Ananas a rytířská metoda: Nástroje k prolomení manželského dusna

Vnějšímu pozorovateli by se výjev jevil jako náhodný záběr zajetého manželství běžného typu. On i ona jsou si však dobře vědomi, že zrovna prožívají jednu z nejnepříjemnějších fází partnerského soužití: manželské dusno.

Ti z vás, kterým se to někdy stalo, dobře vědí, o čem je řeč. Většina partnerů nezná přesný okamžik, kdy dusno začíná. Nejde totiž o ostrý start, nýbrž o plíživý nájezd, který po pár běžných větách zničehonic najede v plné síle. Manželé okamžitě pochopí, že je zle. Pokračují sice ještě chvíli v „provozní komunikaci“, jsou schopni si povídat o úklidu, nákupu dárků, oslavě narozenin nebo výměně zimních gum. Z jejich dialogu se však v mžiku vypaří duch partnerství a zůstává jen ostražitá, jakoby věcná diskuse, která v prvních minutách tíživého chladu ještě testuje toho druhého, jestli toho náhodou nechce nechat.

Nechce. On/ona to přece nezačal. Z partnerů se mávnutím kouzelného proutku stávají soupeři, kteří si hloubí zákopy a postupně do nich zalézají, protože nevědí, jak dlouho bude tahle pasivně agresivní válka trvat.

Je fascinující, že většina párů, které navštíví poradnu nebo vyhledají párovou terapii, přichází s neotřesitelně zažitými postoji, které nasbírali od rodičů a posléze od známých či z internetu. Domnívají se například, že hádka je automaticky špatně, a proto dávají najevo, že „oni se tedy nehádají“. Na přímou otázku, zda by sami sebe charakterizovali jako manželství typu „hádka“ nebo manželství typu „dusno“, už tak jednoznačný názor nemají. V ten moment pochopí, že terapeutova sugestivní otázka je vede ke správné odpovědi. Hádka. Konflikt je totiž druh komunikace, který posouvá vztah dopředu. Na základě reakcí obou partnerů se bude odvíjet příští střet.

Manželské perpetuum mobile

Pojďme zinscenovat a přehrát jednu z nejčastějších šablon, které jsou příčinou toxického ticha, dusícího každý vztah. V našem malém scénáři hrají hlavní roli manželé, kteří už mají symbiotickou (zamilovanou) fázi za sebou. Po pár letech (a prvním dítěti) se teď pohroužili do stereotypu dní, které ubíhají s děsivou předvídatelností. Během těhotenství to ještě bylo relativně fajn. Zdeněk se těšil na výsledky své plodnosti a výpadek z období bezstarostného klidu (devět měsíců) bere jako nové informační vstupy. Martina dosáhla svého primárního cíle. Našla vhodného samce, pozitivně vyhodnotila jeho genofond a těší se na hnízdění.

 Martina je zklamaná, že Zdeněk nepochopil její zašifrovanou informaci. Domnívá se, že milující manžel pozná, že jí nejde o myčku, nýbrž o pocity osamění a nedocenění, které prožívá. Přidává proto další výčitku: „A to víko na myčku hodláš spravit kdy?“

Po narození potomka vše ještě pár měsíců ubíhá ve zběsilém tempu, protože nové rozdělení povinností a euforie nad narozeným miminkem ještě pořád přináší dostatek intenzivních emocionálních vstupů. Prostě není čas přemýšlet nad ničím jiným než chodit do práce a starat se o mimino.

Když uběhne pár let, ale zase ne tolik, aby dítě už mohlo být odloženo na půl dne do školky, přichází těžší období, které je způsobeno oboustranným rozladěním nad stávajícím životem. Martina se cítí čím dál víc sociálně izolovaná a začíná žárlit na manželovu dobu strávenou v práci.

„Ty si tam chodíš odpočinout, vypít kafíčko a já to mám tady celé na hřbetě,“ lze v kostce popsat její vnitřní pocit.

Zdeněk se začíná děsit návratů domů, protože má pocit, že v momentě, kdy otevře dveře, dostane do rukou křičící dítě se slovy: „Na! Já už fakt nemůžu.“

Ve Zdeňkovi postupně roste pocit nespravedlnosti, protože se domnívá, že živí rodinu, chodí do práce, hádá se se šéfem a místo návratu do klidného domova s pečující ženou dostává automaticky tzv. druhou šichtu. Místo odpočinku ho čeká koupání, krmení, uspávání, protože Martina je přece úplně vyčerpaná. A to je moment, kdy se na obou stranách manželského páru začínají hromadit „křivdy“.

