Pohybují se mezi extrémy – buď se sexu a intimitě vyhýbají, nebo se do nich pouští po hlavě. Může se to zdát jako divoká teorie, ale souvislost traumatu a hypersexuality už byla prokázána mnohokrát.
Co je ještě normální, a kdy už se pohybujeme na poli hypersexuality? Hypersexualita není o tom, že jste si na vysoké škole dali párkrát trojku, vyzkoušeli jste polyamorní vztah nebo se vám podařilo někomu ublížit nevěrou. Hypersexualita je nežádoucí stav s různou intenzitou, kdy se vyhledávání sexu a myšlení na něj stává natolik patologickým, že člověku komplikuje každodenní život, nebo ho dostává do rizikových situací. Hyperesexualita se může projevit v jakémkoliv, i v dětském věku.
Peklo v hlavě
Hypersexualitu může vyvolat jakékoliv trauma, včetně těch sexuálních, a to rovnou několika mechanismy. Traumatizovaní lidé vyhledávají sex za účelem úlevy nebo disociace, nebo se jím snaží dosáhnout pocitu lásky a pozornosti, které jim chybí, anebo, obzvlášť v případech sexuálně zneužitých a znásilněných, chtějí získat nad svou sexualitou pocit kontroly, kterou při zneužívání ztratili.
Nikoho, kdo mi byl alespoň trochu sympatický, jsem neodmítla. Líbilo se mi, že jim dělám radost a že jsem užitečná.
Celý proces lze pozorovat i na biologické úrovni. Dopaminový systém, který souvisí s pocitem odměňování, bývá u osob, které přežily trauma, narušen, což má za následek nutkavé vzorce chování – především závislosti a hypersexualitu. Uvolňování dopaminu při sexuální aktivitě může poskytovat dočasný pocit úlevy nebo úniku od emoční bolesti. Člověk má chuť chování pořád dokola opakovat, a to navzdory jeho negativním důsledkům a výčitkám svědomí.
Hledají únikové cesty
Pokud zamíříte na diskuzní fórum reddit a vydáte se do podpůrné skupiny pro lidi s komplexní posttraumatickou stresovou poruchou, kde vyhledáte klíčové slovo „hypersexualita“, vyjede vám mnoho příběhů lidí, kteří se s patologickým sexuálním chováním potýkají.
V jednom z příspěvků se uživatelka ptá ostatních, jak je možné, že ji sex tak baví, když byla jako dítě zneužívaná. „Vím, že jsem byla zneužitá mnohokrát. Poprvé to bylo ve třech letech a byli u toho čtyři muži. Vždycky mě hrozně mátlo, proč jsem tak posedlá sexem. Porno jsem začala sledovat s mými bratranci, když mi bylo devět, a bylo mi to příjemné. V jedenácti jsem dobrovolně chodila na anonymní videochat a pomáhala jsem náhodným mužům, aby se udělali,“ popisuje své zkušenosti.
Jiná uživatelka uvádí, že měla první sexuální zkušenost už v šesti letech, když ji osahával o pět let starší bratr. Dělo se to dva roky až do doby, dokud si toho nevšimli rodiče. Ti dětem vynadali, že na „hraní na doktora“ jsou už moc staří. Dál to neřešili, takže se její trauma prohloubilo.
„Sexualita, se kterou jsem se v dětství setkala, byla vždycky divná. Otec se mi třeba svěřoval s tím, že je matka frigidní a on je kvůli tomu frustrovaný.“ Možná i špatný vztah s otcem byl příčinou toho, že už jako velmi mladá inklinovala ke starším mužům. O panenství přišla ve 13 letech s o 12 let starším vedoucím na táboře a od té doby vystřídala velké množství partnerů. „Nikoho, kdo mi byl alespoň trochu sympatický, jsem neodmítla. Líbilo se mi, že jim dělám radost a že jsem užitečná.“
Z extrému do extrému
Zneužívaní anebo týraní lidé mají narušené vnímání hranic, přičemž obzvlášť sexuální zneužívání v dětství poškozuje schopnost říct „ne.“ K sexu pak svolí znovu a znovu jen proto, aby protějšku vyhověli, a to se týká zejména žen. Někdy mají pocit, že sex dokonce tomu druhému dluží. V krajním případě se oběti zneužívání mohou samy stát sexuálními predátory.
Související…
Reklama
Některé dětské oběti sexuálního zneužívání si v dospělosti pletou sex s láskou, krátké časové úseky před a po sexu pro ně totiž často byly jedinými okamžiky, kdy na ně dospělí byli hodní a kdy měli jejich pozornost. Už jako děti se naučily, že sexem získají náklonnost a uznání druhého člověka.
Traumatizovaný člověk někdy necítí vůbec nic, jindy zase všechno najednou. Hypersexualita je v obou případech účinným „lékem“. Hypersexualita může být pro někoho způsobem, jak se zbavit emocionální plochosti a připadat si zase naživu. V opačném případě, kdy mají naopak emoce tak silné, že je nezvládají zdravě regulovat, používají hypersexualitu jako drogu. Sex jejich bolest a úzkost jednoduše otupí.
Tím, že oběti samy řídí svou sexuální aktivitu, získávají pocit kontroly nad svým tělem, který ztratily. Proto se běžně stává, že oběti znásilnění začnou být po traumatické události nadměrně promiskuitní, přestože častější je opak. Někteří psychologové uznávají teorii o tom, že oběti podvědomě znovu a znovu opakují zneužívání ve vztazích z minulosti, a snaží se tak podivným způsobem svoje trauma prožít a uzdravit se z něj.
Sex jako jediná radost ze života
Lidé s jakýmkoliv traumatem o sobě obvykle nemají valné mínění a připadají si zbyteční a bezcenní. Sex jim pomůže se alespoň na chvíli cítit dobře – když někoho uspokojí, připadají si dobří a užiteční. Jejich úleva je ale pouze krátkodobá – vzápětí následuje pocit viny, hanby a prázdnoty. Proces tak často opakují, podobně jako lidé závislí na návykových látkách.
V redditové podpůrné skupině o hypersexualitě přispívají častěji ženy, to ale neznamená, že mužům hypersexualita zničit život nemůže. V poslední době se hodně mluví o jejich závislosti na pornu, která jim kazí vztahy a přináší pocit osamělosti. Cesta, jak se ze sebedestruktivní sexuality vzpamatovat, je složitá a jedinou cestou, jak mít normální život, je se o mechanismu traumatu vzdělávat a chodit na terapie.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
