Natálie Jahodová na blogu otevřeně píše zkušenosti z období, kdy se jako máma dvou dětí rozhodla dát zelenou unschoolingu – a proč se rozhodla s ním po roce přestat.
O unschoolingu už jste asi slyšeli. Jde o alternativní přístup založený na přesvědčení, že vzdělávání je přirozený celoživotní proces, který probíhá v každé chvíli našeho života. Základní premisou je, že v sobě má každé dítě přirozenou zvědavost o svět okolo sebe. Spolu s jednoduchou otázkou „proč motýl létá?“ se tak mohou s rodiči učit v závislosti na věku hned několik předmětů – třeba biologii, matematiku i fyziku zároveň.
Unschooling je v Česku poměrně novým a neprobádaným směrem, v zahraničí ale takto zaměřené vzdělávací instituce fungují už od 70. let minulého století. Jednou z nejprestižnějších škol je nezávislá britská internátní škola Summerhill, mezi jejíž absolventy patří například grafik a autor ikonických hudebních přebalů pro Pink Floyd a Muse Storm Thorgeson. V Česku mají všechny děti do 15 let povinnou školní docházku, která se však dá nahradit individuálním plánem a pravidelným přezkoušením znalostí ve škole, kde jsou oficiálně přihlášené.
Pohodu a svobodu podle Natálie její děti zažívaly také. Možná až moc. Zájem o učení se totiž čím dál víc smrskával, navíc klesalo i jejich soustředění, a dokonce i bilingvní znalost jazyka.
„Na rozdíl od jiných rodičů jsem neměla ani nijak velké obavy do toho jít. Přece jen, já si takový ,dospělý unschooling‘ žiju už od šestnácti let – cestování, práce na volné noze, nikdy ani žádný zaměstnanecký poměr. Neviděla jsem důvod, proč bych pro něj dětem nedokázala vytvořit fajn svobodné prostředí. Navíc jsem ani nikdy neměla obavu dělat něco neobvyklého,“ popisuje Natálie Jahodová.
Malí závisláci
Do neomezené verze unschoolingu patří i mobily a tablety. Podle jedné z teorií se jich děti postupně nasytí a odloží je ve prospěch zajímavějších zážitků, takže ze strany rodičů nejsou potřeba časové zámky na mobil ani hysterické okřikování „odlož už konečně ten mobííííl!“
Podle Natálie to tak v praxi ale nefungovalo: „Čím větší svobodu využívání technologií děti měly, tím více jim klesala ochota obrazovku odložit. Jeden zájem z reálného světa za druhým padal ve prospěch pasivního sledování obrazu. Když nějaké video nebo hra skončila, hned jim byla algoritmem nabídnuta nová. A tak to šlo stále dokola. Děti, když byly na telefonu, ztrácely pojem o čase. Začaly po něm sahat jako první věci po probuzení, trvaly na tom, že videa chtějí sledovat třeba i u jídla, a brzy se sledování youtube videí a hraní němých google her stalo jejich hlavní činností.“
Učení? Teď ne, mami
Propagátoři unschoolingu tvrdí, že jakmile učení děti chytne, jde všechno neuvěřitelně rychle. Často i mnohem hlouběji než v klasické škole. Někteří rodiče mají však jiné zkušenosti, jejich neškoláci byli s učením pozadu, ale stálo to za svobodu a pohodu, kterou spolu s rodiči zažívali.
Pohodu a svobodu podle Natálie její děti zažívaly také. Možná až moc. Zájem o učení se totiž čím dál víc smrskával, navíc klesalo i jejich soustředění, a dokonce i bilingvní znalost jazyka.
Věci, o které je požádám, jsou moc namáhavé a nebaví je. Větší svoboda pro děti opět nevedla k tomu, že by více vědomě pomáhaly. Spíše k opaku. Vše, co trochu zavánělo námahou, byl pro ně problém.
„Další věc byla, že se jim i dost zhoršovalo soustředění a rozvíjela taková zvláštní rozpustilost, která byla všem kolem nepříjemná. Například při výletu do interaktivního muzea nebyly děti schopné udržet ani deset minut pozornosti při výkladu přátelského průvodce bez hlasitých stížností, že už se nudí. A podobné příhody se často opakovaly. Dříve jsme s Honzíkem četli i dvě encyklopedie denně, teď mi děti rozpustile odbíhaly už po dvou stránkách a já jsem si je dočítala sama.“
Jednou ze základních myšlenek unschoolingu je nechat děti dělat to, co je baví. Jakmile se chytnou svého skutečného zájmu, budou pány svého času i svého budoucího povolání. Natáliiny děti tuto myšlenku splnily do puntíku: skutečně dělaly jen to, co je baví. A co je nebavilo, to se stalo nevýslovnou prudou: „Převléct se z pyžama? Ach jo, už zase!“ „Proč si musím česat vlasy? To blbé česání mě vůbec nebaví!“
A dost!
Po roce unschoolingu Natálie symbolicky bouchla do stolu. „Je na vás, jak si domácí vzdělávání zařídíte. Nutíte děti vstávat? Nutíte je pomoct vám v domácnosti? Já jsem byla ten rok pod vlivem liberálních metod, kdy jsem brala, že dítě nic nemusí, a hlavně mám respektovat cokoliv, co od něj nepřijde dobrovolně. No, však ten unschooling.
