Život je plný záhad, které se mohou roky skrývat pod povrchem, až jednoho dne vyplavou na povrch, k šoku mnoha lidí. Podobně tomu bylo v případě paní Karol (51 let). To, že má její otec celý život jiný vztah, věděla. Ale že v padesáti zjistí, že má sourozence, o nichž netušila, to ji opravdu rozhodilo.
Ve chvílích, jako je tato, určitě reaguje každý jinak a určitě jsou lidé, kteří by nad tím jen mávli rukou. Pro určité typy lidí jsou takové „náhle se objevivší“ záhady něčím okrajovým a nedůležitým, protože v padesáti už si asi nepadnete s cizími lidmi do náručí a nebudete si říkat bráško a sestřičko. Pro paní Karol byla ale tato nová informace středobodem jejího života. A tak se nám svěřila s příběhem o otci, který celý život udržoval tajemství. Dvě rodiny.
Až na sklonku života, po pár měsících v nemocnici, odkud si Karol myslela, že už nevyjde, totiž její otec začal požadovat, aby se dva dosud oddělené světy spojily. A pěkně tím zamíchal kartami osudu několika lidí.
Dětství s nádechem tajemství
„Celý život jsem měla pocit, že něco není v pořádku. Otec byl sice milující, ale často nepřítomen. Cítíla jsem už jako poměrně malá, že něco skrývá, ale nikdy jsem se nezeptala, co to je a jestli to tak je. Asi jsem to radši nechtěla vědět, stačilo mi se dívat na maminku, jak se trápila,“ popisuje svou zkušenost jedna Karol, říkejme jí třeba Malá (jméno si nepřála z pochopitelných důvodů sdělit).
Reklama
Tajné paralelní vztahy nejsou výjimečné. Podle některých studií mohou mít děti vyrůstající v podobných podmínkách často v dospělosti problémy s důvěrou a identitou.
Psycholožka Helena Křížová k tomu pro Flowee říká: „Dlouhodobá tajemství v rodině vytváří napětí, které si děti intuitivně uvědomují. Nečinnost nebo neochota pravdu odhalit může mít vážné následky, zvláště v pozdějším životě. Děti vyrostly v modelu, který jim nebyl dobrým příkladem. Samy se potom buď bojí vůbec nějaký vztah navázat, nebo toho nejsou vůbec schopny. Anebo, také ne ojediněle, končí v podobných vztazích bez hranic a limitů.“
Výzkumy ukazují, že děti, které se později v životě dozvěděly o paralelní rodině jednoho z rodičů, často prožívají zmatení a mívají potíže tuto skutečnost akceptovat. O takových vztazích se příliš nemluví, ale jsou častější, než byste čekali. Nevěra a paralelní vztahy jsou bez nadsázky nejčastějším tématem, se kterým přichází klienti k vztahovým psychologům.
„I když klienti nepřijdou primárně s tímto tématem, tak často v průběhu sezení vyplyne, že vedou paralelní vztah. Nelze říct, zda jsou paralelní vztahy doménou mužů či žen, dle mne je to tak nastejno,“ potvrzuje pro iDnes lektor a vztahový terapeut Michal Bartoš.
V případě paní Karol o sobě neměly oficiálně rodiny ani tušení, respektive Karolina matka si byla téměř jistá, ale přiznání celoživotní nevěry se od manžela nedočkala. Druhá manželka se o existenci první rodiny dozvěděla až po pár letech vztahu. „Byla jsem v šoku, ale rozhodla jsem se to akceptovat. Myslela jsem, že jeho minulost s tím nemá nic společného. Ale jak plyne čas, čím dál víc si uvědomujete, že tyto věci nikdy doopravdy nezmizí,“ popisuje situaci paní Jaroslava, jakási nepsaná Karolina „macecha“.
Proč nyní hledat smíření?
Na sklonku života ale mnoho lidí cítí potřebu narovnat vztahy a usmířit konflikty, nejčastěji ty, které sami napáchali. Podle rodinného terapeuta Pavla Niče je toto jednání způsob, jak dosáhnout vnitřního klidu. „Lidé na konci života často reflektují své chyby a chtějí po sobě zanechat uspořádaný svět. Tento krok je však často více o jejich vlastní spáse než o skutečné pomoci rodině,“ řekl pro Flowee. „Rodinná tajemství a jejich pozdní odhalení mohou mít vážné psychologické dopady. Děti i dospělí mohou být v takových situacích zasažení hlubokou nejistotou a ztrátou identity, proto je důležité tento proces usmíření citlivě facilitovat.“
Smíření je proces, nikoli jednorázová událost. Začíná pomalým budováním důvěry a ochoty naslouchat...
V případě tohoto otce dvou rodin se jednalo o předsmrtnou touhu vidět obě rodiny sjednocené. Jakési podivně perverzní, ale vlastně pochopitelné poslední přání. Chtěl, aby jeho děti i partnerky našly společnou řeč, pochopily minulost a pokusily se vše odpustit. Ale komu? Otci? Nebo všichni všem?
