Teorie citové vazby popisuje způsob, jakým si vytváříme vztahy s druhými lidmi v závislosti na tom, jak o nás v dětství rodiče pečovali. Na základě toho můžeme mít buď vazbu bezpečnou, úzkostnou, vyhýbavou, nebo úzkostně-vyhýbavou. Není žádný div, že se psychologové touto teorií zabývají již padesát let. Zásadně totiž ovlivňuje to, jak se v dospělosti chováme k druhým a jak prožíváme své vztahy.
Jak už z názvu vyplývá, vazba, která nám jako jedincům nejvíce ulehčuje život, je vazba bezpečná. Vzniká, když máme v dětství dostatek opory a víme, že nám vždy někdo takzvaně kryje záda. Víme, že kdykoli bude třeba, vždy se najde někdo, kdo se o nás postará. Takové dítě nemusí vynakládat obrovské množství energie na to, aby úzkostlivě skenovalo své okolí a přemýšlelo o tom, zda je v bezpečí a zda budou jeho potřeby někdy naplněny. Svůj čas a energii může naopak věnovat tomu, aby bylo zvídavé, učilo se novým věcem a směřovalo k nezávislosti, protože mu svět připadá jako bezpečné místo.
Přestože rodiče takového dítěte přirozeně nejsou dokonalí, většinou se chovají předvídatelně a ukazují svému potomkovi, že jsou tam pro něj, kdykoli je třeba. Psycholožka Tina Payne Brysonová, která se primárně zaměřuje na rodiny, prozradila v rozhovoru pro magazín Goop tipy, jak vychovat dítě právě s tímto bezpečným typem vazby. Aby byl celý princip jednodušší, vysvětlila ho na principu 4S.
Poskytnout bezpečí (safety)
Bezpečí se podle Brysonové týká dvou věcí: Za prvé, chceme ochránit děti před újmou a za druhé, nebýt sami zdrojem újmy ani stresu. A to se pochopitelně netýká jen zanedbávání a zneužívání dětí, ale je to relevantní i v běžnějších, každodenních případech. „V mnoha domácnostech jsou rodiče, kteří na děti křičí, nebo se věčně mezi sebou hádají, jsou nepředvídatelní,“ vyjmenovává terapeutka pro Goop.
Lidé s bezpečným stylem připoutání mají mnohem zdravější vztahy. Také bývají vůdčími osobnostmi, které mají pozitivní sociální interakce po celou dobu školní docházky. Je to zkrátka jakýsi základ odolnosti.
Samozřejmě, nikdo není dokonalý a může se stát, že nám ujedou nervy. V takovém případě je ale podle terapeutky důležité umět svou chybu uznat a omluvit se: „Moc se omlouvám. Rozčílil jsem se a nezvládl jsem to tak, jak jsem chtěl. To tě mohlo zranit. Mrzí mě to.“ Dítě si z toho odnese, že vztahy sice mohou být náročné, ale i přesto je lze zvládat. Tím se rozšiřuje jejich okno tolerance vůči konfliktům.
Opravdu vidět (see)
Zde je důležité sledovat dítě více než jen očima. Terapeutka uvádí příklad: „Vaše dítě je ve vaně a nechce vylézt. Křičí a ječí, že koupání ještě neskončilo. A to, že ho opravdu vidím, znamená, že se nesoustředím jen na jeho chování, ale místo toho zkoumám i jeho vnitřní krajinu a to, co prožívá.
Pak můžu říct například: Jsi zklamaný, že čas koupání skončil, protože tě to bavilo. Je to tak? Na takové reakci je skvělé to, že si mozek dítěte procvičí propojení mezi tím, co cítí ve svém těle, a svými emocemi. Dostane šanci dát tomu smysl,“ vysvětluje Brysonová.
Pokud budeme naopak pocity dítěte negovat, zlehčovat či ignorovat, získá dle terapeutky na základě naší reakce dojem, že přece o nic nejde, tudíž je s ním asi něco špatně, když tak silně reaguje. Pak se zákonitě začne odpojovat od svých emocí a přestává si věřit. A co hůř, naučí se, že je na své silné prožitky samo, protože rodiče mu nepomohou.
Zklidňovat (soothe)
Toto pravidlo je jednoduché: Když se vaše dítě bude hroutit, buďte s ním, utěšte ho a pomozte mu vrátit se zpět do klidu. Někdy je to o tom, že ho obejmete, pohladíte po zádech nebo řeknete: „Jak ti můžu pomoci?“ nebo „Co právě teď potřebuješ?“ Jindy jde jen o poskytnutí bezpečného prostoru na to, aby dítě mohlo prožít náročnou situaci, ať už jde o cokoli.
Samozřejmě, nikdo není dokonalý a může se stát, že nám ujedou nervy. V takovém případě je ale podle terapeutky důležité umět uznat svou chybu a omluvit se.
Podle Brysonové se tomuto postupu říká koregulace. Když ji s vámi někdo opakovaně provádí, mozek si praktikuje emoční inteligenci a regulaci emocí, což je budoucím znakem úspěchu a sociálního, emočního a duševního zdraví. Cílem tohoto přístupu zároveň není podle terapeutky snaha dítě chránit před náročnými emocemi. Jde spíš o to, aby se naučilo, že se dokáže se silnými emocemi vypořádat.
Dodat pocit jistoty (security)
Čtvrtý bod vlastně přirozeně vyplývá z bodů předchozích. Když máme opakované zkušenosti s pocitem bezpečí, vidění a uklidnění, mozek se automaticky dostává do pocitu vnitřní jistoty. Znamená to, že ví, že když bude třeba, nějaká pomoc či podpora se objeví. Znamená to také, že jedinec má dostatek zkušeností na to, aby sám sebe uměl vidět, chápat a zklidňovat.
Brysonová nakonec zdůrazňuje, že výzkumy v tomto směru hovoří jasně: Lidé s bezpečným stylem připoutání mají mnohem zdravější vztahy. Také bývají vůdčími osobnostmi, které mají pozitivní sociální interakce po celou dobu školní docházky. Je to zkrátka jakýsi základ odolnosti.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Goop.com