Martina začíná cítit, že ztrácí ženskost, že v rodině slouží jen jako matka, která je věčně neučesaná, poblinkaná a nemá čas na žádný sociální život.

Zdeněk se začíná vracet z práce čím dál později, protože se domů už netěší tak jako dřív. Občas se po cestě ze zaměstnání raději staví nakoupit do Billy, aby jeho pozdní příchod měl jakési pro-rodinné ospravedlnění.

Zhruba v tomto momentě si začíná Martina vytvářet fantazie, které jí pomáhají překonat opakující se mateřské povinnosti. Pořád Zdeňka miluje, ale má pocit, že se domů vrací v permanentně špatné náladě. Proto si vytvoří během dne očekávání, ve kterém si vysní tzv. správný příchod manžela. Představuje si, že Zdeněk rozrazí dveře a oslní hnízdo zářivým úsměvem. Přistoupí k Martině, obejme ji, políbí a zeptá se jí, jaký měla den.

Konec snění, přichází realita. Dveře se otevírají a do bytu vchází naštvaný Zdeněk, který se tváří, jako by ho před chvíli přejel vlak. Rozdíl mezi očekáváním a realitou je tak obrovský, že Martina v mžiku zapomíná na idealizovanou fantazii a její emoce ovládne vztek. Zlobí se, že její představa se v ničem nenaplnila a její reakce přecházejí na autopilota, který říká: „Zase jsi dal blbě nádobí do myčky. Při tvé inteligenci bych předpokládala, že to jednou konečně zvládneš.“

Zdeněk se domnívá, že těch neoprávněných výčitek je za poslední týdny už příliš mnoho. Uvnitř se mu začínají sčítat situace, kdy pro rodinu vykonal devět dobrých skutků, pak jeden nesplnil a těch devět je smazáno. Jako by neexistovaly.

Právě jsme si prošli procesem, který v Martině uzrával po celý den. Zdeněk netuší, že se od něj očekával zcela jiný příchod. Nemá absolutní ponětí, proč po něm Martina vyjela, sotva za sebou zavřel dveře. Je zklamaný, že se mu nedostalo pochopení. Domnívá se, že jeho úděl je už tak těžký (z výše popsaných důvodů). Navíc se fakt chytl se šéfem a očekával, že se mu od manželky dostane politování.

Fakt, že Martina přešla z přímé do deformované komunikace (neobjal jsi mě, tak ti omlátím o hlavu třeba myčku), nechápe. Nereaguje tudíž na skrytou message, kterou Martina vysílá (Už jsi mě týden neobjal, vůbec tě nezajímám, cítím se sama, možná už mě nemáš rád), nýbrž reaguje na slova, která slyší: „Proč na mě hned útočíš? Jak to myslíš, že jsem dal nádobí blbě do myčky?“

Martina je zklamaná, že Zdeněk nepochopil její zašifrovanou informaci. Domnívá se, že milující manžel pozná, že jí nejde o myčku, nýbrž o pocity osamění a nedocenění, které prožívá. Přidává proto další výčitku: „A to víko na myčku hodláš spravit kdy?“

Zdeněk se domnívá, že těch (pro něj) neoprávněných výčitek je za poslední týdny už příliš mnoho. Uvnitř se mu začínají sčítat situace, kdy pro rodinu vykonal devět dobrých skutků, pak jeden nesplnil a těch devět je smazáno. Jako by neexistovaly. Jeho nálada klesá do záporných hodnot a je vnitřně rozhodnut, že se odebere do svých komnat. Nebo na záchod či do dílny. Prostě pryč od výčitek.

Do té doby je ale ještě vyzván, aby pomohl s přípravou večeře. Útěk je tedy odložen a manželé jsou nuceni provozovat své činnosti ve společných prostorách. A nyní pozor! Právě jsme vstoupili do první fáze manželského dusna. Ani Zdeněk, ani Martina už nemají chuť se pustit do jakékoliv milé konverzace. Jejich vnitřní světy teď ovládají temné myšlenky, krmené pocity křivdy a neporozumění.

