Můj bratr Oliver zemřel v 80. letech na předávkování drogami. Když jeli moji rodiče taxíkem z márnice domů, dozvěděli se, že jejich taxikář před lety také přišel o syna. „Zlepší se ta bolest?“ chtěli vědět. „Je to jiné,“ odpověděl jim řidič. „Snesitelnější.“
Od té doby je to pro mě důležitá příhoda, protože jsem zjistila, že je pravdivá i pro mě. A když jsem v roce 2020 přišla o manžela, což byla ztráta, která pro mě byla ještě bolestivější než ztráta Olivera, chápu slovo „jiný“ ještě víc. Tak začíná Sophia Demblingová ve svém článku pro Psychology Today svou zpověď o tom, jak se vyrovnává se smutkem největším – odchodem milovaného člověka.
Amnézie bolesti
Nikdy jsem nerodila, ale mnohokrát jsem slyšela, že jakkoli je porod hrozný, když skončí a novorozeně vám dají do náruče, zapomenete. (Jinak, jak jsem také slyšela lidi říkat, by ženy byly matkami na jedno použití.)
Jediný způsob, jak bych se mohla znovu cítit skutečně celá, je, kdyby zázračně prošel dveřmi. A ano, pořád si představuji, že se to stane, nebo že se probudím a zjistím, že to byl jen hrozný sen.
Přesně tak jsem se cítila v prvních dnech smutku. Vím, že takovou emocionální bolest jsem nikdy předtím nezažila, a v duchu si vybavuji scény, jak padám na kolena u postele a vzlykám. Nedávno se mi na facebooku objevila vzpomínka z doby pouhé čtyři měsíce po Tomově náhlé smrti. V daném příspěvku jsem jen dokola psala, jak moc mi manžel chybí. A i když bych to mohla stejně dobře napsat i dnes, o čtyři roky později, protože mi chybí stejně jako kdykoli předtím, vím, že agónie, která tehdy poháněla mé prsty, byla mnohem syrovější než melancholie, kterou cítím dnes.
Svým způsobem je těžké to přiznat, protože to zní, jako bych se s tím „vyrovnávala“, i když tomu tak není. Přes smutek se člověk nedostane. Není to nachlazení ani chřipka. Pro Toma budu truchlit navždy. Vždycky mi bude chybět. Pravděpodobně budu do konce života plakat, i když ne tak jako prvních pár let.
Když smutek propukne
Zjišťuji, že už teď necítím bolest jako v tom prvním roce, tedy kromě prchavých chvil. Občas mi jeho odchod nějaká situace připomene, a to je pak jako nůž do srdce. Stalo se to například nedávno, když jsem stála ve frontě v supermarketu za starším párem, který společně nakupoval potraviny. Zatímco čekali, aniž by spolu mluvili, žena nenuceně a krátce pohladila svého manžela po zádech. Pocítila k němu lásku, kterou potřebovala vyjádřit. Tohle malé gesto mě málem dostalo. Cítila jsem to v útrobách a bojovala jsem se slzami. Po několika minutách ale úzkost pominula a zůstal jen stín smutku, jakási smuteční kocovina.
Vzlykejte, když musíte, a věřte, že čas udělá své. Nemůžete to zastavit, ani kdybyste chtěli. Truchlení se nezlepší. Ale změní se. Stane se snesitelnějším.
Smutek nezmizí a nezbavíte se ho, ale zmírní se. Tom mi chybí každou hodinu každého dne. Bez myšlenek na něj se obejdu jen na několik minut – nikdy ne na hodiny nebo dny. Často s ním mluvím. Stále se těžko loučím s jeho věcmi. Ale už nemusím spát s rozsvíceným světlem, jak jsem to dělala několik měsíců po jeho smrti. Už se neprobouzím každé ráno v slzách. Můžu procházet uličkami v Costcu a neplakat. A když už slzy přijdou, rychle se objeví, ale rychle také odejdou.
Příslib do budoucna
Tato amnézie utrpení je dobrá věc; náš mozek nás chrání před opětovným prožíváním nejhorší emocionální bolesti, které jako lidé čelíme.
A stejně jako si nemohu vzpomenout, jaké to bylo, když mi v hrudi krvácelo srdce, nedokážu lidem, kteří někoho ztratili teprve nedávno, vysvětlit, jaké je to truchlení teď, po určité době. V mých začátcích mi lidé říkali, že to bude snazší, ale to bylo nemožné si představit. Jak bych se mohla cítit lépe, když on už se nikdy nevrátí? Do jisté míry to tak cítím stále. Jediný způsob, jak bych se mohla znovu cítit skutečně celá, je, kdyby zázračně prošel dveřmi. A ano, pořád si představuji, že se to stane, nebo že se probudím a zjistím, že to byl jen hrozný sen.
Ale věřte mi, že pokud jste ve fázi, kdy padáte na kolena a vzlykáte, jste v tom nejhorším. Vzlykejte, když musíte, a věřte, že čas udělá své. Nemůžete to zastavit, ani kdybyste chtěli. Truchlení se nezlepší. Ale změní se. Stane se snesitelnějším.
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today
