Je pochopitelné, že žena, jejíž příběh je jedním z mnoha na sociálních sítích, které chytí za srdce, chce svou identitu skrývat. Není sama, kdo se nechce s někým blízkým, ba nejbližším rozloučit.
Podobný příběh prožívá devětasedmdesátiletý Antonín, kterému návštěvy přestaly chodit do bytu jen proto, že má na knihovně urnu své ženy. Proč je pro naši společnost představa života s urnou v obýváku tak morbidní? A co na náš strach ze smrti říkají výzkumy?
Malovaný les a ticho na síti
Na poličce v prosluněném bytě nestojí klasická leštěná mosaz ani těžký černý kamenohrad z pohřebního ústavu. Je tu vysoká keramická nádoba, která na první pohled připomíná unikátní designovou vázu. Na ručně malované urně si hrají lišky v lučních květinách pod hvězdnou oblohou.
„Moje dcera milovala pohádky a nesnášela tmu. Myšlenka, že ji zavřu do unifikované plastové piksly a spustím do vykopané jámy pod zem, pro mě byla nepředstavitelná trýzeň,“ říká žena stále zlomeným hlasem. Své jméno si přeje držet v anonymitě. Má k tomu dobrý důvod. Když před časem fotku ručně pomalované urny sdílela ve vzpomínkové skupině na sociálních sítích, příběh se vymkl kontrole.
Příspěvek se masově šířil a lidé v komentářích nešetřili ostrými slovy. Pro jedny byla hrdinkou, pro jiné „morbidní matkou, co neuspořádala řádný pohřeb“. Hejtři. Známe je všichni, ale pokud jde o smrt dítěte, jedná se o něco obzvlášť citlivého.
Autorskou urnu si žena – budeme jí říkat Jana – nechala vyrobit na zakázku u české keramičky podle dceřiných vlastních kresbiček. „Mám ji přímo v pokoji. Kdykoliv kolem projdu, dotknu se jí. Je to pro mě jediný způsob, jak si udržet hmatatelný kontakt s něčím, co po ní zbylo,“ vysvětluje.
Jenže to, co jí přináší vnitřní klid, okolí děsí. Přátelé, kteří zpočátku nabízeli oporu, začali postupně odpadávat. Návštěvy byly stále kratší, rozhovory strnulejší. Hosté očima těkali k barevné váze, než se jedna z blízkých kamarádek odhodlala k upřímnosti: Pojďme raději do kavárny. U tebe je to divné, nedokážu tam sedět a tvářit se, že je to v pořádku.
Šachy pro jednoho
Velice podobnou izolaci prožívá i devětasedmdesátiletý pan Antonín. V jeho dvoupokojovém bytě voní čerstvě namletá káva a staré knihy. Na poličce mezi prvním vydáním Čapka a historickými atlasy stojí prostá mosazná nádoba. Ukrývá popel jeho ženy Věry, která zemřela před třemi lety.
„Byli jsme spolu padesát dva let. Slibovali jsme si, že se neopustíme. Mám ji dát do urnového háje na druhém konci města, kam bych se v mém věku a s bolavými klouby dostal autobusy jednou za měsíc? Proč by měla ležet někde v cizí zemi, když její domov byl tady?“ ptá se Antonín a jemně pohladí hranu válce.
Ani u něj se ale dveře netrhají. Sousedé, kteří k němu dříve chodívali na šachovou partii, si ho dnes zvou výhradně k sobě. Do jeho obýváku už nevkročí. „Nalijme si čistého vína, lidé si myslí, že jsem se zbláznil. Že je to morbidní, že tu mám 'mrtvolu'. Jenže pro mě to není mrtvola. Je to vzpomínka na celý život. Nikoho tím neohrožuji, nikomu to nenutím. Ale společnost prostě nesnese, když jí připomínáte, že všichni jednou skončíme jako hrst prachu,“ dodává klidně.
Morbidita, nebo přirozená potřeba?
Proč nás pohled na urnu v obývacím pokoji tak provokuje? Západní společnost se po staletí učila zasouvat smrt za zdi nemocnic, krematorií a hřbitovů.
Tradiční obřady ustoupily a vystřídala je snaha mít truchlení co nejrychleji „za sebou“. Dlouhé desítky let platil v psychologii narativ zpopularizovaný psychoanalýzou: zdravý člověk se musí od zesnulého citově odpoutat, přetrhat vazby a „jít dál“. Ale moderní věda tento pohled zásadně přehodnocuje.
V roce 1996 přišli Dennis Klass, Phyllis R. Silverman a Steven L. Nickman s revoluční koncepcí nazvanou Pokračující pouta (Continuing Bonds). Udržování vztahu se zesnulým nemusí být známkou psychických obtíží a některým pozůstalým pomáhá vyrovnávat se se ztrátou. Záleží však na podobě tohoto vztahu a individuální situaci.
Odborníci rovněž hovoří o takzvaném neuznaném zármutku, což je pojem zavedený americkým gerontologem Kennethem Dokou. Jde o situaci, kdy okolí odmítá uznat právo člověka truchlit způsobem, který si sám zvolil. Když si přinesete urnu domů, porušujete nevyslovenou společenskou dohodu o tom, kde přesně má ležet hranice mezi živými a mrtvými.
Česko jako kremační velmoc bez rituálů
Česká republika patří s více než osmdesátiprocentním podílem kremací k zemím s nejvyšší mírou zpopelnění na světě. Paradoxně ale velmi často chybí rituál rozloučení.
Pokud se někdo rozhodne vystavit urnu přímo v srdci domova, staví tím zrcadlo ostatním. Vyžaduje to odvahu čelit nevysloveným otázkám návštěv: A to se nebojíš? A nepřitahuje to smůlu?
Jana dcerku z obýváku odnést nehodlá. Ručně malovaná váza na poličce zůstane. „Lidé si myslí, že když urnu schovám do hrobu, přestanu smutnit. Ale já nechci zapomenout. Ta váza pro mě není symbol smrti, ale symbol toho, že tu se mnou moje holčička byla a její krása se neztratila.“
Ani Antonín nehodlá měnit své zvyky. Dál si každé ráno vaří kávu, sedá si do křesla vedle knihovny a vedle mosazného válce si rozehrává šachovou partii sám se sebou. Pro někoho smutný obraz, pro jiného dojemný důkaz toho, že láska přesahuje hranice fyzického světa. A pokud někomu z přátel vadí šálek kávy v přítomnosti vzpomínek, možná tím neříká nic o těch, kteří urnu doma mají – ale spíše o svém vlastním strachu z toho, co nás všechny na konci cesty čeká.