Možná namítnete, že otcovo přiznání vyžadovalo jistou odvahu a sílu se konečně otevřít. Anebo to možná bylo o tom dojít smíření sám před sebou. Každopádně i když máte celoživotní tušení, jeho zhmotnění se bolí v jakémkoli věku.
První vrabčí krůčky ke smíření
Reakce rodiny, vlastně obou rodin, na tento požadavek Karolina otce byla smíšená. Děti z obou rodin se zdráhaly setkat. „Nevěděla jsem, co čekat. Bylo to jako nějaký experiment – vezmete dva světy a doufáte, že zapadnou do sebe. Měla jsem nulovou potřebu v padesáti získat sourozence a podívat se do očí ženě, která byla vlastně celoživotní partnerkou mého táty, společně s maminkou,“ popisuje Karol. I přesto se ale všichni aktéři rozhodli otcovo poslední přání splnit.
Při organizaci prvního setkání je klíčová neutralita, ostatně jako historicky v bojích už od nepaměti. Podle Pavla Niče by měla být první setkání nenásilná, bez nutnosti řešit minulost. „Smíření je proces, nikoli jednorázová událost. Začíná pomalým budováním důvěry a ochoty naslouchat,“ vysvětluje.
Během prvního setkání obou rodin panovala podle Karol velká nervozita. Více než slova ale Karol cítila nejisté pohledy, sklopené oči a těkající obličeje. Ale postupem času se bariéry začaly bourat. „Bylo zajímavé slyšet jejich příběhy a uvědomit si, že jsme měli podobné zážitky, přestože jsme vyrůstali úplně odděleně,“ podotýká Karol. Není to jistě láska na život a na smrt, ale podle jejích slov jakési smíření přineslo do jejich životů harmonii, a dokonce nové perspektivy. „Zjistila jsem, že mám sourozence, se kterými sdílím neuvěřitelně mnoho společných rysů a zájmů. Bylo to pro mě jako objevovat novou rodinu. Nikdy jsem ji nechtěla, ale vlastně mi teď nevadí, že ji mám.“
Nakonec se vzájemně respektujeme. Nikdy nebudeme typická rodina, ale jsme teď alespoň ochotni spolu mluvit a občas se setkat.
A co na to otec? Světe, div se, ale uzdravil se! A to opravdu nikdo nečekal! Ne snad, že by vstal ze smrtelné postele a vesele si poletoval mezi dvěma ženami a svými dětmi. Ale z nemocnice ho nedávno pustili a je doma, kontakty udržuje i nadále s oběma ženami a se všemi dětmi. Jako by se nic nestalo, poslední přání nebylo poslední. „Jsem zvědavá, jestli bude mít ještě nějaké další ,poslední přání‘, více sourozenců už bych neunesla,“ říká trochu ironiky paní Karol.
Žádná propast není tak hluboká
Paní Karol je stále trochu překvapena, jak se celá situace vyvinula, ale jak sama říká, snaží se nad tím moc nepřemýšlet. Usmíření je možné. Všichni aktéři tohoto ani ne trojúhelníku, ale mnohoúhelníku dokázali společně vytvořit vztah, který je skutečný a autentický. Možná k tomu ale pomohla právě „smrtelná“ nemoc otce. Sdílený smutek i radost mohou sloužit jako most mezi lidmi, kteří si mysleli, že je mezi nimi nepřekonatelná propast.
Nemusí to tak být vždycky
Budování vztahů mezi dvěma rodinami spojenými jednou osobou, které o sobě neměly oficiálně ani tušení, není ale rozhodně jednoduchý proces. A už vůbec ne proces, na jehož konci se koná happy end.
Pokud jste v podobné situaci, paní Karol tvrdí, že smíření se s touto situací vyžaduje nejen čas, ale i ochotu pochopit minulost a přijmout ji takovou, jaká byla. „Chodila jsem s tím i ke vztahové terapeutce a mediátorce, která mě varovala, že proces splnění otcova posledního přání může být emočně náročný a že nemusí skončit úspěchem. Jenže my jsme si se ,sourozenci‘ uvědomili, že i přes otcovu dvojitou roli, roli jakéhosi dubléra, jsme sdíleli společné hodnoty. Nakonec se vzájemně respektujeme. Nikdy nebudeme typická rodina, ale jsme teď alespoň ochotni spolu mluvit a občas se setkat,“ končí příběh Karol.
Budiž nám všem lidem dobré vůle útěchou, že smíření je možné i v těch nejkomplikovanějších situacích. Je to sice proces, který vyžaduje odvahu, trpělivost a ochotu překonat stará zranění. Ale rodinné vztahy jsou jako pavučina. Každá nit má svůj smysl a dohromady tvoří celek, který může být i přes svou křehkost pevný.
Karolin otec našel odvahu své tajemství odhalit. I když to mělo být jeho poslední přání, dnes se ukazuje, že tím dal svým blízkým příležitost vytvořit nový začátek. A on je stále jeho součástí.
foto: Freepik, zdroj: Autorský článek
