O tom, že v posledních desetiletích přibývá rozvodů, není pochyb. Podle rozvodové mediátorky Evy Vaňkové se od podzimu 2023 zvyšuje počet párů, které řeší rozvodovou nebo rozchodovou situaci. „Mám pocit, že nám tu tak nějak dobíhá zátěžová situace, která vznikla kvůli omezením běžného života během covidu a finančním stresům na začátku války na Ukrajině. Rodiny se dlouho držely, dlouho se snažily situaci ustát, ale některé z nich nakonec dospěly až k rozvodu,“ zmiňuje Eva Vaňková úvodem.
V čem vlastně přesně spočívá úloha rozvodového mediátora?
Mediátor je neutrální prostředník, člověk, který pomáhá najít rozumné a pro všechny přijatelné řešení. Nejde jen o potřeby dětí, ale i o potřeby rodičů. Hodně se pracuje s emocemi – se strachem, vztekem, smutkem.
Při rozvodové mediaci se rodiče s pomocí mediátora do určité míry vyrovnávají s koncem vztahu a zároveň se domlouvají na péči o děti, na nastavení financí, včetně placení nákladů na děti, na řešení bydlení a na vypořádání společného majetku. Mediátor jim pomáhá o celé situaci mluvit. Hledají se cesty, jak ošetřit bolavá místa, nastavit fungující řešení a celé to co nejlépe zvládnout. Rozvodová mediace je snaha o lidské řešení v rozchodové situaci.
Je podle vás možné dohodnout se na slušném rozvodu právě s pomocí mediace?
Ano, věřím, že existence neutrálního prostředníka je něco, co může hodně pomoci. Neutrální prostředník pomáhá pochopit, co partneři při rozvodu potřebují. Zároveň pomáhá se srozumitelným formulováním a vyvažováním těchto potřeb.
Reklama
Příkladem může být situace, kdy jsou manželé každý v jiné fázi přijetí rozchodu. Jeden už si tím bolavým procesem a rozhodováním prošel, ale druhý rozchod nečekal a teprve se s ním začíná smiřovat. V takové situaci většinou ten první tlačí na rychlý rozvod a popisuje potřebu se konečně svobodně nadechnout, zatímco ten druhý se snaží proces rozchodu brzdit, protože v sobě ještě často živí naději, že není všechno ztraceno. Ale tlak na rychlé řešení ani snaha rozchod brzdit moc nepomáhají.
Úkolem mediátora je v takovém případě zprostředkovat účastníkům pocity toho druhého, pomoci jim ošetřit ty nejnaléhavější potřeby na obou stranách a současně společně najít oboustranně přijatelné tempo k řešení situace.
Jak konkrétně mediace probíhají, můžete popsat?
Moji klienti se pro mediaci rozhodují dobrovolně, a právě dobrovolnost je důležitý předpoklad úspěšné mediace. Klienti, kteří se pro mediaci sami rozhodnou, mají zájem se opravdu dohodnout, jsou připraveni mluvit a hledat řešení. Proto často mediaci zvládnou dobře.
Poprvé se klienti s mediátorem setkávají na tzv. úvodní mediaci. S pomocí dotazů od mediátora stručně popíší svůj příběh, co přispělo k rozchodové situaci, do jaké míry jsou smířeni s rozchodem a případně i s rozvodem, z čeho mají největší obavy, co jsou jejich priority, na čem se již dokázali domluvit a kde se dohoda nedaří.
Každý z partnerů by měl dostat stejný prostor. U každého z partnerů je důležité srozumitelně formulovat jeho potřeby a to, co je ovlivňuje. Někdy, když o to oba klienti stojí, je úvodní mediace také hodně o povídání o vztahu – o tom, co fungovalo a proč to fungovat přestalo.
Mediacemi se zabýváte už delší čas. Setkala jste se tak s mnoha různými situacemi. Co s vámi klienti nejčastěji řeší?
Někteří klienti jsou už na úvodní mediaci velmi věcní a rovnou otevírají praktická témata ohledně bydlení a majetku. Jiní chtějí řešit děti – jak jim říci o rozchodu, neublížit jim rozchodem nebo jak je seznámit s novými partnery.
