Přiznat chybu není vůbec jednoduché. To ví asi každý z nás. Někteří lidé toho však vůbec nejsou schopni. Nedokážou převzít odpovědnost za své činy ani upřímně vyjádřit lítost. Tento vzorec vidíme u vysoce postavených osobností a v globální politice, ale často se vyskytuje i v našich nejbližších vztazích. Pokud pochopíme, co se člověku, který musí mít vždy pravdu, doopravdy honí hlavou, může nám to pomoci komunikaci s ním mnohem lépe zvládnout.
Častou překážkou omluvy je přesvědčení, že bychom se neměli omlouvat, protože jsme přece neudělali nic „špatného“. V některých případech to může být z faktického hlediska pravda. Ale naše úporná snaha dokázat, že máme „pravdu“, a to i ve vlastním vnitřním dialogu, pouze prodlužuje konflikt, obírá nás o energii a mezi lidmi zasévá semínko nepřátelství a soupeřivosti. Pokud má totiž pravdu jeden, druhý se zákonitě mýlí. A ze vztahového úhlu pohledu prohrávají všichni.
Obranářství a rigidita
Proč někteří lidé věří, že mají vždycky pravdu? Příčinou může být podle psycholožky Lynn Margolios hned několik faktorů. Jak píše ve svém článku pro Psychology Today, příčinou může být například „neschopnost sebereflexe a vztahování se k jiné perspektivě nebo způsobu myšlení než vlastnímu“, což pak překáží empatii, mezilidskému propojení a nápravě situace. Souvisejícím problémem je pak podle Lynn „patologické přesvědčení“ o správnosti vlastního postoje. „Taková kognitivní nepružnost se projevuje jako frustrující uzavřenost, v podstatě jako psychologická porucha učení, která se vyznačuje neschopností přijímat nové informace a měnit své chápání,“ vysvětluje odbornice.
Nevědomý tlak na udržování idealizovaného obrazu sebe sama má fungovat jako ochrana před hrozbou obávané kritiky a sebeobviňování.
Tento přístup obhájit za každou cenu svou pravdu bývá podle ní spojen s rigidním, perfekcionistickým typem osobnosti anebo narcistickými obranami. „Nevědomý tlak na udržování idealizovaného obrazu sebe sama má fungovat jako ochrana před hrozbou obávané kritiky a sebeobviňování,“ říká.
Nadměrná vina a stud
Někteří lidé nevědomě odmítají přiznat sobě samému, že udělali něco „špatného“, protože to v nich vyvolává silné pocity studu. Takový člověk podle Lynn často prožívá znovu své dětství, ve kterém figurovali kritizující či zahanbující rodiče. Ti na dítě uvalili citovou zátěž.
Být empatický a přiznat se může u lidí s touto dynamikou vést k přehnanému ztotožnění se s imaginárním, projektovaným utrpením druhé osoby a k přehnanému pocitu vlastního „zločinu“, viny, provinění a emocionální odpovědnosti za pocity druhé osoby.
Zdravý přístup?
Odbornice zároveň upozorňuje, že v některých situacích je trvající obhajoba vlastního názoru nebo chování ve skutečnosti normální a přirozenou strategií, například u teenagera, který začíná upřednostňovat vlastní autonomii. Stejně tak může takový přístup vycházet z legitimní potřeby chránit se před utlačitelem, kterým může být například manipulativní partner.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today