Ještě teď by to pořád nějak šlo spravit, kdyby aspoň jeden z manželů odložil své ego do skříně a padající mlhu dusna rozptýlil. Náš pár ale tyto situace zažívá už celé týdny, a tak automaticky předpokládá, že partner se (jako obvykle) odebere do temné říše mlčení. A kdyby šlo jen o ticho. Jak už jsme výše naznačili, oba partneři jsou si vědomi svých povinností, a tak dusivé peklo nemluvení občas proloží tou zmíněnou provozní větou: „Vyzvedneš zítra mámu?“

Martina se Zdeňkem se právě dostali do „dusna“, aniž by o něj kterýkoli z nich stál. Teď se právě baví o nedůležitých podružnostech, místo aby si uvědomili, že v místnosti stojí obří slon, který reprezentuje jejich vnitřní nahromaděné křivdy.

Jak se zbavit slona?

„Pokud budete opakovat stejné chyby a očekávat různé výsledky, jste idioti,“ když máme citovat Alberta Einsteina. Kupodivu tato slavná vědecká pravda platí i pro tak neexaktní situaci jako právě spuštěné manželské dusno.

Naštěstí existuje pomyslná brašnička s nářadím, která Martině se Zdeňkem pomůže takovou situaci odblokovat. Metoda se nazývá Rytíř a princezna a stojí na nerovnosti obou manželů. Jinými slovy, tradiční heterosexuální vztah i v dnešní moderní době očekává, že velkorysost se nachází na straně muže.

Krátká rekapitulace stejné situace podle rytířské metody: Zdeněk přichází domů s mrzutou náladou a je mu vyčteno, že špatně uložil nádobí v myčce. Tentokrát už ale přichází terapeutizovaný Zdeněk 2.0, který dobře ví, že většina vět, které v takové situaci od své ženy uslyší, bude zašifrovaná. Riskne to, odloží ego do skříně a místo zbytečné debaty o myčce přistoupí k Martině, obejme ji a pronese něco jako: „Myčka? To víš, že jo.“ Políbí ji na tvář a řekne jí, že se na ni těšil a že si večer pustí hezký film.

Reklama

V tomto momentě se Zdeňkové a ostatní muži právem obracejí na terapeuta s otázkou: „Moment, takže vy mi říkáte, že dusnu zabráním tím, že si nechám kálet na hlavu? A ještě se omluvím?“

Nikoliv. Jde o vzájemnou interakci, při níž se očekává, že Martina Zdeňkovi jeho velkorysost vrátí. Není nutné, aby se tak stalo vzápětí. Pro úspěch rytířské metody je ale klíčové, zda mu to během večera NĚJAK vrátí. Může mu upéct jeho oblíbený borůvkový koláč. Může navrhnout, že si pustí spolu scifíčko, přestože je nemá ráda. Může aktivně začít erotickou hru… Možností je nespočet. Důležité je, ŽE mu to vrátí.

Pokud k tomu dojde, Zdeňkův zažitý vzorec chování bude pozměněn. Šel do rizika, odmítl zástupnou komunikaci o myčce a podniknul chvályhodný výlet ze své komfortní zóny. V případě, že se mu rizikový tah vyplatil a Martina se s ním koukala na Vetřelce (přestože u něj usnula), oba budou vědět, že vyzkoušeli první nástroj z brašničky proti manželskému dusnu.

A pozor, pokud Martina partnerovi jeho rytířskou velkorysost nevrátí, model je nefunkční. Zdeněk si zapamatuje, že do vstřícně podané ruky se Martina zakousla a nebude mít žádný důvod svůj pokus opakovat.

Párům, které nejsou schopny (ve stejný okamžik) rozpoznat, že přišlo dusno, se doporučuje zvolit v období míru „safe word“ neboli heslo, které lze pronést nahlas, když daná situace nastane. A stejně jako pro případ ukončení nebezpečných sexuálních hrátek se neinvenčním párům doporučuje heslo „ananas“.

Doslov

Zdeněk přichází domů v blbé náladě. Martina vyčítá nádobí. Zdeněk si uvědomuje, že se blíží dusno. Zdeněk pronáší nahlas: „Ananas.“ Oba si vzpomenou, že se učí vyhýbat dusnu, a heslo jim situaci zmrazí. Mají několik vteřin na to, aby změnili své zaběhnuté vzorce chování. Zdeněk se odhodlává a objímá Martinu. Myčka je zapomenuta. Zdeněk to vzal na sebe. Martina je vděčná, že ji Zdeněk má pořád za svou princeznu. Martina vytahuje videokazetu Vetřelce…