fbpx

Schizoid neumí mezilidské vztahy, které mu nic nepřináší. V izolaci ale touží po blízkosti 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Schizoidní porucha osobnosti ovlivňuje způsob, jakým jedinci prožívají a navazují mezilidské vztahy. Schizoidní osobnosti se často jeví jako podivíni, avšak jejich svět je plný jedinečných logických struktur a osobitých pohledů na realitu.

Zveřejněno: 8. 8. 2024

Odtažitost, citový chlad, podivínství – to je jen zlomek z vlastností, které charakterizují jedince se schizoidní poruchou osobnosti. Podle PhDr. Michaely Peterkové schizoid „neumí“ mezilidské vztahy, které mu subjektivně nic nepřináší, takže nevidí důvod o ně usilovat. Raději je o samotě a zabývá se svými věcmi. Vůči druhým je pasivní a mívá bohatý a specifický fantazijní život.

Člověk se schizoidní osobností nevyjadřuje své pocity, což platí i o radosti. Na druhé lidi tak dělá dojem chladného člověka. Schizoidní osobnost se dále vyznačuje svou nepraktičností a obtížným přizpůsobením se společenským konvencím. Používá často svou, zcela svéráznou logiku a představu o tom, jak mají věci fungovat. Schizoid žije často sám, bez partnera, ale když už partnera má, ten dostává mnoho příležitostí k úžasu – když třeba přijede ze služební cesty, doma se ve vaně máčí špinavé oblečení spolu se špinavým nádobím, na lustru jsou pověšené boty, které se suší teplem žárovky apod. Člověk se schizoidní poruchou osobnosti je prostě svéráz.

Schizoidní porucha osobnosti má odhadovanou prevalenci až 7,5 % v populaci a je diagnostikována častěji u mužů. O tuto poruchu však jeví odborná veřejnost malý zájem a je jednou z nejméně studovaných poruch osobnosti s prakticky nulovým empirickým výzkumem.

Pod tvrdou slupkou...

„Jmenuji se David. Většina lidí by mě popsala jako tichého a rezervovaného člověka, který si od ostatních drží odstup. Za mou odtažitostí se ovšem skrývá mnohem víc. Během let jsem si uvědomil, že moje vnímání světa a mezilidských vztahů je odlišné. Žiji totiž s diagnózou schizoidní porucha osobnosti.“

Už jako dítě byl David jiný. Zatímco ostatní děti si hrály společně, navštěvovaly se a tvořily party, on se raději uzavíral do svého vlastního světa. „Pamatuji si, že jsem si i hodiny hrál sám, vymýšlel imaginární postavy a tvořil jejich osudy. Rodiče si mysleli, že jsem prostě jen introvert, ale já jsem věděl, že je to něco víc.“

Většina lidí mě považuje za arogantního nebo necitlivého, což mě mrzí, protože ve skutečnosti mám hluboké emoce, jen je neumím vyjádřit tak, jak by ostatní očekávali.

Během dospívání se Davidova potřeba izolace ještě zvýšila. Ve škole se držel stranou a jeho jedinými přáteli byly knihy a vlastní myšlenky. Často také slýchával, že je chladný a odtažitý. „Já jsem prostě jen nevěděl, jak se správně zapojit do jejich světa.“

„Když mi bylo dvacet, rozhodl jsem se poprvé navštívit terapeuta. Myslel jsem, že přesun do jiného města, noví spolužáci na vysoké škole a nutnost postarat se sám o sebe mi pomohou navázat s lidmi hlubší vztahy, ale bylo to ještě horší. Cítil jsem se strašně ztracený.“ Po několika sezeních terapeut Davidovi oznámil diagnózu: schizoidní porucha osobnosti.

„Žít se schizoidní poruchou osobnosti je jako balancovat na tenké hraně mezi světem lidí a světem vlastní fantazie. Často si připadám jako hlavní hrdina filmu, ve kterém však nemohu ovlivnit děj. Jakákoliv sociální interakce je pro mě natolik vyčerpávající, že pak potřebuji spoustu času o samotě, abych se zregeneroval. Většina lidí mě považuje za arogantního nebo necitlivého, což mě mrzí, protože ve skutečnosti mám hluboké emoce, jen je neumím vyjádřit tak, jak by ostatní očekávali.“

„Navázat blízké vztahy je pro mě velmi obtížné. Mám strach z odmítnutí a z toho, že nebudu schopen splnit očekávání druhých. V minulosti jsem se pokusil o několik romantických vztahů, ale všechny skončily neúspěchem. Moje partnery frustrovalo, že se nedokážu emocionálně otevřít a že preferuji samotu před společným časem. S přáteli je to podobné.“

Nechci zůstat sám

Přestože je Davidův společenský i partnerský život na bodě mrazu, v profesním životě se mu daří dobře. Pracuje jako programátor, což mu umožňuje trávit hodně času o samotě a soustředit se na řešení problémů. „Kolegové mě respektují pro mé schopnosti, i když často nerozumí mé potřebě izolace. Obdivují mě za to, že se dokážu své práci plně odevzdat, jsem zásadový a nikdy neměním své názory. Naučil jsem se vytvářet si hranice a chránit svůj osobní prostor, což mi pomáhá zvládat každodenní stres.“

A jak si David představuje svou budoucnost? „Vím, že můj život nebude jednoduchý. Nyní se chci především soustředit na práci, kde můžu plně využít své znalosti a schopnosti a zároveň trávit čas v izolaci od ostatních.  Rád bych se také více věnoval své vášni pro psaní a možná jednou sdílel své příběhy s širším publikem. Co se týče osobních vztahů, nevzdávám se naděje. Věřím, že existují lidé, kteří mě dokážou přijmout takového, jaký jsem. Schizoidní porucha osobnosti je sice mou součástí, ale nedefinuje mě celého. Věřím, že můj příběh může inspirovat i ostatní, aby našli svou vlastní cestu k sebepřijetí a spokojenosti.“

foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...