Prioritou při rozvodu jsou určitě děti. Tam bývají spory nejcitlivější a samozřejmě také nejbolavější. To je ale vlastně dobrá zpráva, protože to ukazuje, že většině rodičů na dětech opravdu záleží.
Ve většině případů je důležité zmapovat emoce partnerů a oboustranným uznáním oprávněnosti těchto emocí vytvořit smírné prostředí, kde se dá bezpečně mluvit o tom, co bude dál. Poté se postupně, podle priorit účastníků, otevírají a řeší jednotlivá témata – děti, finance, bydlení a cokoli dalšího, co je potřeba.
Pokud dojde mezi partnery k určité shodě nebo dohodě, co následuje dál?
Jakmile se partneři na něčem dohodnou, sepisuje se o tom záznam na flipchart, který si účastníci mohou vyfotit, nebo se na papír zapíší nejdůležitější body, případně se rovnou připraví návrh plnohodnotné právní dohody.
Moji klienti málokdy něco podepisují přímo na mediaci. Mnohem častěji si návrh dohody ještě pročtou v klidu doma a na další mediaci pak mají možnost navrhovat její doladění. Když je text dohody v takové podobě, že ho obě strany dokáží s čistým svědomím podepsat, teprve potom se dohoda podepisuje.
Velmi často si klienti přejí společně probrat a připravit i návrh na schválení jejich dohod opatrovnickým soudem a návrh na rozvod. I na těchto věcech tedy pracujeme společně. Mnoho klientů se na mediaci také připravuje na to, jak budou oba soudy (o dětech i rozvodový) probíhat. Pro mnoho lidí jde o první soud v životě, a je proto pochopitelné, že chtějí vědět, co je čeká a jak se mají chovat.
Co dělat v případě, když jeden z partnerů mediaci odmítá? Má smysl, aby se dostavil alespoň jeden z páru a nechal si poradit?
Jak už jsem říkala, mediace ideálně funguje tehdy, pokud je dobrovolná. Pokud ji jeden z partnerů odmítá, může se s mediátorem setkat alespoň ten, který by se i přesto rád dohodl.
V tomto případě už to ale není mediace, ale konzultace, většinou na téma „jak dosáhnout dohody“. Taková konzultace není o tom, jak nad tím druhým vyhrát. Naopak jde o to, pokusit se alespoň sám za sebe pochopit, co nám brání v dohodě, najít si vlastní hranice toho, na co jsem v zájmu dohody ochoten nebo ochotna přistoupit, a určitě je to i příležitost promluvit si o tom, co rozvod obnáší z právního i lidského hlediska.
Nezvládnutý rozchod odnáší děti, které často končí „s batůžkem na zádech"
Mám zkušenost, že někdy i samostatná konzultace přinese do situace smířlivější nastavení a partneři se pak někdy zvládnou domluvit sami nebo s pomocí svých právníků. Nebo se nakonec přeci jen rozhodnou pro společnou mediaci – ideálně u nového mediátora, se kterým ještě ani jedna strana nebyla v kontaktu.
Ohledně čeho se rozvádějící partneři nejvíce hádají, jsou to děti nebo majetek?
Prioritou při rozvodu jsou určitě děti. Tam bývají spory nejcitlivější a samozřejmě také nejbolavější. To je ale vlastně dobrá zpráva, protože to ukazuje, že většině rodičů na dětech opravdu záleží. Za svou praxi jsem se jenom jednou setkala s tím, že se ani jeden z rodičů nechtěl o dítě starat. To byla opravdu výjimečná situace.
Majetek je také náročné téma. Maminky mají často velký strach, jak to po rozvodu všechno finančně utáhnou a zda budou schopné dětem dopřát vše potřebné. Tatínkové zase často po rozvodu přebírají hypotéku a bojí se, jestli ji zvládnou splácet. Velkým problémem jsou i současné ceny bytů a nájmů. Před covidem bylo mnohem snazší prodat současný byt a pořídit nové vyhovující bydlení pro oba rodiče. Teď už na to řada rodin bohužel nedosáhne.
