Pokud jste normální smrtelník, je pro vás rodičovství po psychické i fyzické stránce pořádný zápřah. V předbatolecím věku jsou problémem bezesné noci a neustálá práce kolem stravy a hygieny, v batolecím je třeba udržovat nepřetržitou pozornost, aby se dítě nezranilo. Když děti dosáhnou orientačně pěti až sedmi let, rodiče si trochu oddechnou. Děti jsou samostatnější – zvládají hygienu, oblékání a další praktické věci samy. Pokud je jejich život relativně nekomplikovaný (neprochází rozvodem rodičů nebo nějakým jiným traumatem), stačí jim v tomto věku ke štěstí, když mají saturované všechny fyzické potřeby a cítí se se svými rodiči v bezpečí.
Od osmi let ale nastává období „tweens“ (8 až 12 let), které má ohledně dětských potřeb svá specifika. Už kolem osmého roku pozorujete pomalé plížení puberty, ačkoliv zatím jsou to pořád ještě nevinné děti. Ve 13 se ale dítě oficiálně stane teenagerem, kterým zůstane dalších sedm let. Od rodičů potřebuje v každém období něco trochu jiného.
Quo vado
Podle klinické psycholožky Laury Kirmayer nastává u tweens obrovská změna myšlení. Doteď byl jejich náhled na svět jednoduchý – žili v okamžiku, chápali hlavně svou vlastní perspektivu a neuvědomovali si tolik pocity ostatních. Teď si pomalu začínají pěstovat schopnost uvědomit si vlastní názory a pochybovat o jiných. Může se u nich dokonce rozvinout existenciální krize – začnou obsesivně přemýšlet o smrti a konceptu svého já v čase. Snaží se nahlížet na svět kolem i jinýma očima. „Začínají si uvědomovat, že existují jiné názory a hodnoty, než mají oni, což je pro ně zcela nový svět,“ říká Kirmayer.
Reklama
Svět se pro děti stává komplexnější až chaotický, a proto je čas na to, aby se vědomě učily regulovat svoje emoce. Těm mnohdy úplně nerozumí, prvním krokem je proto naučit je své emoce pojmenovat.
Síla smečky
Pro tweens je velmi důležitý kontakt s vrstevníky. Kdysi pro ně bylo důležité hlavně to, jak je vnímají jejich rodiče, teď jim záleží především na tom, co si o nich myslí ostatní děti. Hluboce je zasáhne, když je v tělocviku vyberou do družstva jako předposlední nebo pro ně nezůstane na školním obědě místo u stolu. Nezapadnout v tomto období do kolektivu může způsobit obrovský problém. V extrémních případech se z „obyčejného“ nepřijetí kolektivu může vyvinout šikana, jejíž každá, i mírnější forma, může poškodit pocit sebehodnoty dítěte na celý život.
Tweens svou sebehodnotu vnímají také skrze to, jestli dostatečně splňují genderové stereotypy. Dívky řeší, jestli jsou hezké, kluci, jestli jsou drsní. V momentě, kdy do genderových rolí úplně nezapadají, mají pocit, že nejsou dost dobří, nebo dokonce že je s nimi něco špatně. Pro rodiče, kteří mají pocit, že by jejich dítě mohlo patřit do LGBTQ komunity, je extrémně důležité dítě do ničeho nenutit a zbytečně mu věci nezakazovat. No a co, tak ho baví dělat si makeup jako máma (Stejně to ještě nemusí vůbec nic znamenat). Kvůli tomu, že jsou LGBTQ lidé často zatíženi necitlivou výchovou, mají mnohem víc problémů s duševním zdravím a závislostmi a je u nich významně vyšší procento sebevražd.
Jak se vypořádat s trapností
To, co rodiče často šokuje, je, jak moc se tweens mění. „Děti si na nich v rámci experimentu zkouší projevy různých typů osobnosti. Často mění způsob, jak se chovají a mluví, nebo jak se oblékají,“ říká Laura Kirmayer. Mohou taky velmi rychle a intenzivně střídat koníčky – to, že minulý rok nechtěli dělat nic jiného než hrát Minecraft, neznamená, že je to bude bavit celý život a stanou se herními vývojáři.
Z přehnaně chválených dětí vyrůstají perfekcionisté nebo lidé s nízkým sebevědomím. Děti, jejichž rodiče je přechválili a byli extrémně orientovaní na úspěch, později v životě trpí při jakékoliv malé prohře.
V pozdním tween období se děti často potýkají s pocity trapnosti. Mohou se stydět za to, že je do školy doprovází rodiče, že mají příliš dobré nebo špatné známky, že nemají něco, co všichni ostatní v kolektivu ano. Jak se s tím vypořádat?
Stává se, že když se dítě s něčím, co ho trápí, svěří, rodič nebo jiný dospělý nad jejich dětskými problémy mávne rukou a smete ze stolu jako malichernost. Nedělejte to. Zeptejte se dítěte, jak se mezi kamarády cítí. To, že se budou moci vypovídat, aniž by jejich problémy byly zlehčovány, bude pro ně velkou oporou. „Nikdy jim neříkejte, že jejich starosti jsou banální – budou se cítit ještě hůř a příště se vám už nesvěří s ničím,“ radí Kirmayer.
Jsi prostě nejlepší
Závažnou chybou, kterou rodiče často dělají, je, že dítěti zbytečně narušují soukromí a překračují jeho hranice. Není důvod, aby rodič kontroloval dítěti osobní chaty s vrstevníky, nebo, nedej bože, s druhým rodičem, pokud jsou rodiče rozvedení (to už je mimochodem obrovský faul, za který by se lidé měli stydět). Děti se ve věku před pubertou musí naučit, že mají právo na soukromí a na to o sobě – zatím jenom do jisté míry – rozhodovat. Sníží se tak třeba riziko, že se sebou v dospělosti nechají manipulovat.
A konečně: lidé bez ohledu na věk potřebují chválu. Školáka ale nechvalte, jako by byl batole. U těch není třeba šetřit na superlativech, jakmile ale dítě začne přemýšlet trochu logicky, nemá smysl mu sugerovat, že je ze všech dětí na světě nejlepší nebo že je jeho obrázek ze všech nejkrásnější. V reálném životě se vždy najde někdo úspěšnější. „S chválou i kritikou zacházejte opatrně a hlavně neříkejte dětem opakovaně přehnané výroky typu ´Z tebe bude jednou prezident´,“ varuje Kirmayer. Zdravý člověk se dokáže cítit dobře, i když se zrovna trochu nedaří. Z přehnaně chválených dětí vyrůstají perfekcionisté nebo lidé s nízkým sebevědomím. Děti, jejichž rodiče je přechválili a byli extrémně orientovaní na úspěch, později v životě trpí při jakékoliv malé prohře.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