Výsledkem bylo, že děti byly opravdu ve velkém pohodlí. Až takovém, že chození začalo být problém. Vyčistit zuby je hrozně namáhavé. Věci, o které je požádám, jsou moc namáhavé a nebaví je. Větší svoboda pro děti opět nevedla k tomu, že by více vědomě pomáhaly. Spíše k opaku. Vše, co trochu zavánělo námahou, byl pro ně problém. Závěrem – sedli jsme si s manželem minulé léto a dohodli se, že počátkem dalšího roku naší domškoly už od radikální verze unschoolingu upustíme.
Tento rok už vedu naše domácí vzdělávání trochu jiným způsobem. Už nikdy nechci dopustit, aby slova jako disciplína, učení nebo smysl pro povinnost byla pro nás sprostá. Budu se řídit už jen tím, co opravdu cítím a reálně i vidím, že dětem prospívá. Je mi to svým způsobem trochu líto. Ta unschoolerská komunita je nadšená a líbí se mi jejich velká otevřenost a tolerance. Naše cesta to ale zatím nebude.“
Prošel jsem unshoolingem. Když jsem v 18 letech skládal maturitu, umístil jsem se ve všech předmětech na 99 bodech ze 100. Bakalářský titul jsem získal s vyznamenáním. Mám za sebou také desetiletou kariéru kreativního ředitele v poradenské firmě. Myslím, že si vedu docela dobře na to, že jsem nechodil na základku ani střední.
Výhody a nevýhody
Co na to psychologové? Unschooling rozhodně není žádné extrémistické hnutí zastoupené ezo ženami v batikovaných tričkách. Má svoje pro i proti. Mezi pozitiva patří například:
- Více času v přírodě: Ať už se děti učí v parku, na lesní stezce nebo třeba v bazénu, je to úplně jiný pohled než si povídat o mravencích ve třídě. Pobyt v přírodě je pro děti přínosný i ze zdravotního hlediska.
- Menší tlak: Děti v klasických školách mohou zažívat různé formy stresu a tlaku. Zvládnu si opravit pětku z matiky? Co tomu řekne máma? Zvláště pro malé introverty bývá náročný i každodenní kontakt s dravějšími vrstevníky, který může vyústit i v šikanu. Tohle všechno „domškoláci“ neznají: učí se v bezpečném prostředí bez stresů z písemky.
- Prožít dětství spolu: Známe to všichni ten – čas tak strašně letí! Je to tak nedávno, co naše děti sfoukávaly pět svíček na dortu, a najednou z nich jsou patnáctiletí teenageři. Kam těch deset let zmizelo? Rodiče domškoláků mají na tuto etapu přece jen víc vzpomínek.
Ale je tu i pár nevýhod:
- Sociální izolace: Mnozí domškoláci tráví nejvíc času doma s rodinou a nemusí mít moc příležitostí se stýkat s ostatními vrstevníky. Socializace je přitom nedílnou součástí vývoje dítěte. Některé děti bez školní docházky mohou mít potíže s osvojením sociálních dovedností, což může vést k pozdější osamělosti. Ideální tedy je, když unschooleři navštěvují třeba kroužky s ostatními dětmi, nebo se s nimi pravidelně potkávají třeba na návštěvách a na hřišti.
- Vrstevníci jsou napřed: Domškoláci mohou mít časti znalostí na jiné úrovni než děti z klasických škol. V něčem mohou i excelovat, v jiných předmětech mohou mít naopak značné rezervy. To všechno může být problém při přijímačkách nebo přestupu na klasickou školu.
- Problémy se sebemotivací: I přes ušlechtilé myšlenky to prostě nemusí vyjít. Dítě nedělá žádné pokroky, nebo dokonce ztrácí i dřívější návyky a znalosti. Unschooling je cesta, nikoliv dogma.
„Je mi 38 let a prošel jsem unshoolingem. Když jsem v 18 letech skládal maturitu, umístil jsem se ve všech předmětech na 99 bodech ze 100. Bakalářský titul jsem získal s vyznamenáním. Mám za sebou také desetiletou kariéru kreativního ředitele v poradenské firmě. Myslím, že si vedu docela dobře na to, že jsem nechodil na základku ani střední. Problém pro mě nebylo samotné vzdělávání, ale sociální izolace.
Bydleli jsme téměř 30 mil od nejbližšího většího města a 3 míle od nejbližšího domu. V dětství jsem měl jednoho ,kamaráda‘, kterého jsem viděl tak třikrát do roka. Dopad této izolace pociťuji dodnes. Jsem společenský extrovert, který si ale neumí najít ani udržet přátele. Je to hrozné a nikomu bych to nepřál,“ svěřil se uživatel Squirrels on Parade na diskuzním fóru Quora.
Unschooling ano, nebo ne? Konečné rozhodnutí je jen na vás. Jakou radu má pro rodiče domškoláků psycholožka a propagátorka alternativního vzdělávání Naomi Fisherová?
„Moje rada pro rodiče číslo jedna zní: důvěřujte svým instinktům ohledně toho, co vaše dítě potřebuje a jaké je. Své dítě znáte nejlépe vy. Nejenže ho znáte, ale ve většině případů s ním sdílíte i geny. Proto máte jakési intuitivní pochopení věcí, které vaše dítě prožívá, a dokážete se dostat do jeho hlavy způsobem, který odborníci často nedokážou. Další věcí je opřít se o věci, které má vaše dítě rádo; ať už jsou jakékoliv. Je to krátké období života, kdy jsou malé, a toto je úžasná příležitost, jak se s nimi spojit.“
Na závěr nutno podotknout, že v Česku není unschooling legální.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
