahování. Ke správnému chlapovi toto všechno rozhodně patří a měl by se v tom rozhodně posouvat a zlepšovat. My muži jsme nastavení na výkon, dosahování. Potřebujeme být užiteční.

Ztraceni v překladu

V divadelním představení Caveman se mluvilo o tom, že muž nesměl historicky ukázat své emoce, aby měl naprostou důvěru své partnerky a rodiny v to, že je dokáže ochránit. Neseme si to prý dodnes. Jenže doba je o dost jiná. A to minimálně v tom, že už nejde jen o přežití jako kdysi a naše ženy dokáží velmi dobře nacítit, když nás něco uvnitř sžírá a nejsme v pohodě. A to i přesto, že tvrdíme opak.

„Jsem v pohodě“ je dost možná novou největší lží, kterou můžeme my muži říct. Paradoxem je, že muž, který přizná, že v pohodě není, je ve skutečnosti mnohem více v pohodě než muž, který trvá na opaku.

Jenže koho dnes jako muži chceme ještě obelhávat? Máme vedle sebe ženy, které jsou mnohem více napojeny na svou intuici a nepotřebují slyšet slova. Ony to z nás prostě cítí, že jsme zavření, že nekomunikujeme, že nás to uvnitř žere a nevíme kudy kam. A tím, že do nás občas šijí, se to v nás snaží probudit, pomoci nám a posunout nás. A my jim to máme často za zlé a chceme, aby nám daly pokoj. A tak to v nás bublá ještě více a ještě více se schováváme za svou masku s názvem „v pohodě“, ve které ale opravdu nejsme.

Se slzami odešla i bolest hlavy, kterou jsem předtím cítil.

Nevyřčená tajemství v nás zůstávají napořád – díky všemu, čím jsme se naučili jako muži být, úplně zapomínáme na to, kým doopravdy jsme. Naše JÁ se v tom někde úplně ztratilo a pro různá publika (společenské skupiny) hrajeme různé role. Doma jsme úplně jiní než v práci, kde jsme zase úplně jiní než s kamarády v hospodě. A chodíme od jednoho k druhému, ale nikde nemůžeme ukázat své slabosti a svá bebíčka a nechat zaznít to, co v nás opravdu je. Co potřebuje být vyřčeno, ale není k tomu bezpečný prostor.

Chlapi pláčou – a je to v pořádku

Utápíme své neprojevené emoce v alkoholu, který nás v tomto směru uvolní, a emoce mohou proudit, chodíme se z emocí vykřičet na sportovní zápasy nebo na rockové nebo metalové koncerty, kde se to smí. A při tom všem si hrajeme na tvrďáky, abychom udělali dojem na své partnerky, na rodinu a na společnost.

A já se ptám, jestli by to nechtělo už jednou pro vždy nastavit, že chlap nemusí být skála a že si může i on dovolit ukázat svou zranitelnost a své slabé stránky, aniž by ho kdokoli odsoudil nebo označil za měkkotu. Jestli bychom mohli muže začít vnímat také jako citlivou lidskou bytost, která se hroutí pod tlakem toho, že nemůže být tím, kým třeba uvnitř je.

Vnímám to sám u sebe. Síla a nátlak na mě moc neplatí. Stejně tak nadávky a hecování. Potřebuji si k věcem dojít sám, bez nátlaku. Největší uvědomění přichází právě při vyplavování emocí. Když to silou nedržím, ale když to nechám proudit a nepřemýšlím o tom, jestli se to smí nebo ne. Nedávno jsem byl na víkendovém semináři, kde to najednou šlo samo. Stačilo mi slyšet pár slov lektora, prožít pár menších uvědomění a začal jsem plakat a průběžně v tom zůstával celý víkend. Se slzami odešla i bolest hlavy, kterou jsem předtím cítil.

Pojďme dát mužům prostor pro to, aby ukázali svou zranitelnost. Ať je každý mužský pláč přijímán s úctou místo výsměchu a pohrdání. Ať to po dlouhých dekádách bolavých hlášek typu „chlapi nebrečí“ muži vědí, že mohou. Budou díky tomu mnohem silnější, více podporující, než když se schovávali za svou masku „v pohodě“. Ubude tlaku a chyb, které způsobuje.

Tak co, zkusíme to? Milí muži, dokážete si říct: „Přiznávám, že nejsem v pohodě?“ Byl by to dobrý začátek.