Stoupá podle vás zájem o střídavou péči?
V porovnání se situací před deseti lety přichází dnes mnohem více rodičů s jasným rozhodnutím pro střídavou péči. Při mediaci pak už jen společně hledají to nejlepší nastavení – tedy délku intervalu a ideální způsob a místo předávání dětí. Současně přichází i mnoho rodičů, kteří se předem shodli na tom, že střídavá péče pro jejich děti není vhodná, a kteří si přejí dětem zachovat jen jeden základní domov.
Při výpočtu výživného zohledňujeme i to, kdo z rodičů uplatňuje daňové zvýhodnění na děti. U podnikatelů si v ideálním případě povídáme o tom, jaký je oficiální příjem uvedený v daňovém přiznání a jaký je faktický příjem, který může být v některých případech výrazně vyšší než ten oficiální.
Samozřejmě stále přicházejí i páry, které mají na střídavou péči odlišné názory. Velkou roli hraje i kategorizování různých druhů péče. V České republice máme aktuálně společnou péči, střídavou péči, výlučnou péči a také výlučnou péči s rozšířeným stykem pro jednoho z rodičů. Název „výlučná péče“ přitom vyvolává u mnoha lidí pocit, že plnohodnotným rodičem je jen ten, kdo má výlučnou péči. To není správně, protože důležitost rodiče v životě dítěte nesouvisí s názvem péče, ale s něčím úplně jiným.
V souvislosti s péčí o děti se nabízí také další téma – výživné. Podle jakých kritérií lze spočítat výši výživného?
Téma „výživné“ se dá řešit různě. Při mých mediacích vycházíme z čistých průměrných měsíčních příjmů rodičů a používáme pomocné (orientační) tabulky ministerstva spravedlnosti, které stanoví, na jaké procento z tohoto čistého příjmu rodičů mají děti podle věku nárok. Současně zohledňujeme, jaké jsou skutečné náklady na děti. Tyto skutečné náklady si buď rodiče spočítají sami, nebo je pro vyloučení sporů počítáme společně na mediaci.
Velmi často také počítáme, jak na tom každý z rodičů ve výsledku bude – vezmeme jeho příjem včetně alimentů na děti, odečteme výdaje na bydlení, výdaje na děti a případně další důležité výdaje a sledujeme, kolik každému z rodičů zůstane peněz. Když se někdo dostane do záporných čísel nebo mu zbyde výrazně méně než druhému rodiči, je to signál, že je potřeba ještě něco dořešit. Buď se peníze nějak přerozdělí, nebo se musí ušetřit na některých výdajích, případně mluvíme o tom, jestli a za jakých podmínek je možné vydělat více peněz.
Při výpočtu výživného zohledňujeme i to, kdo z rodičů uplatňuje daňové zvýhodnění na děti. U podnikatelů si v ideálním případě povídáme o tom, jaký je oficiální příjem uvedený v daňovém přiznání a jaký je faktický příjem, který může být v některých případech výrazně vyšší než ten oficiální.
Jak dlouho obvykle trvá rozvod v případě, že se partneři nemohou dohodnout?
Rozvodu povinně předchází soud o dětech, který se, pokud se rodiče proti rozsudkům odvolávají, může protáhnout na několik měsíců i let. Samotné řízení o rozvodu pak nemusí být tak velkým problémem. Naše soudy mohou schválit rozvod i v případě, že jeden z manželů nesouhlasí. Výjimkou jsou rozvody, kde by pro manžela, který nesouhlasí, nastala nějaká sociálně složitá situace – například při problémech se zdravím nebo při omezené možnosti pracovat.
Když se jedna strana odmítá podívat na věci i z jiného úhlu pohledu, dohoda se jednoduše zablokuje.
Sporný rozvod většinou znamená, že se partneři nedohodli na vypořádání majetku, takže po rozvodu je pak může čekat ještě spor o majetek. Tyto spory jsou velmi nepříjemné a mohou trvat i několik měsíců nebo let. Naopak při dohodnutém rozvodu se dají oba povinné soudy vyřídit během čtyř až šesti měsíců.
