Výmluvy i soupeření: Toto jsou varovné znaky, že váš partner odchází ze vztahu

„Kdy mi to poprvé došlo? Tohle léto v Řecku,“ vzpomíná Lenka na dovolenou, která je měla s manželem po hektickém blázinci posledních měsíců spojit, ale stal se pravý opak.

„Seděli jsme v té nejromantičtější taverně na útesu za městem. Všude kolem nás byla spousta lidí, smíchu a řečí. Jenom u našeho stolu bylo ticho, přerušované nucenými poznámkami o tom, že to číšníkovi dost dlouho trvá, a zíráním do mobilu. Vždycky jsme si měli tolik co říct – ať už to bylo o zážitcích, vztahu, nebo jen „blbosti“ okolo nás, kterým jsme se spolu smáli jako dva puberťáci. V té chvíli jsem si připadala úplně sama. Mnohem víc, než kdyby tam se mnou neseděl člověk, se kterým si už asi nemáme co říct.“

I tohle bohužel patří do běžné reality vztahů. Ať už se snažíme sebevíc a hledáme romantické chvíle třeba na druhém konci světa, láskyplné city se mohou ve vztahu měnit-slábnout a někdy úplně vymizet. U dlouhodobých, jinak funkčních vztahů se ale partner může pragmaticky rozhodnout, že v něm zůstane. Důvodů může být celá řada – ne vždycky jde o italskou domácnost a rozchod kvůli novému vášnivému milenci. Ti dva mohou být skvělí parťáci, starat se spolu o malé děti, rodinnou firmu, anebo jde „jen“ o strach ze single života.

Konverzace a nekonečné debaty, které se nořily do hloubky vašich zájmů a názorů na svět, jsou najednou někde pryč. Stejně jako témata vyžadující aspoň nějakou citovou investici.

Autoři studie Human Communication Research z roku 2000 tuto konzervativní strategii rozchodu-nerozchodu na styl chytré horákyně potvrzují. Zjistili také, že když partner zůstává ve vztahu, který by ve skutečnosti nejradši opustil, začne hrát určité role pro vytvoření odstupu. Něco na způsob velkého hradního příkopu. Jaké jsou nejčastější vzorce chování, které oslabí neodbytně vlezlý pocit „žiju s někým jen z povinnosti?“

1. Oddělení: Tohle je moje hřiště, hraj si na svém

Když se jeden z partnerů chce vzdálit od druhého, začíná to většinou nenápadným odstupem a omezením kontaktu. Nejde o žádné otevřené vyhlášení nepřátelství, ale míra spontánních objetí nebo polibků se většinou omezí na minimum a stejně tak i nadšení do společných věcí nebo zálib, do kterých jste se dřív vrhali s radostí: „Nevím, jestli je to dobrý nápad.“ „Když myslíš…“ nebo „Je mi to jedno“ jsou typické věty, které můžete v tomto případě slýchat častěji, než by vám bylo milé.

Odcházející partner je naopak čím dál víc pohlcený svým vlastním světem. Možná je to nová práce, běhání nebo skotské tance. Na typu aktivity vlastně nezáleží, společnou mají jen jednu věc – nefigurujete v nich vy.

„Jsme spolu 7 let. Za poslední čas pozoruji, že manžel ztrácí zájem o mě i o děti. Když má volno, dělá cokoli jiného, než aby byl s námi, abychom vyvíjeli společnou aktivitu jako rodina. Štve mě to. A skoro mi přijde, jako by domů chodil, protože musí. Nakonec já obětuji všechen čas dětem, na své hobby a koníčky čas nemám a v podstatě nemám vedle sebe ani manžela. Málo mluvíme, on je ten, kdo nechce, nepotřebuje. Velmi často má v uších bezdrátová sluchátka a něco pořád poslouchá (nemyslím hudbu, spíše nějaké rozhovory na YouTube). Chybí mi vzájemná komunikace i společně strávený čas, jak s dětmi, tak bez. Připadám si pořád sama. Dříve to tak nebylo,“ svěřila se anonymní uživatelka na diskuzním fóru Modrý koník.

