Tento článek vychází jen z mojí osobní zkušenosti. Ráda bych na vás alespoň trochu přenesla nadšení z dobré knihy a ze čtení obecně. Kniha, kterou jsem četla naposledy (Žízeň po životě), mi totiž připomněla, proč mám čtení tak moc ráda a kolik mi toho do života přináší.
Ke knihám jsem měla vždycky blízko. Vzpomínám si, že jakmile jsem se naučila číst, nosila jsem domů z knihovny komínky knih všeho druhu. Foglarovky, verneovky. Milovala jsem Správnou pětku, později dívčí romány a podobně. Čítávala jsem dlouho do noci a poctivě jsem si kazila oči, schovaná pod dekou s těžkou modro-stříbrnou baterkou.
Objevit poklad dřív než ostatní
Při jedné z dalších návštěv mé oblíbené knihovny mě zaujala na stolku s novinkami jen tak mimochodem položená kniha s čarodějnickým klukem na přebalu. Odnesla jsem si ji domů absolutně netušíc, že v ruce držím jeden z budoucích největších bestsellerů všech dob. Přečetla jsem ji jedním dechem, ale tím, že nebyl internet (doma probíhalo první testování vytáčeného internetu přes pevnou linku), neměla jsem to s kým sdílet a něco si k tomu dohledat. Později bych určitě na svoji facebookovou zeď napsala, že je to skvělá kniha, kterou si musí přečíst všechny děti na světě.
Díky knižním hrdinům člověk pochopí, jak se správně zachovat v nejrůznějších situacích a co by třeba u sebe mohl vylepšit. A vůbec, knihy podněcují k zamyšlení, co je správné, a co ne. Kde končí dobro a začíná zlo. A není-li to náhodou jen jiná strana téže mince…
Zajímavé bylo, že o několik týdnů později nám o ní začala vyprávět učitelka výtvarné výchovy. Já se tehdy tetelila štěstím, že mám spojence. Moc dobře jsem chápala, proč o knize mluví tak nadšeně. No a za pár dalších měsíců začala všem již známá potterovská mánie a s ní těšení se na další díly. S kamarádkou jsme už tehdy přemýšlely, kolik nám bude, až vyjde poslední díl. Vyrostly jsme na Potterovi a tuhle vzpomínku vnímám jako něco výjimečného. Objevit něco, co teprve čeká na své objevení zbytkem světa. To už by se dnes v době internetu, kdy se informace šíří rychlostí světla, stát nemohlo.
Další vývoj mé lásky k literatuře přišel na gymplu skrz povinnou četbu. Díky seznamům povinné četby si člověk rozšířil obzory a mohl proniknout do historického, politického a taky kulturně-sociálního prostředí mnoha historických období. Vytříbila jsem si svůj čtenářský vkus a došla jsem k důležitým závěrům. A to, že Jiráskovi se budu vyhýbat obloukem a Virginia Woolf bude moje láska do konce života. Její kniha Paní Dallawayová mi otevřela oči v tom, jaký může mít dílo přesah a jak může být domyšlené daleko nad úroveň „pouze“ dobře napsaného příběhu. Její všudypřítomné symboly nutí člověka k zamyšlení nejen nad vlastní existencí, ale i nad celou naší společností.
Chtít vědět víc
Někdy mám období, kdy nemám na knihy čas ani náladu, ale vždy potom přijde kniha a konkrétní příběh, který mi důrazně připomene, proč je čtení skvělé. Kromě toho, že díky knize člověk konečně odloží elektronická zařízení a soustředí se jen na vůni papíru a na příběh, se mi líbí, že se člověk dozví o určitém období nebo problematice skrze osobní příběhy. Ideálně třeba v případě autobiografií.
