Jak odhalit lháře? Pomohou varovná znamení a hlavně trik s historkou

S Pavlem, mým bývalým přítelem, jsem se seznámila na jeho narozeninové party. Vzal mě tam náš společný kamarád, když jsme plánovali víkendový výlet do Slezska. Oslava byla skvělá. Spousta lidí, sranda, hudba. Šampaňské bylo stejně jiskřivé jako naše sympatie a na konci večera mi pošeptal do ucha, že jsem jeho nejlepší narozeninový dárek v životě. A tím začal náš vztah.

Všechno bylo zalité sluncem, i když jsem tenkrát žila v Brně a on v Ostravě. Jezdili jsme za sebou, seznamovali se postupně s dalšími společnými známými. S jeho kamarádkou Mirkou jsme k sobě měly blíž než s kýmkoliv jiným: měly jsme stejný vkus na hudbu, oblečení, asijskou kuchyni. „Nechceš se sem za Pavlem přestěhovat?“ ptala se mě. „Chodily bychom spolu na jógu a pak na víno. Konečně si Pavel našel skvělou holku!“

Ještě jednu věc jsme měly s Mirkou společnou: vkus na kluky. To jsem zjistila asi o měsíc později. Byli jsme v partě kamarádů na koncertě, když se Pavel s Mirkou „ztratili“. To mi v přeplněném sálu nepřišlo vůbec podezřelé. Dost divné ale bylo najít je v objetí v tmavé chodbičce u záchodů. Nakonec prasklo všechno: Přátelství „s výhodami“ Mirky a Pavla se táhlo jako červená nit oběma jejich oficiálními vztahy. Dodnes netuším, proč spolu vlastně jednoduše nezačali chodit už dávno. Možná jim to takhle připadalo jako mnohem víc vzrušující hra.

Jedno je ale jisté: kdybych tenkrát neměla nasazené růžové brýle zamilovanosti a soustředila se víc na detaily, možná bych neztratila tolik času a energie s lidmi, kteří za to vůbec nestáli.

5 % patologických lhářů

Nebyl by svět lepším místem, kdybychom po něm všichni chodili s okřídleným příslovím „co na mysli, to na jazyku?“

Ano i ne. Bez institutu milosrdné lži bychom nejspíš přišli o spoustu užitečných dobrých vazeb. Nebo svému kolegovi umíte prozradit bez okolků, že jeho oblíbený svetr považujete za kostým duhové víly, a dětem, že vás jejich výrobky z kroužku keramiky straší v nočních můrách? Občasné nevinné lži zkrátka patří k normálnímu lidskému chování a do svědomí si pro ně může sáhnout asi každý z nás.

Řeč našich očí ve skutečnosti patří mezi nejméně přesné ukazatele lží.

A co na to vědci? Seriózních výzkumů na téma lží kupodivu zatím nebylo publikováno moc. Posvítila si na ně tato studie, ze které vyplývá, že přibližně polovinu všech lží vyslovilo pouhých 5 % zkoumaných respondentů. Výsledky tedy naznačují, že chronických lhářů mezi námi není zase tolik, jak bychom se mohli obávat.

Typologie lhářů

Možná lže, možná ne. Tato znamení jsou ale červené vlajky, které by nás měly přimět minimálně zbystřit:

Mlžiči: Jejich příběh je zvláštně neurčitý a má málo podrobností
Opakovači: Přemílají jednu historku pořád dokola, někdy se vás i ptají na ty stejné otázky
Minimalisti: Mluví v útržcích vět
Scénáristi: Vypráví dokonale vybroušený příběh v přesně chronologickém pořadí
Politici: Neodpovídají na jednoduchou uzavřenou otázku ano ani ne
Hračičkové: Hrají si s vlasy, rty, náušnicemi a čímkoliv dalším poblíž svého obličeje
Stresaři: Jsou na nich vidět fyzické reakce „bojuj, nebo uteč“, jako je pocení, svalové napětí, křečovité výrazy obličeje a neklid

Ale aby bylo jasno: tohle je jen kompas, jehož střelka je hodně nepřesná. Je vlastně zvláštní, že přes naši lidskou přirozenost lhát odedávna jsme v odhalování lží… úplní tragédi!

V očích pravdu nenajdeš

Nakolik si věříte, že umíte odhalit falešné hráče? Někteří z nás jsou rození detektivové, ale v součtu na tom nijak slavně nejsme: Účastníci tohoto výzkumu dokázali v laboratorních podmínkách odhalit lež pouze v 54 % případů. Což skutečně není působivé, když vezmeme v úvahu 50% míru odhalení pouhou statistickou náhodou.

Proč nám odhalování lží moc nejde? Zjednodušeně i proto, že není žádný jediný typický identifikátor, který je v lidském chování vyhrazený pouze lžím.

Psycholog Howard Ehrlichman, který se studiem očních pohybů zabývá od 70. let, zjistil, že roztěkaný pohled vůbec nemusí znamenat lhaní. Ve skutečnosti podle něj naznačuje přemýšlení a přístup do dlouhodobé paměti. Podobná studie prokázala, že konkrétně řeč našich očí ve skutečnosti patří mezi nejméně přesné ukazatele lží.

Řekni mi to od konce

Řeč těla může být užitečná, ale pouze pokud ji propojíme s dalšími faktory. Co vám podle vědců může pomoci? Nechte si příběh, o jehož pravdivosti pochybujete, vyprávět v jiném než chronologickém pořadí, například od konce.

Ve studii na dobrovolnících, kteří měli své historky vyprávět v opačném pořadí, se totiž díky vyšší náročnosti staly mnohem zřetelnější další znaky jejich těla.

Lhaní je zkrátka mnohem psychicky náročnější než mluvení pravdy. Lháři obvykle vynakládají obrovskou duševní energii na kontrolu svého chování a souběžně na vyhodnocování našich reakcí, aby si udrželi důvěryhodnost. Pokud se zároveň budou muset soustředit více i na samotné vyprávění, snáze je odhalíte.