Jak pracujete s páry, které se opravdu nedokážou na ničem dohodnout, jak se vám daří sladit jejich názory a potřeby?
Snažím se přijít na to, co je za tou neschopností se dohodnout, co formovalo a ovlivnilo jejich názory a postoje. Často je za tím nějaké zranění z minulosti, zkušenost z předchozích vztahů nebo z vlastní původní rodiny. Například často se stává, že jeden z partnerů má potřebu věci kontrolovat. To ale nemusí nutně znamenat, že je manipulátor nebo diktátor. Většinou to souvisí s jeho vlastním strachem a nejistotou, nebo se snahou zabránit nějakým nenapravitelným následkům.
Je podle vás zájem o mediaci dostatečný? Přeci jen je to stále ještě pojem, který mnoho lidí možná ani nezná.
Situace je určitě lepší než v roce 2013, kdy jsem s mediacemi začínala. Tehdy si většina lidí pletla mediaci s meditací. Dnes už se k lidem informace o mediaci dostávají od právníků, sociálních pracovníků, psychologů i soudů. Situace se tedy zlepšila. A hodně pomáhá, když spokojení účastníci mediace předají svou pozitivní zkušenost dalším lidem.
Ve své praxi se setkáváte s velmi náročnými mediacemi, kdy se klienti zkrátka nedokážou domluvit. V čem často vnímáte hlavní problém?
Náročné jsou mediace, kdy je jeden z rodičů zaseknutý ve své pravdě. Když se jedna strana odmítá podívat na věci i z jiného úhlu pohledu, dohoda se jednoduše zablokuje. Často pomáhá, když se na spory mezi rodiči podíváme z pohledu jejich dětství. Dá se tak zjistit, kde se jejich postoje vzaly a před čím se snaží sebe a své děti ochránit.
Eva Vaňková. (zdroj: se svolením Evy Vaňkové)
Občas se ale najdou rodiče, kteří se do větší hloubky podívat nechtějí, a tvrdohlavě trvají na své pravdě. V některých případech to končí očerňováním druhého rodiče, což je něco, co ve výsledku nejvíce ubližuje dětem. Děti jsou napůl máma a napůl táta. A když jim někdo říká, že jedna jejich půlka, nebo dokonce obě, jsou zlo, způsobuje to hodně bolesti na všech stranách.
Pojďme na závěr vložit ještě nějaký pozitivní příběh, kazuistiku rozchodu/rozvodu, který proběhl hladce.
Maminka přišla s tím, že byla zvyklá být s dětmi v podstatě 24 hodin denně a že střídání dětí po týdnu, které požaduje táta, je pro ni nepředstavitelné. Tatínek zase tvrdil, že maminka děti připoutává k sobě a „kupuje si je“ svou nedůsledností.
Bylo vidět, že oba rodiče mají děti opravdu moc rádi. Podle jejich vyprávění tam byl i hezký vztah dětí vůči nim. Přesto si táta i máma stěžovali, že se od nich děti odtahují. Tatínek si toho všímal, když se sešla celá rodina – děti se ho stranily a byly více s maminkou. Maminka zase měla nepříjemný pocit, když se děti vrátily z nějaké akce, kde byly jen s tátou. Najednou byly na mámu nabroušené a odmítaly její snahu o kontakt.
Nakonec to ale oba rodiče zvládli skvěle. Během mediace pochopili, že základní problém je v tom, že oba mají obrovský strach, že o děti přijdou, a že svůj strach přenášejí i na děti. Hodně jsme mluvili o roli tatínka a o roli maminky. Klienti se pak shodli na tom, že oba rodiče jsou důležití a že svým dětem chtějí dopřát tátu i mámu. Dohodli se na střídání dětí v kratších blocích, dopřáli dětem v každé domácnosti fotky a hračky, které jim připomínají oba rodiče, a dohodli se, že jednou za čas podniknou nějakou oblíbenou činnost všichni společně. Děti jsem v průběhu mediace neviděla, ale rodiče díky společné dohodě hodně pookřáli.
foto: Shutterstock, se svolením Evy Vaňkové, zdroj: Autorský článek