Například jedna z mých nejoblíbenějších knih je Pražská zima od Madeleine Albrightové. Téma holokaustu je všem známé, ale tato kniha přináší velmi komplexní zážitek, kde se Albrightová vrací ke svým českým kořenům, do české historie, popisuje protiletecké kryty v Anglii, a to vše skrze zkušenost bývalé političky, která odhalila svůj židovský původ až v pozdějším věku. Pamatuji si slova dějepisářky na gymnáziu: „Musíte znát historii, když budete ve společnosti. Nebo o čem se chcete bavit?“ Často jsem na ni vzpomínala. Měla pravdu. Kdo by nechtěl být v obraze a ještě skrze autentický příběh přidat originální perličku, o které se moc neví?
Peníze ani sláva samy o sobě štěstí nepřinesou. A zejména v dobách, kdy je válka, nebo se stane neštěstí, na spoustě věcí, na kterých si naše společnost dnes zakládá, nesejde. Nejdůležitější zůstává to, jaký jsem člověk a jestli jsem ochotný pomoci druhému.
Díky knihám člověk zažije spousty emocí a může se přenášet na různá místa. V jednu chvíli jste v zákopech během první světové války, pak zase v koloniální Africe a poválečné Paříži, a to vše spolu s lékařem a spisovatelem Ferdinandem Celinem v nádherné knize Cesta do hlubin noci. Nebo se v knize Dějiny světla dozvíte o životě fotografa Františka Drtikola, kde zároveň okusíte studentský život v Mnichově na přelomu 20. století, a ještě nahlédnete do předválečné a poté elegantní prvorepublikové Prahy.
Knihy také ukazují různé charaktery postav. Jejich chování a to, jak jsou vnímány okolím a proč. To vidím jako velký benefit. A nejen pro děti, aby nasály sociální empatii. Díky knižním hrdinům člověk pochopí, jak se správně zachovat v nejrůznějších situacích a co by třeba u sebe mohl vylepšit. A vůbec, knihy podněcují k zamyšlení, co je správné, a co ne. Kde končí dobro a začíná zlo. A není-li to náhodou jen jiná strana téže mince…
Cítit vděčnost
A teď ke knize, která mi připomněla všechna pozitiva, které čtení přináší. Žízeň po životě od Irvinga Stona ze mě po čase udělala zase o něco vnímavějšího čtenáře. Kniha je o životě Vincenta Van Gogha. O tom, jak se několikrát zamiloval a byl drsně odmítnut, jak se jedna dívka nešťastně zamilovala do něj, a on díky tomu pochopil, proč ho ty předchozí odmítaly. Co je člověk schopen obětovat, když najde svůj „Ikigai“, svůj účel a smysl života. Jak silné je tohle volání svého životního poslání navzdory všemu… A dost důležitý je pocit vděčnosti, který mě provázel od doby, kde autor detailně popisoval těžký život v belgickém hornickém městě Borinage, kde Van Gogh působil. Smrt, hladovění, zima, zoufalství místních obyvatel. A taky to, že Van Gogh se vzdal svého pohodlí a začal místním i se svým málem pomáhat.
Doteď ve mně díky tomu přetrvává radost z toho, že můžu rodině připravit večeři, vyprat, uložit dítě do teplých peřin. Uvědomila jsem si, jak nám vděčnost v době blahobytu chybí a proč je dobré si ji zvědomovat.
Mnoho knih přináší jedno podobné poučení. Peníze ani sláva samy o sobě štěstí nepřinesou. A zejména v dobách, kdy je válka, nebo se stane neštěstí, na spoustě věcí, na kterých si naše společnost dnes zakládá, nesejde. Nejdůležitější zůstává to, jaký jsem člověk a jestli jsem ochotný pomoci druhému.
Pokud bych měla shrnout to, co nám čtení a knihy mají přinést, tak je to koncentrace na jednu věc, prožívání celé palety emocí, vděčnost, rozšíření obzorů. A také to, že svět není černobílý a lidé nejsou jen dobří, nebo špatní.
Podzim je v plném proudu. Uvařte si čaj, zapalte si svíčku a ponořte se do příběhu, od kterého se nebudete chtít odtrhnout.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