2. Single hráč: Bavme se o čemkoliv jiném než o společných plánech

Vzdalující se partner udělá zpravidla cokoliv, co je v lidských silách, aby se vyhnul byť jen diskuzím o společných plánech nebo, nedej bože, příslibům a závazkům.

Bude mlžit, pokud jde o cokoli, co by se týkalo vás obou. Společný víkend na Šumavě? Nevím, možná budu muset dodělávat nějaké věci do práce. Dovolená na podzimní prázdniny? Rád bych, ale nemůžu teď nic slíbit. Můžeme to probrat spíš později? Někdy také ruší už předem domluvené plány s tím, že se vás „zapomene“ zeptat na náhradní termín, který by se vám hodil.

Ruku v ruce s tím jde také povrchní komunikace, která se omezuje na všední a nezbytná témata. Co mám koupit k večeři? Budeš mít čas na třídní schůzky? Konverzace a nekonečné debaty, které se nořily do hloubky vašich zájmů a názorů na svět, jsou najednou někde pryč. Stejně jako témata vyžadující aspoň nějakou citovou investici.

Nedostatek upřímného zájmu a komunikace nakonec vytvoří skutečnou bariéru, ohrožující vztah. Ale bude to tak nenápadné, že je z toho nikdo nemůže podezřívat, „to samo…“

3. Soupeření: A za tohle všechno můžeš ty!

Není to fér, a už vůbec ne k partnerovi, ale jednou ze zaručených metod, jak si vybudovat odstup, je agrese. Obzvlášť „vypečená“ je pasivní agrese, kdy partner dělá, že se vlastně vůbec, ale vůbec nezlobí – a druhá strana mu to sezobne i s navijákem.

„Výborně, zase máme k večeři zelňačku, po které mi bylo minule těžko. Ale to je jedno, na mě nezáleží, asi tě to baví mě trápit…“

„Ne, vůbec mi nevadí jet na víkend k vašim. Vždyť já stejně nemám čas a nárok na svůj vlastní život.“

Odcházející partner je naopak čím dál víc pohlcený svým vlastním světem. Možná je to nová práce, běhání nebo skotské tance. Na typu aktivity vlastně nezáleží, společnou mají jen jednu věc – nefigurujete v nich vy.

Aktivně-agresivní chování je otevřenější, ale o nic lepší než pasivně agresivní „ublíženci“. Partner vás může kritizovat, nebo obviňovat z problémů ve vztahu. Součástí můžou být i výbuchy vzteku kvůli drobným nedorozuměním nebo zesměšňování.

Bez ohledu na to, zda jde o pasivní nebo aktivní agresi, výsledek je stejný: oběť se cítí odstrčená a nepřijímaná. Vzniká toxická atmosféra, ve které je pobyt doma spíš za trest.

Jak z toho ven? I pokud váš partner vykazuje hned několik známek citového odpoutání, nemusí to být ještě definitivní konec vztahu: Definitivně to ale ukazuje na to, že byste měli prolomit sílící bariéru a upřímně si o tom všem promluvit. Dáte společné budoucnosti ještě šanci? Potom to ale půjde jen férově a s respektem vůči druhému. Rozejdete se? Fajn, v dlouhodobém horizontu to bude rozhodně menší stres, než snášet partnerovy nekalé hry.

„Před několika lety jsme měli s manželkou jednu pozdní večerní hádku. Upřímně si nepamatuji, o čem to bylo, ale jsem si jistý, že ona ano. Moje žena, která měla větší výdrž, pokračovala ve vyčítání, zatímco já jsem si pošetile lehl a usnul. Druhý den ráno jsem se probudil a našel KAŽDOU levou botu, kterou jsem měl, na dně vany plné ledové vody. Samozřejmě bylo uprostřed týdne a já musel jít do práce. Podařilo se mi částečně vysušit aspoň jednu botu, bídně jsem se plahočil do práce a vydával zvuk „krok-čvacht-krok-čvacht“. Nebyl to dobrý den. Naštěstí (a tak trochu zázrakem) jsme stále manželé a teď na mnohem lepší úrovni vztahu. Ponaučení pro příště? Nikdy neusínejte v domě s naštvanou ženou,“ varuje Sean Stanley na diskuzním fóru Quora.